Srpen 2011

Super Junior

30. srpna 2011 v 13:49 | keishatko |  K-Pop & J-Pop
Ja viem...som nimi posadnutá. Ale povedzte mi kto by nebol? Však sú tak sexy...a hlavne Hangeng :) to je moje srdiečko
Takže prvý videoklip je SuJu M - Super Girl...hrozne sa mi páči keď hovoria šupr girl :D


....á ďalší, ktorý ma dostal do kolien...a zas to super slovo šory šory :D
SuJu - Sorry, Sorry

...tak a ideme ďalej...tak tento videoklip je fakt niečo...Heechul je tam tak tak tak...no však viete...*nosebleed*...no viete...a Hangeng? *utiera si sliny* Kriste...ten bude moja smrť :) mať ho tu, tak sa chudák nedostane ďalej ako na záchod :)...buhaha *šialený výraz v očiach*

Super Junior - U


Tu ma Heechul fakt super vlasy...vyzerá tam ako vystrihnutý z anime alebo z Final Fantasy :) sekne mu to :)
Samozrejme nemôžem zabudnúť na moje zlatíčko Hangeng...bolo prekvapenie vidieť ho s blond vlasmy, ale človek si zvykne. Hlavne keď som zbadala ten hriešny výraz 2:15...no skočila by som po ňom...á ešte som zabudla na nášho Henryho...tak ten bodoval :) hlavne u mňa :) a nezabudnime na Siwona...to mu to tiež fakt seklo :)

Super Junior - Don't Don


Tak toto ma dostalo :) krása :)
Super Junior - No Other...nie že by som k tomu nemala čo povedať...viete to je tak nádhrný klip...Siwon je tam fakt rozkošný...ja som z neho nemohla pustiť zrak a čo potom povedať Heechulovi, že? On tam bol tak zlatučký, tak nevinný...však viete...zas obkecávam :)



Toto bola moja prvá pieseň čo som od nich počula, a stále ju mám v mobile :) však čo...no sú neodolateľní :)
Super Junior - Marry U

Neko boys

30. srpna 2011 v 11:43 | Kana |  Obrázky
anime neko boy
A borec nakonec =)
...why does Lelouch have to be so cute...even as a neko?! O_o'

Pod povrchom 1

28. srpna 2011 v 22:16 | Kana |  Pod povrchom
No takže spoločne s Kanou vám predstavujeme nový cyklus Pod povrchom...no názov vám asi veľa nepovie, ale keď budeme pridávať diely, tak to časom pochopíte :D Budeme sa s Kanou striedať. Jeden diel napíše ona a jeden ja...na striedačku :D a aby som nezabudla...celý tento cyklus venujeme Keyleigh (a nie je to len preto, že si nám dala zvolenie použiť meno Matthew čiže Matt)...má to viac dôvodov..no jeden z nich je že si riadne yaoistické hovado :D Tak si ju uži a nezabi nás za ňu.

Prvým dielom začína Kana....tak do toho...príjemné čítanie a pamätajte komentáre vždy potešia!!!!


Začalo to v bare

Bílý předmět, ležící ledabyle pohozený na stole, narušuje pořádek a perfektní řád celé kanceláře. Na papír s obyčejným vzkazem je to moc tlusté, ale na balíček příliš tenké. Při bližším zkoumání bychom se dozvěděli, že je to malá obálka, dopis. Ale co v něm je? Jde snad jen o pozdrav někoho z přátel nebo z rodiny? Či je to pozvánka nebo nějaké oznámení? Ne, na to vypadá příliš obyčejně. Tak snad vyznání lásky nebo výhružka? Ale ani to určitě není.

Černé oči obálku bedlivě sledují. Štíhlé prsty jsou do sebe vpleteny a podpírají bradu. Trvá dalších pět vteřin, než se dlouhá paže v černém rukávu, který dozajista patří k formálnímu obleku, pohne a sáhne po obálce. Dopisním nožem obálku otevře, vytáhne popsaný papír. Na první pohled jde jen o formalitu, ale jiného druhu, než jaké mu chodí nejčastěji, tedy úřední. Ne. Po přečtení hned prvních pár řádku mu dojde, že se jedná o doporučení. Ano, je to doporučující dopis. Jedná se o studenta, který by chtěl do jejich firmy na praxi. "Shimeji…" přečte z celého dopisu jen jeho jméno. O ostatní se nestará. Ticho kanceláře přeruší zvuk vyzvánějícího telefonu.

Sedmadvacetiletý muž jej zvedne, v ruce stále držíc dopis. Po tváři mu přeběhne neznatelný menší úsměv. Ukončí hovor, telefon zaklapne a vrátí na své místo. Papír odhodí zpět na stůl, vstane a odejde z místnosti. Kdyby zůstal jen o chvíli později, všiml by si, že z obálky vypadla fotka. A kdyby si ji prohlédl, zjistil by, že přesně takto bude vypadat muž, se kterým bude neustále v kontaktu.

"Tak kde je ten tvůj slibný klient"zeptá se černovlásek jednoho ze svých dlouholetých partnerů. "Počká na nás v jednom hotelu" usměje se na něho a ukáže mu i jeho vizitku. "Měl by ses na to vážně podívat, Matte. Ten chlap bude náš zlatý důl" a vychvaluje ho až do nebe. Matt, černovlasý, uhlazený, pohledný, celkově i bohatý muž, věděl svoje. Věděl, jak to chodí v jeho světě. Vezme do ruky nabízenou vizitku a prohlédne si ji. To jméno zná, ale jen tak z doslechu. Pro Matteovu smůlu, bylo vše, co jeho kamarád řekl, pravda. Nebo alespoň slyšel úplně to samé od jiných lidí. "Tak dobře, jdeme" souhlasí Matt a vyjde z do ulic města, míříc do jednoho z nejnavštěvovanějších barů, které zná.

Společně nasedli do auta a odjeli. Zaparkovali před celkem normálním, ale přesto drahým hotelem. Matt zvedl hlavu, aby se na něho podíval pořádně. Ale v takovýhle hotelech byl už tolikrát, že už je přestal počítat. Ani jejich názvy si už nepamatoval. Ale tam uvnitř na něho čekal klient, který může jeho firmě zaručit mnoho peněz, proto si jen povzdechl a vešel dovnitř. S tím mužem se setkal v restauraci, která byla součástí hotelu, stejně jako bar. Samozřejmě, že se spolu domluvili na podmínkách obchodu, ale už bylo pozdě a Mattovi se nikam nechtělo, proto se rozhodl v hotelu přespat. Zamluvil si pokoj, do kterého ihned potom odešel.

"Děkuji" poklonil se fialkovovlasý chlapec staršímu pánovi. "Ve třídě jsi premiant. Škole jsi vyhrál několik cen v různých soutěžích, ať už vědomostních nebo zručně orientovaných. Takže si to opravdu zasloužíš" přesvědčuje ho obtloustlejší pán, sedící v křesle. "Ano, pane řediteli" pokloní se ještě jednou a opustí ředitelnu. Jen co za sebou zavře dveře, pohrdavě si odfrkne. Si myslí, že mu budu bůhví jak vděčný, jenom proto, že mi napsal doporučení a poslal ho do té největší firmy v celém městě. No, líp pro mě, ušklíbne se a rozejde se do třídy. No taky mě mohl na tu půl hodinu omluvit, když po ní končíme, zamručel, když vcházel do třídy a usedl na své místo.

Po škole se rozešel domů. Na škole chodí do posledního ročníku vysoké školy. A právě ředitel školy ho doporučil do jedné firmy na praxi, aby byl připravený na své budoucí povolání. Vešel do svého pokoje, kde do kouta odložil školní brašnu a odešel ke skříni, odkud vytáhl jedno ze svého nejlepšího a nejoblíbenějšího oblečení. Od příštího týdne má nastoupit do té firmy. Ani neví, jak že se to vlastně jmenuje, to mu řeknou až den předtím. Prý překvapení. To tak. Chtěl se ještě pobavit, a tak se rozhodl jít do jednoho svého oblíbeného klubu. Vzal si dlouhé, černé, upnuté kalhoty a rudou košili, jejichž první dva a poslední tři knoflíčky nechal rozepnuté. Rukou si prohrábl vlasy a malinko se rozcuchal. Ještě se prohlédnul v zrcadle, a když shledal svůj komplet ucházejícím, ba přímo skvělým, mrkl na své zrcadlové dvojče a odešel pryč z domu, přímo na párty. Ani nevěděl, že mu ta návštěva změní život.

Vstoupil do hotelu, kde byl ten nejnavštěvovanější bar. A samozřejmě jeho nejoblíbenější. Hned po vstupu ho ozářila barevná světla z reflektorů. Až ven mohla být slyšet hlasitá hudba. Na jeho tváři se objevil úsměv a on klidně vstoupil dovnitř. Prodral se skrz tančící dav až k baru. Vyhoupl se na barovou židličku a s výrazem tak arogantním, kterým všem dával jasně najevo, že on je ten nejlepší a ostatní nejsou nikdo, si řekl o skleničku brendy. On sám nepil, ale to nikdo vědět nemusel.

"Jste už plnoletý" zeptal se jej barman. Byl tam nový, takže ho neznal, ale ten, co tam pracoval předtím, ho znal a na tohle by se ho nikdy nezeptal. "Co myslíte" ušklíbl se tak, že připomínal toho největšího parchanta pod sluncem. "Vypadáte na sedmnáct. Mohu vidět vaši občanku?" odsekl barman a dál leštil skleničku, kterou držel v ruce. "Třiadvacet" usmál se fialovovlásek vítězně, ale svou občanku mu podal. Barman se podíval na fotku na průkazu a pak na chlapce, teda spíše muže. "Shimeji?" zeptal se raději ještě jednou, ale Shimeji jenom přikývl. Barman tedy jenom přikývl, občanský průkaz mu vrátil a nalil mu skleničku brandy.

Shimeji se otočil na barové židličce čelem k tančícímu parketu, v ruce skleničku s alkoholovým nápojem. Pozoruje je a upíjí ze svého nápoje. K tanci ho vyzve pár mladých žen, ale Shimeji je odmítne. Dokonce přišlo i několik mužů, kteří s ním flirtovali, dělali mu nabídky na společnou noc a podobné věci. Ale Shimeji si od nich nechal jenom zaplatit pití, a pak je odmítl. Tak to šlo až do doby, kdy nastala půlnoc a zábava se rozproudila snad ještě víc, než předtím. Shimeji už seděl u baru sám, a popíjel. Něco málo už v sobě měl, ale tak jako oslavoval a chtěl se bavit, a tak pokračoval v dalších skleničkách.

Matt seděl v křesle ve svém hotelovém pokoji, v ruce držel sklenku s poloprázdným obsahem, a naslouchal hudbě, která vycházela právě z části hotelu, kde byl bar. Byl mladý, společenský a rád se bavil. Bohužel si nevzal žádné pohodlnější oblečení, než ten oblek, co měl i teď, na sobě. Jenže dávno měl po schůzce, tedy i po práci a on se chtěl bavit. Skleničku odložil na stolek a s klidem odešel z pokoje dolů do baru. Nevadilo mu, že vypadá spíš jako obchodní manažer, než jako člověk, co jde jen tak za zábavou. Pohledem přejel po všech přítomných a bůhví proč se zastavil právě u toho jednoho člověka.

Sedl si ob jednu židličku vedle, objednal si pití a pozoroval toho muže, který ho něčím zaujal. Jenže nevěděl čím. On byl ten typ, co si chtěl jenom užít, nijak se vázat. Ale ten člověk ho něčím zaujal. Něčím, co ho k němu táhlo, a tak trochu ho to děsilo. Jenže měl plán, jak se toho pocitu zbavit. A hodlal začít hned.

Shimeji dopíjel druhou sklenku, když si všiml černovlasého muže ve velmi dobře padnoucím obleku. Nechápal, jak někdo takový, který určitě tráví čas mezi samými bohatými lidmi, se jde pobavit s lidmi, kteří jsou určitě mnohem níž, než on. Náhle před ním přistála sklenička s novým drinkem, a on si až teď uvědomil, že jeho sklenička, kterou má v ruce, je už prázdná. "Od toho pána v obleku" vysvětlí barman, když Shimeji namítne, že si nic neobjednal. Otočil se na toho muže, ve tváři nic neříkající výraz, prostě hotový nezájem, ale i tak pozvedl skleničku a přiložil ji k ústům.

Sleduje fialovovlasého muže před sebou, jak upíjí ze skleničky, kterou mu poslal. Bůhví proč ho to potěšilo, ale ten jeho výraz ho zmátl. Čekal, že když se na něho podívá, okamžitě mu podlehne, ale on nic. Nevypadal, že by jevil nějaký zájem. Jenže Matt se nehodlal jen tak vzdát. Sledoval ho celou dobu, co upíjel nahnědlou tekutinu, a když se zvedl, bez skleničky, a odešel někam pryč, zřejmě na taneční parket, neváhal a následoval jej.

Shimeji se vmísil do tančícího davu, aby se ztratil z očí toho muže. Měl z něho zvláštní pocit, a přesto ho něčím přitahoval. Jenže neměl ani ponětí, čím by to mohlo být. Tančil v rytmu hudby. Těla se o sebe otírala a on se cítil tak svobodný. "Tvé pohyby mě svádí" ozval se za ním hlas, který v životě neslyšel a kolem pasu ho objala čísi paže. Na chvíli ztuhnul a přes tvář mu přelétl stín rozrušení, šoku a obav. Ale během vteřinky ten stín zmizel a opět se tam usídlil tak arogantní výraz, který používal jen v nejtěžších situacích, jako je třeba tato.

"Mohl byste sundat tu ruku? Narušil jste mou intimní oblast" řekl klidným hlasem a chytl ho za ruku, která nenápadně, ale přesto neustále, pomalu a vytrvale, mířila k pásku jeho kalhot. "To se omlouvám, ale víte, co to po mně vlastně chcete? Přece si nenechám ujít takového pěkného kocourka, jako jste vy" zašeptal mu do ouška a jemně jej olízl. Jasně cítil, jak se muž v jeho objetí otřásl vzrušením. Nebo si to alespoň namlouval. A teď jsi můj, usmál se v duchu a tanečními pohyby ho pomalu vyváděl z hloučku tancujících těl. "Já s vámi ale nikam nepůjdu" zarazil ho Shimeji a galantně, s lehkostí, se vymanil z jeho sevření a pevným krokem odešel k baru.

"Ani na skleničku byste nešel" pokusil se ho Matt nějak zastavit. Ještě nenarazil na ženu nebo muže, co by mu odolali. On byl první. Což bylo pro Matta něco jako výzva. "Ne, jsem na odchodu" zakroutil Shimeji hlavou, přehodil si přes ruku koženou bundu a rozhodl se odejít, ale nějaké paže ho zachytila dřív, než mohl udělat víc jak dva kroky. "Jedna sklenička vám neublíží" domlouval mu Matt. Chtěl ho tu udržet. Chtěl ho získat. Ne jako milence, ale jako hračku na jednu noc. Takový on prostě byl a nemohl tvrdit, že by to chtěl nějak změnit. Shimeji si ho prohlédl od hlavy až k patě s povytaženým obočím a přemýšlel, jestli ten chlap, co stojí před ním, zná ne, jako odpověď. Ale asi ne, usoudí, když sklouzne k jeho ruce, která stále svírá jeho paži.

Nakonec Shimejimu nezbylo nic jiného, než přijmout pozvání na tzv. jednu skleničku. Jenomže z jedné skleničky se stali dvě, ze dvou tři a ze tří jedna láhev. Matt vypadal celkem střízlivě, protože byl na pití zvyklí, ale Shimeji se dostával do nálady. Říct, že byl mírně přiopilý, bylo slabé slovo. Matt ho musel podepřít, aby nespadl, když mu pomáhal odejít. Jenže ho neodváděl k východu, jak si Shimeji naivně myslel, pokud dokázal vůbec myslet ve stavu, ve kterém se nacházel, ale do svého apartmánu.

Jednou rukou podepíral Shimejiho a druhou odemykal dveře. Není ani tak těžký, jak jsem předpokládal, pomyslel si Matt, když jej položil na postel. Většinou bývají jeho milenci na jednu noc střízlivý, ale tenhle vypadal, že by s ním nešel, tak ho prostě a jednoduše opil. Mělo to jenom jednu nevýhodu, jinak spoustu výhod. Nevýhoda byla v tom, že ho musel dostat tam, kam chtěl. A výhody? Nebude se vzpírat a ráno si nebude ani nic pamatovat. Bohužel tady se trochu sekl.

Shimeji ležel na posteli a pozoroval strop. Nevnímal muže, jehož jméno stále neznal a asi ani znát nebude, který stál před postelí a právě si rozepínal sako, které o vteřinku později přistálo na křesle. Ani jak si uvolňuje vázanku a nechává ji spadnout na zem. Shimeji se zvednul alespoň na lokty, aby se podíval, kam se to vlastně dostal. Ale jediné, co viděl, bylo šero, protože okna byla zatažena tmavě modrými závěsy. Bohužel jednu skutečnost viděl až moc dobře.

Matt si odepínal od košile knoflíček po knoflíčku, až ji ze sebe úplně sundal. Bohužel pro Matta byl Shimeji stále malinko střízlivý a možná až moc dobře věděl, nebo alespoň tušil, co se děje a co se teprve dít bude. "Raději půjdu" snaží se mluvit klidně, ale je na cizím místě, s cizím, a podle všeho pohledným, ale hlavně silným mužem. A co ho nejvíc děsí, jsou jeho zpomalené reakce. Alkohol působí, zavrčel Shimeji v duchu. Nechtěl to, co se teď mělo dít. Nebyl na to připravený. "Teď ty" ozval se jeho hlas a Shimeji cítil jeho prsty na svém těle.

Zakázané ovocie

21. srpna 2011 v 14:21 | keishatko |  Jednorázovky
Je tak krásny. Je dokonalý. Jeho úsmev ma sprevádza po celý deň. Ako je možné, že som si to už dávno nevšimol. Možno som si to ani nemal všimnúť. Tobias Verde, 19-ročný mužný chalan. Má záujmy, ktorým sa verne venuje. Dá sa na neho spoľahnúť. Je optimista a realista zároveň. Je to láska môjho života. Dokázal by som sa na neho dívať hodiny. A pritom nechcem. Volám sa Call Verde je mi 15 a som jeho mladší brat.

"Nie, nie nie" opakujem si stále dokola. Ja ho predsa nemôžem milovať ako osobu. Milujem ho ako brata. Presne tak. Je to len a len bratská láska. Ja len žiarlim, že na mňa zabúda. Odkedy si myslí, že má svojho kamaráta Filipa radšej ako kamaráta, tak na mňa úplne zabudol. To nie je fér. Prečo sa také veci stávajú iba mne? Pozerám na nich ako spolu sedia na pohovke a diskutujú o nejakej hre. Ten Tobiho zasnený výraz sa nedá prehliadnuť. To len Filip môže byť taký slepý, že to nevidí. A možno je to aj dobre. Snáď si Tobi uvedomí, že nemá u neho šancu. Chcem, aby bol len môj a pri tom sa bojím. Taká láska nie je dovolená. Je zakázaná. Nebude ma milovať ako si ja prajem.

"Hovoril si niečo Call?" vytrhne ma z mojich myšlienok Tobi. Usmejem sa na neho, aj keď viem, že sa na mňa nepozrie. Oči ma len pre neho.
"Nie, nič som nevravel."
"Aha" odpovie neprítomne. Nestojím mu ani za pohľad. Prečo sa ja tak trápim? Prečo radšej nejdem von a nenájdem si niekoho kto si moju lásku zaslúži. On to nebude. Nevidí si ani pred nos. Nenávidím ho. Nenávidím a zároveň milujem. Som prekliaty. Otočím sa a idem radšej do izby. Tam budem mať súkromie pre svoje slzy. Tobi si ani nevšimne, že som odišiel. Zato ma až do izby sprevádzajú modré oči Filipa.

Filip

Už zase mal slzy v očiach. Zas ten smútok. Prečo ho tam neustále má? Že by to bolo kvôli Tobimu? Skĺznem pohľadom na neho. Ani si ho nevšimol. Že ma to neprekvapuje. Už dlhšie tuším, že má oči iba pre mňa. Len si prajem, aby sa ma to nikdy neopýtal. Nechcem byť ja ten zlý. Viem, že si to všimol aj ten malý krpec Call. Preto ma nemá rád. Dostať od neho slanú minerálku, či sladké vajíčka, nie je veľmi po chuti. A moje nohy už zažili svoje. Vždy keď má možnosť, tak ma kopne či skočí na nohu. Už som tie modriny prestal rátať.
"Nie si hladný?" opýta sa ma Tobi.
"Nie nie...jedol som doma. To je fajn" odmietnem.
"V poslednej dobe u nás nejedávaš. Stalo sa niečo?" pozerá tak starostlivo na mňa.
"Nie, len mamka dosť varí, tak to musím jesť inak sa naštve. Však to poznáš" skúsim. Prikývne a otočí sa späť k hre. Nepatrne si vydýchnem. Ako by som mu mohol povedať, že ich jedlo už dlhšiu dobu jesť ani nebudem. Môj žalúdok by také chute nezvládol.
"Vieš Filip, ja by som ti chcel niečo povedať" začne nervózne Tobi. Rozšíria sa mi zorničky. Prosím nech to nie je to čo si myslím.
"Áno? A čo také by to malo byť?" nie nie nie. Nehovor to. Neviem ako by som ti odpovedal, ale podľa tvojich predstav určite nie.
"Vieš, ja už dlhšiu dobu k tebe niečo cítim" začne. Toto je moja nočná mora. Ako mu mám povedať, že ja už priateľa mám? Tajil som to pred ním, aby si nemyslel, že ho od seba odstrkujem, ako on svojho brata. Asi som to mal povedať.
"Asi viem čo myslíš" poviem po tichu. Tobi prekvapene zdvihne hlavu. Celý ten čas hovoril do pohovky. Sa mi bál pozrieť do očí. Usmejem sa na neho. Hups, asi som to nemal robiť. Tobi sa začne ku mne nakláňať. Ach nie, on ma chce pobozkať. To nesmiem dovoliť. Chytím ho jemne za ramená a odtlačím ho preč.
"Nemôžem opätovať tvoje city Tobi" smutne na neho pozriem. V očiach mu vidím, že nechápe.
"Ja už niekoho mám. A ten niekto ma miluje rovnako ako ja milujem jeho. Chápeš?" opýtam sa jemne. Vidím, že ho to zranilo, ale ja inak nemôžem. Nepatrne prikývne.
"Chápem. Dlho som čakal. Možno keby som bol odvážnejší..."začne.
"Nie, nie. Tobi, ty si nepochopil. Ja ťa mám rád iba ako kamaráta. Nikdy som k tebe necítil niečo viac. Pochop ja by som si nás ako pár ani nevedel predstaviť a s Davidom chodím už rok a pol. Kedy si si začal myslieť že ma miluješ?" opýtam sa ho.
"Asi pred pol rokom" potvrdí moju domnienku.
"Tak vidíš. Podľa mňa si tu lásku iba nahováraš. Je tu niekto kto si ju zaslúži omnoho viac ako ja" modlím sa aby pochopil. Keď sa nechápavo na mňa pozrie, viem že nepochopil. Ach...čo som komu urobil? Človek aby sa hral na dohadzovača.
"To nič. To príde samo" usmejem sa na neho a postrapatím mu tie jeho jemné blonďavé vlasy. Zaujímalo by ma po kom ich také má. Oba jeho rodičia sú tmavovlasý. Aj Call má čierne vlasy.
"No ja musím do kúpeľne...hneď som tu, dobre?" vyhŕkne Tobi. Má nejako červené oči. Asi potrebuje chvíľku súkromia.
"Tak utekaj. Ja sa tu zabavím" ubezpečím ho a nechám ho nech odbehne. Asi tak po minúte z izby vylezie Call. To mi vyhovuje. Už je na čase dať veci do poriadku.
"Ako krpec? Vyplakaný?" rypnem si. Viem, že to nie je fér, ale nejako začať musím. Oni dvaja si snáď nevidia ďalej od nosa.
"A čo kreténe, už si dostal čo si chcel?" vráti mi to. Hm. Budem zlý?
"No, ako sa to vezme. Dostal som niečo čo som nečakal..." sledujem ako uprene rozmýšľa a potom ako keby som videl tu žiarovku čo sa mu rozsvieti nad hlavou, keď mu dôjde čo mám na mysli.
"Nie, to nespravil" krúti neveriaco hlavou.
"Čo nespravil?" robím sa blbím...to ja viem.
"Nevyznal ti lásku, že ne? To by nespravil" je ďalej odo mňa, ale vidím ako sa mu lesknú oči. Viem, že ho to bolí, ale niekto to urobiť musí.
"Urobil. Čo myslíš čo som odpovedal? Takto ho budem mať celého pre seba a tebe už nič neostane. Miluje mňa a nie teba. Však ani nevie, že si odišiel z miestnosti. Nezáleží mu na tebe" kriste ja pôjdem do pekla. Rozplakal som dieťa.
"To nie je pravda" zakričí. Otočí sa a snaží sa utiecť. Pri tom narazí do Tobiho, ktorý práve prišiel. Nechápavo pozrie na jeho slzy a nechá ho utiecť. Počujem už len zabuchnutie dverí. Tobi kukne na mňa.
"Na čo čumíš. Tvoj brat plače a ušiel boh vie kam a ty tu stojíš ako soľný stĺp. To si hovoríš brat?" zakričím na neho. To ho preberie a rozbehne sa za ním. No konečne. Jeden horší ako druhý.

Tobi

To som pokašlal. Kam utiekol? Ani na ihrisku, ani v parku nie je. Kde len môže byť? Mám to. Možno bude tam, kam sme chodievali spolu. Naša skrýša.
"Call? Call si tu?" zakričím. Nikto sa neozýva. Povzdychnem si. Ako sa mi mohol tak vzdialiť? Že by to bola moja vina? Videl som len Filipa a Calla som zámerne ignoroval? Čo som to za brata?
"Call prosím ozvy sa" skúsim to ešte raz.
"Choď preč" dostane sa mi odpoveď.
"Call, prosím. Čo sa stalo?" konečne ho zbadám ako sa krčí v rohu a plače. Prečo sa mi zdá, že v poslednej dobe plače nejako často? Je to kvôli mne?
"Call, čo sa deje?" opýtam sa ho a pomaly k nemu prídem. Chcem ho chytiť, ale odstrčí ma a cúva preč.
"Prečo sa staráš? Doteraz ti bolo všetko čo sa týkalo mňa jedno. Choď si za svojim priateľom. Mňa nepotrebuješ. Verím tomu, že by si bol šťastný, keby som bol mŕtvy. Keby som sa vôbec nenarodil." To už hysterický kričí. Ako si toto môže myslieť? Ja ho mám rád. Dal by som za neho všetko. Ani si neuvedomím, že som to vyslovil nahlas, kým na mňa nezačne Call kričať.
"A to ti mám veriť? Keď bol u nás Filip, tak som bol pre teba menej ako vzduch a ty by si za mňa dal všetko? To rozprávaj koňovi, ten má väčšiu hlavu, ty kretén. Nenávidím ťa, nenávidím Filipa a nenávidím všetko čo s tebou súvisí. Bodaj by som umrel a toto utrpenie skončilo" hneď ako to vysloví ma zamrazí. Call vybehne. Bez obzretia vbehne na cestu, kde sa na neho rúti auto. Môj život mi prebehne pred očami. Ako mi dali prvý krát Calla do náručia, ako sa na mňa prvý krát usmial. Nie, takto to nemôže dopadnúť. Pribehnem rýchlo k nemu a objímem ho. Keď už umrieť, tak aspoň ja. Kvôli mne je tak nešťastný. Neviem, či sme mali pri sebe strážnych anjelov alebo len šťastie, ale auto nás v poslednej chvíli obíde a zastane. Vystrašený vodič vystúpi von.
"Ste obaja v poriadku? Čo vás to napadlo vbehnúť takto na cestu, mohli ste umrieť!" zakričí na nás. Call ma objíma, tak silno, že mám pocit že ma zachvíľu rozpučí, ale nesťažujem si. Som šťastný, že sa nám nič nestalo.
"Prepáčte. Už sa to viac nestane. Sme v poriadku" ubezpečím ho. Vodič prikývne a znova nasadne do auta a odíde.
Pozriem na Calla, ktorý ešte stále plače.
"Call, si v poriadku?" viem že je to otrepané, ale ja sa musím uistiť. Zaznamenám jeho prikývnutie.
"Pôjdeme domov a tam sa pozhovárame, dobre?" znova prikývne, ale nepustí ma. Povzdychnem si a vezmem ho do náručia. Nie je moc ťažký a moje hodiny v posilňovni neboli márne.
"Poriadne sa ma chyť. Ja sa o teba postarám." Call ma chytí okolo krku a drží sa ma pevne. Usmejem sa a pomalým krokom ideme domov. Neviem prečo, ale je mi hrozne príjemne ho takto držať. Ako keby to bola tá najsamozrejmejšia vec na svete. Nechápem to. Pri vchodových dverách čaká Filip.
"Tak vidím, že som tu navyše. Nechám vás o samote, máte sa o čom rozprávať" žmurkne na mňa a už ho niet.
"Tebe nevadí, že odišiel? Však ste spolu začali chodiť" ozve sa Call. O čom to rozpráva?
"My spolu nechodíme. Filip má už priateľa a ja si myslím, že som ho nemiloval tak ako som si myslel" vyvediem ho z omylu. Chvíľu prekvapene na mňa pozerá a potom sa usmeje.
"To som rád" šepne. Asi si myslel, že som to nepočul, ale počul. Posadím ho na pohovku, obom nám spravím čaj a sadnem si oproti nemu.
"Tak, čo sa tu stalo?" opýtam sa ho. Call drží svoj čaj oboma rukami a snaží sa splynúť s pohovkou.
"Vieš, ja...ty si si ma nevšímal. Keď som niečo povedal, tak si ma ani poriadne nepočúval. Ale keď prišiel Filip tak ako keby sa svet okolo teba prestal točiť a ty si vnímal iba jeho. Na mňa si kašlal. A keď mi Filip povedal, že ma nemiluješ. Tak som to nevydržal. Je toho na mňa veľa. Ja už neviem čo mám robiť, aby si si ma všimol. To som ti tak ľahostajný?" vyhŕkne všetko naraz a znova mu začnú tiecť slzy. Rýchlo položím hrnček a podídem k nemu, aby som ho objal. Tak strašne som na seba nahnevaný.
"Ja sa zmením. Fakt. Bol som hlupák. Teraz sa ti budem venovať celý čas až ma budeš mať po krk. Sľubujem" len dúfam, že mi uverí. Nemôžem stratiť dôveru môjho bračeka.
"Sľubuješ?" vzlykne.
"Sľubujem" prikývnem. Zrazu ho mám plnú náruč a samé slzy. Ja to zmením. Bude sa len usmievať.

O mesiac

"Ja to nechápem Filip. Keď som s ním, tak mi srdce búši ako splašené. Je to iné ako u teba. Potia sa mi ruky a pomaly ani neviem čo mám povedať. Jeho úsmev mi rozjasní deň. Je to normálne, aby som toto cítil pri bratovi?" opýtam sa nešťastne môjho najlepšieho kamaráta. Odkedy sme sa s bratom uzmierili, som začal s Callom tráviť omnoho viac času. Chodíme spolu do kina, do zábavného parku, na zmrzlinu a prechádzky do parku. Chodím pre neho do školy, keď mám čas. Proste som všetok svoj voľný čas rozdelil na občasné návštevy Filipa a jeho priateľa a brata. A v poslednej dobe sa cítim pri Callovi divne.
"Na to je len jedna diagnóza. Si zamilovaný" povie Filip. Ohromene na neho pozerám.
"To nemyslíš vážne. Je to môj brat. Nemôžem ho milovať. Je to zakázané. Je to nechutné" rozmýšľam, či sa snažím presvedčiť jeho alebo seba.
"To čo hovoríš je blbosť Tobi. Miluješ ho. Tak si to priznaj" dobiedza Filip a ako by to nestačilo, tak sa David za jeho chrbtom smeje.
"Čo na to hovoríš ty? Tiež s ním súhlasíš?" opýtam sa ho. David sa prestane smiať a vážne na mňa pozrie.
"Ja si myslím, že má moje zlatíčko pravdu. Ty svojho brata miluješ viac ako rodinu. Miluješ ho ako partnera" povie ako keby to bolo normálne. Nechápem ich.
"Tak a čo mi odporúčate urobiť?" spýtam sa nešťastne.
"No, je to jednoduché. Teraz ideš von s Callom, že? Tak sa mu vyznaj" povie svoj plán Filip. Pozerám na neho ako na blázna.
"To si robíš prdel, že? Však sa na mňa znechutene pozrie a pošle ma do samotných pekiel. Nemôžem za ním prísť a povedať mu: Hej Call, vieš tak nejako som zistil, že ťa milujem. Čo s tým urobíme?" poviem sarkasticky.
"Presne. Uvidíš, jeho odpoveď ťa prekvapí" povie Filip a postrčí ma k dverám. Má pravdu je čas aby som išiel. Call ma čaká. Posledný krát sa na tých dvoch pozriem a idem za svojím šťastím.
"Tobi, no konečne. Už som myslel, že si na mňa zabudol" privíta ma Call, tým že na mňa skočí. Srdce mi poskočí radosťou, keď začujem jeho smiech. Je fakt nádherný. Ako som mohol byť tak slepí? Jeho čierne vlasy sú krásne uhladené na svojom mieste. Dnešné emo účesy sú perfektné. Call s takým účesom vyzerá super. Je o hlavu a pol odo mňa menší, ale zato ma sily dosť. Pred pár dňami som ho načapal iba v uteráku. Vyšiel zrovná zo sprchy. Skoro ma ranila mŕtvica. Jeho mokré vlasy splývali na jeho tvári, kvapôčky mu pomaly stekali po jeho nahej vypracovanej hrudi a ten malý uterák skoro nič nezakrýval. Len dúfam, že si nevšimol ako som na neho hladovo pozeral. Bodaj by mali Filip s Davidom pravdu.
"Máme ešte čas, kým začne film. Neprejdeme sa?" navrhnem. V parku budem mať viac priestoru mu to povedať.
"Dobre" súhlasí Call. A ťahá ma k parku. Je príjemné ho takto držať za ruku. Keď sme konečne v parku, tak ho nasmerujem k lavičke, ktorá je trochu ďalej od centra diania. Posadím ho a ja si čupnem pred neho.
"Tobi deje sa niečo?" opýta sa ma opatrne. Deje sa viac vecí.
"Call, chcem ti niečo povedať. Tak ma neprerušuj a pozorne počúvaj. Potom keď skončím mi môžeš povedať svoj názor, dobre?" počkám, kým prikývne a ja sa zhlboka nadýchnem.
"Vieš tento čas čo spolu trávime je pre mňa veľmi vzácny. Som rád s tebou. Veľmi rád. Ale v poslednej dobe som si začal niečo uvedomovať." Celý čas čo hovorím pozorne sledujem jeho výraz. Zatiaľ sa tvári, že ma pozorne počúva. To mi dodá odvahu a pokračujem.
"Vieš, keď som s tebou tak som hrozne šťastný. Rád ťa objímam a niekedy mám nutkanie ťa pobozkať. Vieš, žiarlim keď tvoj úsmev patrí niekomu inému ako mne. Keď sa ťa dotýkajú, aj keď je to iba kamarát, či kamarátka. Vieš moje srdce mi ide vyskočiť z hrude, keď sa pozeráš iba na mňa. Keď ma chytíš za ruku vo chvíľach, keď mi chceš niečo ukázať. Vieš, ja som zistil že ťa milujem. Tak strašne moc, že neviem čo mám robiť. Milujem ťa viac ako som si myslel, že milujem Filipa. Ja pochopím, keď si budeš myslieť že som zvrhlý a nebudeš sa chcieť so mnou stýkať. Call...ja...." nestihnem už nič viac povedať pretože Call na mňa skočí a svoje pery pritisne na tie moje. Pred očami sa mi zjavia hviezdičky. Hneď mu bozky začnem oplácať. Keď sa odo mňa odtrhne zbadám v jeho očiach slzy. Zľaknem sa.
"Tobi ty si taký kretén. Prečo ti to tak dlho trvalo? Aj ja ťa milujem. Už som si myslel, že moja promenáda iba v uteráku ťa nechala chladným" zasmeje sa. Prekvapene na neho pozriem.
"Ty si to plánoval?" opýtam sa neveriaco. Smelo mi prikyvuje.
"Pýtal som si rady od Filipa a on mi poradil toto. Vraj keď to nezaberie, tak potom si stratený prípad. Vidím, že mal pravdu. Si sa konečne rozhúpal" povie a objíme ma. Ja musím nové informácie rozdýchať. Tak ten zradca čo si hovorí môj kamarát to všetko vedel a nič mi nepovedal. Začnem sa smiať. Call na mňa pozrie, chce niečo povedať, ale nedám mu možnosť. Hneď ho začnem bozkávať.
"Milujem ťa Call, milujem milujem milujem...." opakujem mu to stále dokola a zasypávam jeho tvár bozkami. A on sa tak krásne smeje.
"Aj ja ťa milujem Tobias Verde. Tak počítaj s tým, že sa ma už nezbavíš" upozorní ma s vážnou tvárou. Usmejem sa na neho.
"S tým počítam" poviem a pokračujem v bozkávaní. Je mi jedno, že nás môže niekto vidieť. Je mi jedno, že rodičia možno budú proti. Ja sa svojej lásky nevzdám. Teraz nie. Budem za ňu bojovať.

Koniec

Call



















Tobi

Jsem uke

15. srpna 2011 v 16:07 | Kana |  Jednorázovky

Blesk osvítil pokoj, ve kterém spali dva chlapci. Chlapec s dlouhými černými vlasy spí zády k blonďatému chlapci s krátkými vlasy. Je to asi pět měsíců, kdy blonďáček přišel na tuhle školu, a setkal se s černovláskem, který momentálně spal vedle něho. Stačil na něho jediný pohled, aby mohl říct, že se zamiloval. Ani mu nevadilo, že je to kluk, stejně jako on. Ačkoliv se mu líbily holky, tak jen, co ho uviděl, zapomněl na ně a v očích, mysli a srdci měl jenom jeho. Ve skrytu duše byl tak šťastný, když se dozvěděl, že s ním bude mít společný pokoj na internátě. Tehdy se dozvěděl jeho jméno. Gabriel. Tak se jmenoval. Měl nádherné jméno. Poslední tři měsíce, se o něho pokoušel. Jenže Gabriela ne a ne chytit.

Snažil se ho svést, ale samozřejmě tak, aby si toho všiml jenom on. Párkrát ho přistihl, že po něm kouká, ale nikdy nic neudělal. Chvílemi se bál, že u něho prostě nemá šanci, ale potom, co se setkal při hodině s jeho pohledem, kterým ho upoutal. Byl si jist, že jednou přijde chvíle, kdy bude moct být s ním. Nemohl se od jeho očí odtrhnout. To až Gabriel jejich spojení přetrhl tím, že se otočil k tabuli a dělal, jako že se nic nestalo.

Jenže Michael, tak se blonďáček jmenoval, nebyl nikdy takový, jako teď. Nikdy se nezamilovával na první pohled. Vlastně v to nikdy ani nevěřil. Nebyl tak majetný. O všechno se rád podělil, ale o Gabriela se s nikým dělit nechtěl. Nikdy nebyl žárlivý. Ale každá pohled na dívku nebo chlapce v Gabrielově těsné blízkosti, ho rozčilovala. Chtěl být na místě těch, kteří se k němu dostali tak blízko. Chtěl se ho dotknout. Říct mu, jak moc ho má rád, ale nemohl. Zatím ne. Ale slíbil si, že jednou přijde den, kdy to dokáže. Kdy mu řekne, že ho miluje a že s ním chce zůstat. Ale nedocházel mu jeden detail, který byl velmi podstatný.

Co když ho odmítne? Líbí se mu vůbec kluci? Co když je heterák? Nevysměje se mu, když mu řekne, že se mu líbí už od první chvíle, kdy ho uviděl? Ale co potom znamenaly ty pohledy při vyučovacích hodinách? Často na sobě cítil jeho pohled, když třeba seděl v pokoji u stolu a učitel se, zatímco on ležel na posteli a četl si. Jenže otázek bylo příliš, ale odpověď nebyla žádná. Pravda, v Gabrielově přítomnosti viděl nejčastěji dívku s dlouhými tmavě modrými vlasy. Michael musel uznat, že byla vážně pěkná i pěkně vyvinutá, a to ho právě bolelo. A zase ty otázky.

Je možné, že je to jeho přítelkyně? Tráví spolu hodně času. A tak podobně plynuly jeho myšlenky. Den co den bylo otázek víc a víc a beznaděj se mísila se zoufalstvím. Ovšem jeho odhodlání ani tak neustoupilo ani o setinu milimetru. A co hůř, oni spolu ani moc nemluvili a to byli spolu na pokoji!! Mluvili spolu jenom ve chvíli, kdy….počkat, taková chvíle ještě nenastala. Kromě toho, že se představili jeden druhému, se maximálně pozdravili, když se míjeli v koupelně. Gabriel byl totiž ranní ptáče a vstával strašně brzo, zatímco si Michael raději pospal. Takže spolu za celý den prohodili jedno dvě slova, víc nic a tomu se přece nedá říkat mluvení.

"Dobré ráno" pozdraví Michael, když si sedne na postel a protáhne se. "Dobré" odpoví Gabriel, když vychází z koupelny a jediné, co má na sobě, je volně zavázaný ručník kolem pasu, který vypadá, že každou chvíli spadne. Michael měl co dělat, aby na něho nekoukal jak na boha. Ačkoliv on tak vypadal. Dlouhé černé vlasy měl stále mokrá, takže se mu lepili na tělo. Černé oči orámované ještě černějšími a hustějšími řasami. Vysoký asi sto sedmdesát osm centimetrů, štíhlý, krásné ploché bříško, na kterém se rýsovaly nádherné svaly, dlouhé nohy a ten pevný a krásně tvarovaný zadek. Michaelovi se do tváří nahrnula červeň, když ho uviděl jenom v ručníku. Proto raději rychleji, než byste se stačili nadechnout, vyběhl z postele jenom ve spodním prádle a zaběhl přímo do koupelny. Potřeboval se zchladit.

Gabriel se za ním díval se zvláštním pohledem. Ten kluk je divný. Neustále mě svádí. Nevím, jestli záměrně nebo si to jenom neuvědomuje. A stále nevím, o co mu ve skutečnosti jde, zakroutí Gabriel hlavou. Už tři měsíce mu uhýbá, ale už ho to nějak nebaví. Nejdříve ho to dost otravovalo, ale tak přeci jenom tu byl nový a Gabriel byl snad nejhezčí kluk na škole. Tak si myslel, že ho to přejde a no, no nepřešlo. Jenže po delší době, asi před dvěma týdny, kdy na posteli našel bonboniéru, a zrovna jeho nejoblíbenější, si uvědomil, že mu to vlastně lichotí. Líbí se mu to, jak mu nadbíhá, ale taky se mu strašně líbí on. Na tváři se mu objeví menší úsměv nad vzpomínkou, jak si uvědomil, že se do něho zamiloval.

Byl akorát pátek, poslední školní den. Zrovna přišel do pokoje, když na posteli uviděl balíček se svým jménem. Rozbalil ho a našel tam jeho nejoblíbenější bonboniéru. Hned mu došlo, od koho to může být. Zaslechl téct vodu a domyslel si, že asi bude ve sprše. Nechtělo se mu čekat a tak krabičku položil zpátky na postel a potichu vešel do koupelny. Nevěděl, proč to vlastně dělá. Jestli proto, že mu chtěl poděkovat, i když to přišlo jako velmi nepravděpodobné, nebo se jenom chtěl podívat, jak vlastně vypadá. Jenže to, co viděl, ho ochromilo a ohromilo zároveň. Jako paralyzovaný stál opřený o dveře a sledoval postavu za závěsem. Trochu se nahnul, aby lépe viděl. Závěs totiž nebyl dotažený až do konce, takže tam byla škvíra.

Nasucho polkl, když ho uviděl. Vysoký, zhruba sto sedmdesát centimetrů, takže menší než on, štíhlý, ale i tak krásně tvarovaný. Krátké blonďaté vlasy a blankytně modré oči. Nakonec sjel pohledem níž a do tváře se mu nahrnula krev. A ne jenom do tváří. Musel si skousnout ret, aby obdivně nepískl nebo zasněně nevzdychl. Vsadil by se, že Michaelova pokožka je na dotek sametově hebká. Když si pomyslel, že by stačilo jenom natáhnout ruku a trochu se předklonit, dotknout se ho na těch místech, které sledoval, musel sevřít ruku v pěst, aby to vážně neudělal. Raději rychle, ale především potichu, odešel z koupelny a doufal, že si ho nevšiml.

Jen zakroutil hlavou a začal se oblékat. Nevěděl, na co Michael myslí, nebo co má v plánu, ale vědět to chtěl. Chtěl mu říct, ať s tím přestane a zůstane s ním. Nevěděl jistě, jestli by to dlouho vydržel. A čím že ho sváděl? Svou ladnou chůzí, svými doteky, když se nechtěně dotkl jeho ruky. Nepoužíval žádný parfém, ale jeho pokožka vždy voněla tak zvláštně, příjemně. Jeho oči vždy svítili jako dvě hvězdy na obloze. Svým úsměvem ho často srážel na kolena, a jen silou vůle se přemáhal, aby se něčeho nechytil a zabránil tak pádu. Ale vždy ho ustojí, jen ve svých myšlenkách neodolá a zapřemýšlí, jaké by to bylo políbit ho na ty rty.

Když Michale vyšel z koupelny, byl už Gabriel oblečený do džínů a černé košile, kterou měl u krku volně rozepnutou. Musel se přemlouvat, aby se tam nepodíval. Ulevilo se mu, když odešel z pokoje a on se mohl v klidu obléknout. Každý den udělal něco, aby se mohl dostat do jeho blízkosti. Jakoby omylem se ho dotknout. Přičichnout k jeho parfému, který měl nejraději. Nebo na něj alespoň promluvit. Byť jenom pozdrav, když se míjí ve dveřích. Omluvu, když do něho omylem strčí. Nebo ho požádat, zda by mu nepomohl s domácím úkolem. Všechno to ale byli záminky k tomu, aby si ho alespoň všimnul. Věděl, že je nemožné, aby si Gabriel, ten, který je úžasný, populární, všemi milovaný, všiml jeho, nováčka, nikým nepoznaný, odstrčený.

Jenže dnes nic. Nic si nepřipravil. Spíš se mu vyhýbal. Měl zvláštní pocit, že se něco stane. A že jemu se většinou něco stávalo. Nikdo o tom nevěděl, ale byla tu skupinka lidí, která si na něho zasedla. Dělala mu naschvály, ale takové, aby to vypadalo jako nehoda. Nevěděl, proč to dělají. Snad proto, že vědí, že je na kluky? Nebo proto, že se jim nelíbí, jak se zoufale snaží být v Gabrielově blízkosti? Nebo je v tom snad něco osobního? Nevěděl. Jediné, co věděl s jistotou, je to, že se jim nedokáže ubránit sám. Nikomu to říct nemůže, na to má až moc velký strach z jejich vyhrožování. A je si jistý, že na to ani nikdo nepřijde. Proč by taky měli, že? Starat se o někoho jiného, než jen sami o sebe. Kdyby býval neposlechl svůj vnitřní hlas, který mu říkal, ať si dává pozor a drží se od všech dál, nemuselo by se nic stát, protože by si na něho netroufli, kdyby byl v hloučku jiných lidí nebo v přítomnosti alespoň jediného člověka.

Poslední hodina skončila a on odešel ze třídy jako poslední. Tak jako vždycky. Jenže dneska bylo něco jinak. Před třídou ho někdo popadl, ústa mu zakryl rukou a odtáhl ho na záchody. Michael se snažil bránit, ale věděl, že oproti ostatní spolužákům, je slabý, natož, aby se bránil někomu, kdo má takovou sílu, jako ten, co je za ním. Neznámý ho nešetrně hodil na stěnu kabinky a zamkl dveře. Michael bolestně zasténal a podíval se na toho, kdo ho sem odtáhl. Byl vysoký, silný, tipoval ho na někoho z vyšších ročníků. Zvedl hlavu trochu výš a vyděšeně se roztřásl. Poznal v něm jednoho z té party, která ho ´šikanovala´. Dostal strach. O to větší, když mu začal rozepínat modrou košili.

Gabriel koukne na hodiny a zamračí se. Už jsou to dvě hodiny, co škola skončila a Michael stále není na pokoji. Ono by to nebylo divné, kdyby se to stalo Gabrielovi, ale Michael byl na pokoji vždy první. A teď nic. Nechce si to přiznat, ale v žaludku se mu usídlil strach a nervozita. Nepřemýšlela ani pět vteřin a už věděl, co udělá. Půjde ho hledat. Nejdříve prohledá budovu, kde jsou ubytovaní všichni studenti, včetně jich dvou. Jenže nikde není. Dokonce se zeptal i na dozorkyně, která zapisuje, kdo přišel a kdo odešel. Zmocnila se ho hrůza, když mu řekla, že od rána ho neviděla. Jen pokýval hlavou a vyběhl ven, přes cestu, do protější budovy, kde měli školu. Vyběhl do jejich třídy, ale tam nebyl. Začal rychle přemýšlet, kde by mohl být, ale nic ho nenapadlo. Nakonec přemýšlení vzdal a rozhodl se prohledat jednotlivá patra. Zrovna procházel kolem záchodů, když zaslechl výkřik. Neváhal a vtrhl na ně.

Tohle ne. Prosím, ne. Gabrieli, vzlykne v duchu Michael a stiskne víčka k sobě. Věznitel mu drží ruce nad hlavou a druhou rukou mu přejížděl po odhalené hrudi. Jel až dolů, k lemu jeho kalhot. Rozepnul je a vklouzl do nich. "Nech mě. Proč to děláš. Pusť" zmítá sebou Michael. Snaží se mu vykroutit ze sevření, ale marně. "Protože vypadáš jak holka. Zajímalo by mě, jak dobrý budeš" ušklíbne se a vklouzne mu za trenýrky. "Přestaň!! Nech mě! Neeee" zakřičí. Doufá, že ho třeba někdo uslyší, ale naději na záchranu ztratil už dávno. Vězniteli už došla trpělivost a tak ho uhodil. Bohužel do toho dal moc síly a Michael si dal druhou o stěnu. Kdyby mu nedržel ruce, nejspíš by se svezl k zemi v bezvědomí.

Gabriel vběhl k poslední kabince, odkud slyšel křik a ránu. Zacloumal klikou, ale bylo zamčeno. Pořádně trhl s klikou, až vypadla a rychle otevřel dveře. Před očima měl rudo. Kluka, co držel Michaela, prostě popadl, vytáhl z kabinky a jednu mu vrazil. Klukova hlava se otočila na stranu a on padl na kolena. Zřejmě mu zlomil nos. Býval by mu dal ještě jednu, ale nechtěl mít problémy, i když vůli Michaelovi by je klidně riskoval. Nechal kluka klukem a sehnul se k blonďáčkovi, který nehybně ležel na zemi.

Gabriel zkřivil ústa do tenké linky. Přehodil přes něho svou mikinu a vzal ho do náruče. Vynesl ho ven a zamířil na ubytovnu. Snažil se nemyslet na jeho rozepnutou, nebo spíše rozervanou, košili, a rozepnuté kalhoty. Jen co vešel na ubytovnu, přiběhla k němu dozorkyně. Okamžitě ho pro jistotu vzali na ošetřovnu. Z Gabriela spadla lavina kamenní, když mu ošetřující sestřička řekla, že kromě pár modřin Michaelovi nic není. Ani ho nezneužili, nic. Tiše poděkoval a odnesl ho do pokoje, kde ho vysvlékl a uložil do postele.

"Gabrieli" zašeptal ze spánku Michael a stiskl peřinu tak silně, až mu zbělaly klouby. "Michaeli" povzdechl si Gabriel, když seděl vedle něho a hlídal ho. Zastrčil mu pár pramínků vlasů, které mu spadli do obličeje, za ucho. "Ani nevíš, jak jsi mě vyděsil" poví mu, i když ví, že ho neslyší. Pohladí ho po vlasech a něžně si prohlíží jeho tvář. Po pěti minutách usoudí, že Michael bude zřejmě spát ještě dlouho, tak se rozhodl pro bleskovou sprchu. Neuběhlo ani deset minut od té myšlenky, a už ležel vedle Michaela a bral si ho do náruče. Chtěl ho mít u sebe a už ho nikam nepustit. S myšlenkou, že mu zítra všechno řekne, se odebere do říše snů.

Blonďáček se v jeho náruči zavrtí nejméně po sté za celou noc. Má noční můru. Ve spánku mu po tváři stékají slzy. "Ne, ne" vzlyká a třese se. To Gabriela probudí. Pohladí ho po vlasech a setře mu slzy. "Prosím, už nechci" zašeptá Michael, ruku zapře o Gabrielovu hruď, jakoby ho chtěl od sebe odstrčit. Ale je to stejné, jako tlačit do zdi. Gabriel ho hladí a snaží se ho uklidnit. "Ne" vykřikne Michael a prudce vstane. Zrychleně dýchá, třese se, pohled má skrze slzy zamlžený. Na svém těle ucítí dotyk, jak ho někdo objímá. Se strachem se na toho někoho otočí a snaží se ho od sebe odstrčit. Stejně, jako v tom snu. Naprázdno otevře pusu a chce něco říct, ale z jeho úst žádná slova ani zvuky nevyjdou. Jen hledí na Gabriela, jak ho objímá a hladí ho po zádech. "Pšš, už bude dobře" uklidňuje ho černovlásek a chytne ho za vlasy a přitáhne si jeho hlavu tak, aby se opírala o jeho hruď.

"Proč" zašeptá Michael a váhavě ho taky obejme. Obličej zaboří do jeho hřejivé holé kůže a nechá slzy volně stékat, ale už nevzlyká. "Všechno už bude v pořádku, uvidíš" obejme ho těsněji a lehce s ním pohupuje a kolébá ho ke spánku. Michale jenom přikývne a nechá se jím uklidňovat. Po chvíli tělo v černovláskově náruči ochabne a on podle klidného oddychování pozná, že usnul. Spokojeně se usměje a znova si s ním lehne a ochranitelsky ho ponechá ve své náruči. To aby každý, a hlavně Michael, věděl, že patří jenom jemu a nikomu jinému.

Slunce svítí, hřeje, září, svou plnou mocí. Všichni už jsou na nohou a něco dělají. Učí se, pracují a podobně. Jenom dva chlapci leží v posteli. A jenom jeden z nich ještě spí. Ovšem ne na dlouho. "Dobré ráno" pousměje se Gabriel, když se Michael probudí a posadí se. "Dobré" pokývá hlavou a zmateně se rozhlédne po pokoji. Nevzpomíná si, jak se tam dostal. Poslední, co si pamatuje, jsou záchody a…… Michael si zakryje dlaní ústa, když si vzpomene, co se stalo. Gabriel zřejmě uhodne, na co myslí, protože ho ze zadu obejme. "Nic se nestalo, a nestane" zašeptá mu do ouška. Michael sebou trochu trhne, ale oddychne si. "Jak" nechápe blonďáček, ale neodvažuje se na něho podívat. Neví proč. Možná proto, že ani nemohl, jak ho pevně svíral.

"Dlouho jsi nepřicházel, tak jsem tě šel hledat" vysvětlí zjednodušeně. Rozhodně mu nemůže říct, jak moc se o něho bál. "Proč"vyptává se dál. Nechápe to, ale chce to pochopit. "Protože" povzdychne si Gabriel, na minutku ho pustí a v té druhé ho povalí do peřin a uvězní ho pod sebou, stejně jako uvězní jeho rty těmi svými. Michael na něho jenom překvapeně hledí a nic nedělá. Je v šoku. A i když se od něho odlepil a hleděl mu do očí, zůstal mu zatajený dech. Byl tak mimo, že nevěděl, jak se správně dýchá. K čemu vlastně slouží plíce.

"Miluji tě" zašeptá Gabriel a znova ho políbí. Jestli byl Michael předtím v šoku, tak teď se to nedalo popsat. Miluje mě? Jak. Kdy, vyptává se sám sebe, protože momentálně nemůže mluvit. Jakoby mu teprve teď došlo všechno, co řekl. V duchu se pousmál a začal mu polibky oplácet. "Jak" zeptá se Michael, a snaží se popadnout dech, který mu stále schází. Gabriel se jen usměje, ale stále má dlaně zapřené vedle Michaelovy hlavy a hledí na něho. "Po nějaké době mi došlo, že to co děláš, se mi líbí. Ty ses mi zalíbil. A pak, ani nevím. Prostě jsem si najednou uvědomil, že jediný, s kým mohu být opravdu šťastný, jsi ty. Jedině s tím, kterého opravdu milujeme, můžeme žít šťastně a naplno" pousměje se a jemně mu vtiskne pusu na rty. Sotva se jich dotkne. Michael ho ale odstrčí.

"A co tvoje přítelkyně" zašeptá a při tom slově ho bodne u srdce. Chce věřit, že to, co říká, je pravda. Ale nějak to nejde. Nemůže. Gabriel na něho nechápavě hledí. "Jaká přítelkyně" překvapeně zamrká. Michael se zpod něho vysouká a opře se o zeď, kolena si přitáhne k tělu. "Ta s dlouhými tmavě modrými vlasy. Je pěkná a hodíte se k sobě. Když máš přítelkyni jako je ona, nechápu, proč se vyznáváš mně" vysvětlí a obejme si kolena pažemi. Gabriel chvíli neví, co říct, ale nakonec se rozesměje. "Jmenuje se Keisha" pousměje se a pohladí blonďáčka po ruce. "Hezké jméno" zamumlá a zvedne hlavu, když zaslechne další smích. "Keisha je moje mladší sestra"usměje se a rozcuchá mu vlasy. Michael jen němě přikývne, jako že tu chápe. Počkat, řekl, že je to jeho sestra? To ale znamená, že to, co mi řekl, je pravda, zajásá v duchu blonďáček a vyskočí tak, že povalí Gabriela a pro změnu je teď nad ním on. "Pak je vše vyřešeno" usměje se a políbí ho. Gabriel se nenechá dvakrát pobízet a polibky mu oplácí.

Od té doby, kdy se dali dohromady, uběhlo skoro půl roku. Ne že by chtěl Gabriel nějak spěchat, ale kromě občasného líbání, letmých pohledů, a držení se za ruce, se nic jiného neděje. Ani ho nenechá, aby se s ním mazlil. Nemyslí si, že by měl z toho dne, kdy se to stalo na záchodě, ale pak neví, v čem je problém. Zvonění ukončí nejen hodinu, ale u černovláskovy myšlenky. Jen co přijde na pokoj, uvidí Michaela, jak leží na posteli a čte si. Potichu zavře dveře a otočí klíčem, který nechávají v zámku. Když se ujistí, že je zamčeno, přejde k posteli.

"Ahoj miláčku" pozdraví ho něžně Gabriel, knihu, kterou má v ruce, mu sebere a odloží ji na stůl. "Ahoj" usměje se Michael a políbí ho na přivítanou hned, jak se nad něho Gabriel skloní. "Co se stalo" zeptá se černovlásek posmutněle a pohladí ho po tváři. Michael se na něho jen nechápavě podívá. Zvedne se na loktech a hledí mu do obličeje. Vůbec netuší, o čem mluví. Gabriel si sedne k němu na postel a povzdechne si. "Nejdřív mě uháníš. Chtěls, abych s tebou chodil. Nadbíhal si mi a neuvěřitelně si mě sváděl. Možná nevědomky, ale to je teď jedno. A když jsme konečně spolu, je to, jako kdyby se nic nestalo" vysvětlí a smutně se na něho podívá.

"A ty bys chtěl něco víc, že" zamumlá Michael se skloněnou hlavou. Přímo cítí, jak jeho přítel přikývne. Když se jej Gabriel dotýká, je to nádhera, ale nedokáže nebo spíše neumí dělat to samé, co on. Bojí se, že by něco mohl udělat špatně a pak by tu náladu pokazil. Už dávno si uvědomil, kam patří. Co je mu příjemnější. Ale neví, jak mu to říct.

"Michaeli, miluji tě" něžně ho políbí. "Prosím, chtěl bych…..chtěl bych se s tebou milovat" zašeptá a znova ho políbí. Líbá ho něžně a jemně, přitom mu rukou vjede pod tričko a začne ho hladit. Opustí jeho rty a zaslechne zalapání po dechu, když mu přejede přes bradavku. Vidí, jak jeho tváře nabírají červenou barvu. Jeho oči získávají skleněný nádech. Ani, vidí v nich touhu, která teď ovládá oba dva. Jenom nechápe, proč čeká. Na co.

"Nejdřív mě chceš získat, a když mě máš, nic neuděláš" zašeptá a malinko ho políbí. "Ty kalhoty už musejí být nepohodlné" pousměje se a rukou mu zajede do rozkroku, kde ho přes kalhoty pohladí. Zaslechne, jak se snaží nadechnout skrz zaťaté zuby. Blonďáčkovo tělo mu jasně říká, proč nejde první, ale on to nevidí. Jen zlehka mu bouli v kalhotách promne, a hned, jak to udělá, se k němu Michael prohne a tiše vykřikne. "Myslel jsem, že když jsi o mě tak stál, že uděláš první krok" zamumlá a pomalu mu začne rozepínat kalhoty.

"Já..já…nemůžu"zašeptá a svíjí se pod jeho doteky. Jedna jeho ruka bloudí po jeho těle, zatímco ta druhá se věnuje jeho kalhotám. "Proč" zeptá se nešťastně Gabriel a přestane. Michael se na něho podívá a jestli se předtím červenal, tak teď přímo hoři. "Jsem uke" zamumlá tiše, že skoro neslyší ani sám sebe, ale Gabriel ho slyšel a jen překvapeně zamrkal. "Co si říkal" zeptá se pro jistotu, ale koutky jeho úst cukají a vytvářejí mu na rtech úsměv. "u-uk-ke" zamumlá koktavě. Nejraději by se hanbou propadl. Nikdy se to slovo neodvážil říct v duchu, natož nahlas. A Gabriel ho k tomu donutil už dvakrát.

"To jsem rád" usměje se a začne ho líbat, přitom mu sundá kalhoty. "Já jsem stejně raději nahoře" pousměje se a začne jeho tělo prozkoumávat ústy. Michael se jen pousměje a hned vzdychne, když vezme jednu jeho bradavku do úst. Dlouho a pečlivě se s ním mazlí, vzrušuje ho, připravuje ho a nakonec se s ním i pomiluje. Pokojem se rozléhá dvojí vzdychání a sténání. Nakonec se ozve i dvojí výkřik, kdy každý křičí jméno svého milence.