Jsem uke

15. srpna 2011 v 16:07 | Kana |  Jednorázovky

Blesk osvítil pokoj, ve kterém spali dva chlapci. Chlapec s dlouhými černými vlasy spí zády k blonďatému chlapci s krátkými vlasy. Je to asi pět měsíců, kdy blonďáček přišel na tuhle školu, a setkal se s černovláskem, který momentálně spal vedle něho. Stačil na něho jediný pohled, aby mohl říct, že se zamiloval. Ani mu nevadilo, že je to kluk, stejně jako on. Ačkoliv se mu líbily holky, tak jen, co ho uviděl, zapomněl na ně a v očích, mysli a srdci měl jenom jeho. Ve skrytu duše byl tak šťastný, když se dozvěděl, že s ním bude mít společný pokoj na internátě. Tehdy se dozvěděl jeho jméno. Gabriel. Tak se jmenoval. Měl nádherné jméno. Poslední tři měsíce, se o něho pokoušel. Jenže Gabriela ne a ne chytit.

Snažil se ho svést, ale samozřejmě tak, aby si toho všiml jenom on. Párkrát ho přistihl, že po něm kouká, ale nikdy nic neudělal. Chvílemi se bál, že u něho prostě nemá šanci, ale potom, co se setkal při hodině s jeho pohledem, kterým ho upoutal. Byl si jist, že jednou přijde chvíle, kdy bude moct být s ním. Nemohl se od jeho očí odtrhnout. To až Gabriel jejich spojení přetrhl tím, že se otočil k tabuli a dělal, jako že se nic nestalo.

Jenže Michael, tak se blonďáček jmenoval, nebyl nikdy takový, jako teď. Nikdy se nezamilovával na první pohled. Vlastně v to nikdy ani nevěřil. Nebyl tak majetný. O všechno se rád podělil, ale o Gabriela se s nikým dělit nechtěl. Nikdy nebyl žárlivý. Ale každá pohled na dívku nebo chlapce v Gabrielově těsné blízkosti, ho rozčilovala. Chtěl být na místě těch, kteří se k němu dostali tak blízko. Chtěl se ho dotknout. Říct mu, jak moc ho má rád, ale nemohl. Zatím ne. Ale slíbil si, že jednou přijde den, kdy to dokáže. Kdy mu řekne, že ho miluje a že s ním chce zůstat. Ale nedocházel mu jeden detail, který byl velmi podstatný.

Co když ho odmítne? Líbí se mu vůbec kluci? Co když je heterák? Nevysměje se mu, když mu řekne, že se mu líbí už od první chvíle, kdy ho uviděl? Ale co potom znamenaly ty pohledy při vyučovacích hodinách? Často na sobě cítil jeho pohled, když třeba seděl v pokoji u stolu a učitel se, zatímco on ležel na posteli a četl si. Jenže otázek bylo příliš, ale odpověď nebyla žádná. Pravda, v Gabrielově přítomnosti viděl nejčastěji dívku s dlouhými tmavě modrými vlasy. Michael musel uznat, že byla vážně pěkná i pěkně vyvinutá, a to ho právě bolelo. A zase ty otázky.

Je možné, že je to jeho přítelkyně? Tráví spolu hodně času. A tak podobně plynuly jeho myšlenky. Den co den bylo otázek víc a víc a beznaděj se mísila se zoufalstvím. Ovšem jeho odhodlání ani tak neustoupilo ani o setinu milimetru. A co hůř, oni spolu ani moc nemluvili a to byli spolu na pokoji!! Mluvili spolu jenom ve chvíli, kdy….počkat, taková chvíle ještě nenastala. Kromě toho, že se představili jeden druhému, se maximálně pozdravili, když se míjeli v koupelně. Gabriel byl totiž ranní ptáče a vstával strašně brzo, zatímco si Michael raději pospal. Takže spolu za celý den prohodili jedno dvě slova, víc nic a tomu se přece nedá říkat mluvení.

"Dobré ráno" pozdraví Michael, když si sedne na postel a protáhne se. "Dobré" odpoví Gabriel, když vychází z koupelny a jediné, co má na sobě, je volně zavázaný ručník kolem pasu, který vypadá, že každou chvíli spadne. Michael měl co dělat, aby na něho nekoukal jak na boha. Ačkoliv on tak vypadal. Dlouhé černé vlasy měl stále mokrá, takže se mu lepili na tělo. Černé oči orámované ještě černějšími a hustějšími řasami. Vysoký asi sto sedmdesát osm centimetrů, štíhlý, krásné ploché bříško, na kterém se rýsovaly nádherné svaly, dlouhé nohy a ten pevný a krásně tvarovaný zadek. Michaelovi se do tváří nahrnula červeň, když ho uviděl jenom v ručníku. Proto raději rychleji, než byste se stačili nadechnout, vyběhl z postele jenom ve spodním prádle a zaběhl přímo do koupelny. Potřeboval se zchladit.

Gabriel se za ním díval se zvláštním pohledem. Ten kluk je divný. Neustále mě svádí. Nevím, jestli záměrně nebo si to jenom neuvědomuje. A stále nevím, o co mu ve skutečnosti jde, zakroutí Gabriel hlavou. Už tři měsíce mu uhýbá, ale už ho to nějak nebaví. Nejdříve ho to dost otravovalo, ale tak přeci jenom tu byl nový a Gabriel byl snad nejhezčí kluk na škole. Tak si myslel, že ho to přejde a no, no nepřešlo. Jenže po delší době, asi před dvěma týdny, kdy na posteli našel bonboniéru, a zrovna jeho nejoblíbenější, si uvědomil, že mu to vlastně lichotí. Líbí se mu to, jak mu nadbíhá, ale taky se mu strašně líbí on. Na tváři se mu objeví menší úsměv nad vzpomínkou, jak si uvědomil, že se do něho zamiloval.

Byl akorát pátek, poslední školní den. Zrovna přišel do pokoje, když na posteli uviděl balíček se svým jménem. Rozbalil ho a našel tam jeho nejoblíbenější bonboniéru. Hned mu došlo, od koho to může být. Zaslechl téct vodu a domyslel si, že asi bude ve sprše. Nechtělo se mu čekat a tak krabičku položil zpátky na postel a potichu vešel do koupelny. Nevěděl, proč to vlastně dělá. Jestli proto, že mu chtěl poděkovat, i když to přišlo jako velmi nepravděpodobné, nebo se jenom chtěl podívat, jak vlastně vypadá. Jenže to, co viděl, ho ochromilo a ohromilo zároveň. Jako paralyzovaný stál opřený o dveře a sledoval postavu za závěsem. Trochu se nahnul, aby lépe viděl. Závěs totiž nebyl dotažený až do konce, takže tam byla škvíra.

Nasucho polkl, když ho uviděl. Vysoký, zhruba sto sedmdesát centimetrů, takže menší než on, štíhlý, ale i tak krásně tvarovaný. Krátké blonďaté vlasy a blankytně modré oči. Nakonec sjel pohledem níž a do tváře se mu nahrnula krev. A ne jenom do tváří. Musel si skousnout ret, aby obdivně nepískl nebo zasněně nevzdychl. Vsadil by se, že Michaelova pokožka je na dotek sametově hebká. Když si pomyslel, že by stačilo jenom natáhnout ruku a trochu se předklonit, dotknout se ho na těch místech, které sledoval, musel sevřít ruku v pěst, aby to vážně neudělal. Raději rychle, ale především potichu, odešel z koupelny a doufal, že si ho nevšiml.

Jen zakroutil hlavou a začal se oblékat. Nevěděl, na co Michael myslí, nebo co má v plánu, ale vědět to chtěl. Chtěl mu říct, ať s tím přestane a zůstane s ním. Nevěděl jistě, jestli by to dlouho vydržel. A čím že ho sváděl? Svou ladnou chůzí, svými doteky, když se nechtěně dotkl jeho ruky. Nepoužíval žádný parfém, ale jeho pokožka vždy voněla tak zvláštně, příjemně. Jeho oči vždy svítili jako dvě hvězdy na obloze. Svým úsměvem ho často srážel na kolena, a jen silou vůle se přemáhal, aby se něčeho nechytil a zabránil tak pádu. Ale vždy ho ustojí, jen ve svých myšlenkách neodolá a zapřemýšlí, jaké by to bylo políbit ho na ty rty.

Když Michale vyšel z koupelny, byl už Gabriel oblečený do džínů a černé košile, kterou měl u krku volně rozepnutou. Musel se přemlouvat, aby se tam nepodíval. Ulevilo se mu, když odešel z pokoje a on se mohl v klidu obléknout. Každý den udělal něco, aby se mohl dostat do jeho blízkosti. Jakoby omylem se ho dotknout. Přičichnout k jeho parfému, který měl nejraději. Nebo na něj alespoň promluvit. Byť jenom pozdrav, když se míjí ve dveřích. Omluvu, když do něho omylem strčí. Nebo ho požádat, zda by mu nepomohl s domácím úkolem. Všechno to ale byli záminky k tomu, aby si ho alespoň všimnul. Věděl, že je nemožné, aby si Gabriel, ten, který je úžasný, populární, všemi milovaný, všiml jeho, nováčka, nikým nepoznaný, odstrčený.

Jenže dnes nic. Nic si nepřipravil. Spíš se mu vyhýbal. Měl zvláštní pocit, že se něco stane. A že jemu se většinou něco stávalo. Nikdo o tom nevěděl, ale byla tu skupinka lidí, která si na něho zasedla. Dělala mu naschvály, ale takové, aby to vypadalo jako nehoda. Nevěděl, proč to dělají. Snad proto, že vědí, že je na kluky? Nebo proto, že se jim nelíbí, jak se zoufale snaží být v Gabrielově blízkosti? Nebo je v tom snad něco osobního? Nevěděl. Jediné, co věděl s jistotou, je to, že se jim nedokáže ubránit sám. Nikomu to říct nemůže, na to má až moc velký strach z jejich vyhrožování. A je si jistý, že na to ani nikdo nepřijde. Proč by taky měli, že? Starat se o někoho jiného, než jen sami o sebe. Kdyby býval neposlechl svůj vnitřní hlas, který mu říkal, ať si dává pozor a drží se od všech dál, nemuselo by se nic stát, protože by si na něho netroufli, kdyby byl v hloučku jiných lidí nebo v přítomnosti alespoň jediného člověka.

Poslední hodina skončila a on odešel ze třídy jako poslední. Tak jako vždycky. Jenže dneska bylo něco jinak. Před třídou ho někdo popadl, ústa mu zakryl rukou a odtáhl ho na záchody. Michael se snažil bránit, ale věděl, že oproti ostatní spolužákům, je slabý, natož, aby se bránil někomu, kdo má takovou sílu, jako ten, co je za ním. Neznámý ho nešetrně hodil na stěnu kabinky a zamkl dveře. Michael bolestně zasténal a podíval se na toho, kdo ho sem odtáhl. Byl vysoký, silný, tipoval ho na někoho z vyšších ročníků. Zvedl hlavu trochu výš a vyděšeně se roztřásl. Poznal v něm jednoho z té party, která ho ´šikanovala´. Dostal strach. O to větší, když mu začal rozepínat modrou košili.

Gabriel koukne na hodiny a zamračí se. Už jsou to dvě hodiny, co škola skončila a Michael stále není na pokoji. Ono by to nebylo divné, kdyby se to stalo Gabrielovi, ale Michael byl na pokoji vždy první. A teď nic. Nechce si to přiznat, ale v žaludku se mu usídlil strach a nervozita. Nepřemýšlela ani pět vteřin a už věděl, co udělá. Půjde ho hledat. Nejdříve prohledá budovu, kde jsou ubytovaní všichni studenti, včetně jich dvou. Jenže nikde není. Dokonce se zeptal i na dozorkyně, která zapisuje, kdo přišel a kdo odešel. Zmocnila se ho hrůza, když mu řekla, že od rána ho neviděla. Jen pokýval hlavou a vyběhl ven, přes cestu, do protější budovy, kde měli školu. Vyběhl do jejich třídy, ale tam nebyl. Začal rychle přemýšlet, kde by mohl být, ale nic ho nenapadlo. Nakonec přemýšlení vzdal a rozhodl se prohledat jednotlivá patra. Zrovna procházel kolem záchodů, když zaslechl výkřik. Neváhal a vtrhl na ně.

Tohle ne. Prosím, ne. Gabrieli, vzlykne v duchu Michael a stiskne víčka k sobě. Věznitel mu drží ruce nad hlavou a druhou rukou mu přejížděl po odhalené hrudi. Jel až dolů, k lemu jeho kalhot. Rozepnul je a vklouzl do nich. "Nech mě. Proč to děláš. Pusť" zmítá sebou Michael. Snaží se mu vykroutit ze sevření, ale marně. "Protože vypadáš jak holka. Zajímalo by mě, jak dobrý budeš" ušklíbne se a vklouzne mu za trenýrky. "Přestaň!! Nech mě! Neeee" zakřičí. Doufá, že ho třeba někdo uslyší, ale naději na záchranu ztratil už dávno. Vězniteli už došla trpělivost a tak ho uhodil. Bohužel do toho dal moc síly a Michael si dal druhou o stěnu. Kdyby mu nedržel ruce, nejspíš by se svezl k zemi v bezvědomí.

Gabriel vběhl k poslední kabince, odkud slyšel křik a ránu. Zacloumal klikou, ale bylo zamčeno. Pořádně trhl s klikou, až vypadla a rychle otevřel dveře. Před očima měl rudo. Kluka, co držel Michaela, prostě popadl, vytáhl z kabinky a jednu mu vrazil. Klukova hlava se otočila na stranu a on padl na kolena. Zřejmě mu zlomil nos. Býval by mu dal ještě jednu, ale nechtěl mít problémy, i když vůli Michaelovi by je klidně riskoval. Nechal kluka klukem a sehnul se k blonďáčkovi, který nehybně ležel na zemi.

Gabriel zkřivil ústa do tenké linky. Přehodil přes něho svou mikinu a vzal ho do náruče. Vynesl ho ven a zamířil na ubytovnu. Snažil se nemyslet na jeho rozepnutou, nebo spíše rozervanou, košili, a rozepnuté kalhoty. Jen co vešel na ubytovnu, přiběhla k němu dozorkyně. Okamžitě ho pro jistotu vzali na ošetřovnu. Z Gabriela spadla lavina kamenní, když mu ošetřující sestřička řekla, že kromě pár modřin Michaelovi nic není. Ani ho nezneužili, nic. Tiše poděkoval a odnesl ho do pokoje, kde ho vysvlékl a uložil do postele.

"Gabrieli" zašeptal ze spánku Michael a stiskl peřinu tak silně, až mu zbělaly klouby. "Michaeli" povzdechl si Gabriel, když seděl vedle něho a hlídal ho. Zastrčil mu pár pramínků vlasů, které mu spadli do obličeje, za ucho. "Ani nevíš, jak jsi mě vyděsil" poví mu, i když ví, že ho neslyší. Pohladí ho po vlasech a něžně si prohlíží jeho tvář. Po pěti minutách usoudí, že Michael bude zřejmě spát ještě dlouho, tak se rozhodl pro bleskovou sprchu. Neuběhlo ani deset minut od té myšlenky, a už ležel vedle Michaela a bral si ho do náruče. Chtěl ho mít u sebe a už ho nikam nepustit. S myšlenkou, že mu zítra všechno řekne, se odebere do říše snů.

Blonďáček se v jeho náruči zavrtí nejméně po sté za celou noc. Má noční můru. Ve spánku mu po tváři stékají slzy. "Ne, ne" vzlyká a třese se. To Gabriela probudí. Pohladí ho po vlasech a setře mu slzy. "Prosím, už nechci" zašeptá Michael, ruku zapře o Gabrielovu hruď, jakoby ho chtěl od sebe odstrčit. Ale je to stejné, jako tlačit do zdi. Gabriel ho hladí a snaží se ho uklidnit. "Ne" vykřikne Michael a prudce vstane. Zrychleně dýchá, třese se, pohled má skrze slzy zamlžený. Na svém těle ucítí dotyk, jak ho někdo objímá. Se strachem se na toho někoho otočí a snaží se ho od sebe odstrčit. Stejně, jako v tom snu. Naprázdno otevře pusu a chce něco říct, ale z jeho úst žádná slova ani zvuky nevyjdou. Jen hledí na Gabriela, jak ho objímá a hladí ho po zádech. "Pšš, už bude dobře" uklidňuje ho černovlásek a chytne ho za vlasy a přitáhne si jeho hlavu tak, aby se opírala o jeho hruď.

"Proč" zašeptá Michael a váhavě ho taky obejme. Obličej zaboří do jeho hřejivé holé kůže a nechá slzy volně stékat, ale už nevzlyká. "Všechno už bude v pořádku, uvidíš" obejme ho těsněji a lehce s ním pohupuje a kolébá ho ke spánku. Michale jenom přikývne a nechá se jím uklidňovat. Po chvíli tělo v černovláskově náruči ochabne a on podle klidného oddychování pozná, že usnul. Spokojeně se usměje a znova si s ním lehne a ochranitelsky ho ponechá ve své náruči. To aby každý, a hlavně Michael, věděl, že patří jenom jemu a nikomu jinému.

Slunce svítí, hřeje, září, svou plnou mocí. Všichni už jsou na nohou a něco dělají. Učí se, pracují a podobně. Jenom dva chlapci leží v posteli. A jenom jeden z nich ještě spí. Ovšem ne na dlouho. "Dobré ráno" pousměje se Gabriel, když se Michael probudí a posadí se. "Dobré" pokývá hlavou a zmateně se rozhlédne po pokoji. Nevzpomíná si, jak se tam dostal. Poslední, co si pamatuje, jsou záchody a…… Michael si zakryje dlaní ústa, když si vzpomene, co se stalo. Gabriel zřejmě uhodne, na co myslí, protože ho ze zadu obejme. "Nic se nestalo, a nestane" zašeptá mu do ouška. Michael sebou trochu trhne, ale oddychne si. "Jak" nechápe blonďáček, ale neodvažuje se na něho podívat. Neví proč. Možná proto, že ani nemohl, jak ho pevně svíral.

"Dlouho jsi nepřicházel, tak jsem tě šel hledat" vysvětlí zjednodušeně. Rozhodně mu nemůže říct, jak moc se o něho bál. "Proč"vyptává se dál. Nechápe to, ale chce to pochopit. "Protože" povzdychne si Gabriel, na minutku ho pustí a v té druhé ho povalí do peřin a uvězní ho pod sebou, stejně jako uvězní jeho rty těmi svými. Michael na něho jenom překvapeně hledí a nic nedělá. Je v šoku. A i když se od něho odlepil a hleděl mu do očí, zůstal mu zatajený dech. Byl tak mimo, že nevěděl, jak se správně dýchá. K čemu vlastně slouží plíce.

"Miluji tě" zašeptá Gabriel a znova ho políbí. Jestli byl Michael předtím v šoku, tak teď se to nedalo popsat. Miluje mě? Jak. Kdy, vyptává se sám sebe, protože momentálně nemůže mluvit. Jakoby mu teprve teď došlo všechno, co řekl. V duchu se pousmál a začal mu polibky oplácet. "Jak" zeptá se Michael, a snaží se popadnout dech, který mu stále schází. Gabriel se jen usměje, ale stále má dlaně zapřené vedle Michaelovy hlavy a hledí na něho. "Po nějaké době mi došlo, že to co děláš, se mi líbí. Ty ses mi zalíbil. A pak, ani nevím. Prostě jsem si najednou uvědomil, že jediný, s kým mohu být opravdu šťastný, jsi ty. Jedině s tím, kterého opravdu milujeme, můžeme žít šťastně a naplno" pousměje se a jemně mu vtiskne pusu na rty. Sotva se jich dotkne. Michael ho ale odstrčí.

"A co tvoje přítelkyně" zašeptá a při tom slově ho bodne u srdce. Chce věřit, že to, co říká, je pravda. Ale nějak to nejde. Nemůže. Gabriel na něho nechápavě hledí. "Jaká přítelkyně" překvapeně zamrká. Michael se zpod něho vysouká a opře se o zeď, kolena si přitáhne k tělu. "Ta s dlouhými tmavě modrými vlasy. Je pěkná a hodíte se k sobě. Když máš přítelkyni jako je ona, nechápu, proč se vyznáváš mně" vysvětlí a obejme si kolena pažemi. Gabriel chvíli neví, co říct, ale nakonec se rozesměje. "Jmenuje se Keisha" pousměje se a pohladí blonďáčka po ruce. "Hezké jméno" zamumlá a zvedne hlavu, když zaslechne další smích. "Keisha je moje mladší sestra"usměje se a rozcuchá mu vlasy. Michael jen němě přikývne, jako že tu chápe. Počkat, řekl, že je to jeho sestra? To ale znamená, že to, co mi řekl, je pravda, zajásá v duchu blonďáček a vyskočí tak, že povalí Gabriela a pro změnu je teď nad ním on. "Pak je vše vyřešeno" usměje se a políbí ho. Gabriel se nenechá dvakrát pobízet a polibky mu oplácí.

Od té doby, kdy se dali dohromady, uběhlo skoro půl roku. Ne že by chtěl Gabriel nějak spěchat, ale kromě občasného líbání, letmých pohledů, a držení se za ruce, se nic jiného neděje. Ani ho nenechá, aby se s ním mazlil. Nemyslí si, že by měl z toho dne, kdy se to stalo na záchodě, ale pak neví, v čem je problém. Zvonění ukončí nejen hodinu, ale u černovláskovy myšlenky. Jen co přijde na pokoj, uvidí Michaela, jak leží na posteli a čte si. Potichu zavře dveře a otočí klíčem, který nechávají v zámku. Když se ujistí, že je zamčeno, přejde k posteli.

"Ahoj miláčku" pozdraví ho něžně Gabriel, knihu, kterou má v ruce, mu sebere a odloží ji na stůl. "Ahoj" usměje se Michael a políbí ho na přivítanou hned, jak se nad něho Gabriel skloní. "Co se stalo" zeptá se černovlásek posmutněle a pohladí ho po tváři. Michael se na něho jen nechápavě podívá. Zvedne se na loktech a hledí mu do obličeje. Vůbec netuší, o čem mluví. Gabriel si sedne k němu na postel a povzdechne si. "Nejdřív mě uháníš. Chtěls, abych s tebou chodil. Nadbíhal si mi a neuvěřitelně si mě sváděl. Možná nevědomky, ale to je teď jedno. A když jsme konečně spolu, je to, jako kdyby se nic nestalo" vysvětlí a smutně se na něho podívá.

"A ty bys chtěl něco víc, že" zamumlá Michael se skloněnou hlavou. Přímo cítí, jak jeho přítel přikývne. Když se jej Gabriel dotýká, je to nádhera, ale nedokáže nebo spíše neumí dělat to samé, co on. Bojí se, že by něco mohl udělat špatně a pak by tu náladu pokazil. Už dávno si uvědomil, kam patří. Co je mu příjemnější. Ale neví, jak mu to říct.

"Michaeli, miluji tě" něžně ho políbí. "Prosím, chtěl bych…..chtěl bych se s tebou milovat" zašeptá a znova ho políbí. Líbá ho něžně a jemně, přitom mu rukou vjede pod tričko a začne ho hladit. Opustí jeho rty a zaslechne zalapání po dechu, když mu přejede přes bradavku. Vidí, jak jeho tváře nabírají červenou barvu. Jeho oči získávají skleněný nádech. Ani, vidí v nich touhu, která teď ovládá oba dva. Jenom nechápe, proč čeká. Na co.

"Nejdřív mě chceš získat, a když mě máš, nic neuděláš" zašeptá a malinko ho políbí. "Ty kalhoty už musejí být nepohodlné" pousměje se a rukou mu zajede do rozkroku, kde ho přes kalhoty pohladí. Zaslechne, jak se snaží nadechnout skrz zaťaté zuby. Blonďáčkovo tělo mu jasně říká, proč nejde první, ale on to nevidí. Jen zlehka mu bouli v kalhotách promne, a hned, jak to udělá, se k němu Michael prohne a tiše vykřikne. "Myslel jsem, že když jsi o mě tak stál, že uděláš první krok" zamumlá a pomalu mu začne rozepínat kalhoty.

"Já..já…nemůžu"zašeptá a svíjí se pod jeho doteky. Jedna jeho ruka bloudí po jeho těle, zatímco ta druhá se věnuje jeho kalhotám. "Proč" zeptá se nešťastně Gabriel a přestane. Michael se na něho podívá a jestli se předtím červenal, tak teď přímo hoři. "Jsem uke" zamumlá tiše, že skoro neslyší ani sám sebe, ale Gabriel ho slyšel a jen překvapeně zamrkal. "Co si říkal" zeptá se pro jistotu, ale koutky jeho úst cukají a vytvářejí mu na rtech úsměv. "u-uk-ke" zamumlá koktavě. Nejraději by se hanbou propadl. Nikdy se to slovo neodvážil říct v duchu, natož nahlas. A Gabriel ho k tomu donutil už dvakrát.

"To jsem rád" usměje se a začne ho líbat, přitom mu sundá kalhoty. "Já jsem stejně raději nahoře" pousměje se a začne jeho tělo prozkoumávat ústy. Michael se jen pousměje a hned vzdychne, když vezme jednu jeho bradavku do úst. Dlouho a pečlivě se s ním mazlí, vzrušuje ho, připravuje ho a nakonec se s ním i pomiluje. Pokojem se rozléhá dvojí vzdychání a sténání. Nakonec se ozve i dvojí výkřik, kdy každý křičí jméno svého milence.
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 keishatko keishatko | Web | 15. srpna 2011 v 16:22 | Reagovat

nádherná poviedka :D krása

2 Aisu Aisu | Web | 16. srpna 2011 v 11:13 | Reagovat

jééé to bylo takové.... hmm..... nyááá roztomilé ^^

3 ElenEstel ElenEstel | 16. srpna 2011 v 14:09 | Reagovat

wow je to nádherné

4 Yuki-cat Yuki-cat | Web | 16. srpna 2011 v 16:00 | Reagovat

Tak to bylo krásné.

5 Hatachi Hatachi | E-mail | 16. srpna 2011 v 17:30 | Reagovat

To je krása,máš nádherný povídky.Jen tak dál....Arigato....

6 Kayleigh McCamyo Kayleigh McCamyo | Web | 17. srpna 2011 v 12:17 | Reagovat

.... .... .... .... .... ....

....*Dr. Zloun běží ukrást do nemoctice tak 1000 jednotek krve, páč Keigh má záchvat akutního nosebleedingu*

Jako, mě poslední dobou dostávají nejvíc takové ty náznakové povídky, kde se o tom hodně mluví a skoro nic se nestane, jako, to úplně útočí na mou představivost, fakt, děti, vy mě chete zabát?! xD Nebudou žádné dárečky k narozkám! xD

Ale hej, jste prostě frajerky, to jo. Mamča, no to je... to je... to je prostě moje celoživotní láska, no a Kana, Kana, to je asi moje třetí sestřička, páč takové nadání se prostě dědí v rodině, to prostě jinak nejde. xD

7 Kayleigh McCamyo Kayleigh McCamyo | Web | 17. srpna 2011 v 12:17 | Reagovat

É... jak to všichni dělají, že napíšou komentář o třech slovech...? To se mi nepovedlo snad ještě nikdy, jako, je na to nějaký kurz...?

8 tamias tamias | E-mail | Web | 17. srpna 2011 v 13:06 | Reagovat

Bylo to bylo krásné, roztomilé.

9 Lulí Lulí | Web | 17. srpna 2011 v 17:26 | Reagovat

[7]: Kurz?No to snad ne,na to ani nepomysli,holka,ještě abys začlas psát krátke komentáře,no to potěš...ty jen pěkně zůstaň u těch dlouhých!...jako dyť...čím delší,tím lepší......(že to zas vyznělo sakra dvousmyslně?!)

K povídce: Totálně dokonalá...hej jako...taková ňuňu...prostěsladká!Hej a ten konec....Jsem Uke......přemýšlím,nebyl to korejec? :D...Ne?Nevadí....povídka ale úžasná...hej jak to,že všichni píšete tak úžasné povídky?Já se vážně půjdu někam zakopat,nebo skočit z blakonu....nebo se někam pověsím....Muííí...Jdu spáchat sebevraždu!....Ne počkat...raději ne,to by mě Keigh vykopala a sežrala by mě...a hodila pod tramvaj...tan nic...Jdu raději psát....alespoň se pokusit.....

Bože ale ta povídka...Totálně úžasná!!!!

10 Kayleigh McCamyo Kayleigh McCamyo | Web | 19. srpna 2011 v 14:21 | Reagovat

[9]: Noto si PIŠ!!! že bych tě vykopala zežrala! To se dělá, skákat z balkónu starší a ruzumější sestřičce...?! (Btw, mezi náma, myslím, že i ten BALKON je mnohem rozumější než my obě dohromady...) A to si teda PIŠ, že budeš psát povídku! (Tu, co bude pro mě, s tím chujem a tak xD) a vůbec, ty píšeš STEJNĚ  dobré povídky, jako obě majitelky tohoto blogu a NAVÍC píšete všecky tři mnohem lépe než já. Tak se uklidni, obejmi Chuja a piš! xd Bo tě zežeru. xDDD

11 Rhea Rhea | 20. srpna 2011 v 23:05 | Reagovat

Super povídka.

12 tsuky tsuky | 30. července 2012 v 11:09 | Reagovat

došli mi slová....krasa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama