Listopad 2011

Konečne spolu

27. listopadu 2011 v 21:26 | keishatko |  Freewy poviedky
Poviedku venujem môjmu koťátku :) si ju vypýtal, tak ja som mu ju napísala. Jeho zvedavosť ma poháňala vpred. Toto sa mi odohráva v hlave od kedy som ho spoznala. Je to zlatíčko a hrozne sa z nej tešil, čo som rada :DD Mám ho moooooooc mooooooooooooooooc mooooooooooooooooooooooooc rada!!!!


+18


"Je dobre si takto vyraziť a neuvažovať čo bude zajtra, že?" povie chlapec ktorý pomaly upíja so svojho nápoju. Má zvláštny názov, ktorý ho v tomto momente nenapadne, ale je veľmi dobrý.
"To máš pravdu. Doma už začala byť nuda" potvrdí mu kamarát, ktorý sedí oproti nemu a popíja rovnaký nápoj pričom sa obzerá a sleduje čo sa deje v podniku. Dnes si konečne po dlhom čase s Vikim vyrazili von. Sadli si do obľúbeného podniku. Už sú tu už nejakú tu hodinku a bavia sa. Matúš, 17-ročný chlapec so zelenými očami a červenými vlasmi. Je trochu rebel, ale má jemnú dušu. V živote toho zažil viac ako by chcel, ale jeho najlepší kamarát Viki sa o neho stará, tak aby mu nič nechýbalo. Má Vikiho strašne rád. A v poslednej dobe jeho telo reaguje na jeho blízkosť viac ako na hocijaké dievča, ktoré mal. Niekoľkokrát sa pristihol ako ho sleduje keď sa prezlieka. Sleduje ako sa mu pri vyzliekaní trička napína svalstvo na hrudi a rukách. Predstavuje si pri tom aké by to bolo keby ho tými rukami objal a privlastnil si jeho pery. Nie, nie, nie...nesmie takto uvažovať, inak sa zblázni. Koľko krát, keď sa len tak bili a on ležal na ňom ho túžil pobozkať. Cítiť jeho váhu na sebe bolo niečo neskutočné. Cení si všetko čo pre neho Viki urobil a nemôže od neho chcieť viac. Aj keď možno...
"...ško...Matúško, počúvaš ma? Volá ťa planéta Zem. Kde poletuješ?" smeje sa mu kamarát, keď konečne získa jeho pozornosť. Matúš sa trochu začervená. Tak sa zasníval, že zabudol vnímať svet okolo seba. A ešte viac je v rozpakoch, že sa nechal nachytať. Už to nesmie dopustiť. Chce si užiť voľne chvíle s Vikim. Majú toho veľa v škole. Hlavne tento rok, keďže Viki je v maturitnom ročníku. Ale on je tak úžasný, že iba pre neho si urobil čas aby si mohli na pár hodín vyraziť. Nemôže to pokaziť. Možno nakoniec bude Viki s ním spať v jeho posteli. A v noci sa k nemu nenápadne pritúli a užije si jeho teplé telo.
"Už ma budeš vnímať? Na koho si myslel?" doberá si ho kamarát. Usmeje sa na neho a zmení rýchlo tému. Nechce aby si myslel, že si to neužíva.
Viki pozorne počúva červenovláska a s úsmevom mu odpovedá. Nevie z neho pustiť zrak. Je to jeho láska. Chcel by mu to povedať, ale bojí sa že sa Matúško zľakne. Teší sa, že budú spolu v budúcnosti bývať vo vlastnom. Možno potom bude mať viac možností ako ho na to pripraviť. Možno nakoniec by mohli spolu chodiť ako o tom už dlho sníva. Vždy sa snaží aby mohli spať spolu v jednej posteli a v noci potom s láskou sleduje ako sa k nemu Matúško automaticky pritúli. Zbožňuje ten pocit, keď ho má v náruči. Už by chcel aby bola noc.

Po dvoch hodinách rozprávania, smiechu a zábavy sa rozhodnú ísť domov. Predsa už bolo dosť neskoro. Cestou domov sa bavia o filmoch na ktoré by mohli ísť do kina. Doma sa snažia prejsť po tichu do izby. Zas nepotrebovali aby sa celý dom zobudil.
"Nebyť školy tak chodíme takto von častejšie" povie Viki, keď sa prezlieka do spacieho trička. Cíti na sebe Matúškov pohľad. Už dávnejšie si všimol, že ho sleduje keď sa prezlieka. Usmeje sa pre seba. Je to dobré znamenie. Možno predsa len z toho niečo bude. To že sú obaja bisexuáli neznamená že nato spolu skočia. Matúška si váži viac ako tie krátkodobé známosti čo mal. Keď mu to raz Matúško dovolí už ho nikdy nepustí a nikomu nedovolí aby ho tak miloval ako on jeho.
Matúš sleduje ako sa Viki pripravuje na spánok a napäto čaká či si ľahne do vlastnej postele. Rýchlo sa pripraví a keď vyjde von z kúpeľne so skrytím nadšením si ľahne do postele, ktorá je už trocha vyhriata od Vikiho, ktorý sa na neho škerí.
"Nevadí? Nechcem spať sám" spýta sa, aj keď vie, že jemu to nevadí. Predsa je len slušne vychovaný.
"Dobre, môžeš. Ale nekradni mi paplón" upozorní ho so smiechom. Viki sa zatvári na oko ublížene a ukáže na seba prstom.
"Ja? Ako toto môžeš o mne povedať? Nikdy som ti nevzal paplón. To ty si ho zakaždým skopneš dole z postele. Ja som v tom nevinne. Nebyť môjho telesného tepla, tak mi zmrzneš" smeje sa na svojom dotaze. Prehltne na prázdno, keď červenovlásko oduje spodnú peru na dôkaz urazenia. Je tak rozkošný. Dá si ruku pod hlavu a čaká kedy už bude Matúško pripravený na spánok.
"Vypneš lampu?" poprosí Vikiho. Ten sa načiahne a stlačí vypínač. Izba sa ponorí do tmy. Netrvá dlho a ozve sa pravidelne dýchanie oboch chlapcov.

Matúša niečo prebudilo. Nevedel najprv čo to bolo. Ale netrvalo dlho a uvedomil si že je niečo inak. Áno inak. Vikiho ruka bola pod jeho tričkom a hladila ho po hrudi.
"Tak hebká.." začul zamrmlanie za sebou. O čo mu išlo? Si ho pomýlil s niekým? Ale nevydal ani hlások. Užíval si ten dotyk. Dokým sa prsty nedotkli jeho bradavky. Netušil, že to bude mať na neho taký elektrizujúci účinok. Zalapá po dychu a na okamih stuhne. Nechce, aby s tým Viki prestal. Bál sa, že zistí, že sa prebudil. Keď ruka neprestane so svojou činnosťou, tak si úľavne vydýchne. Vychutnáva si hladenie. Ruka prechádza po jeho hrudi, nižšie k brušku až zastaví na okraji boxeriek. Pomaly sa potom vracia späť. Matúš bol presvedčený, že jeho kamarát za ním tvrdo spí, ale to nebola pravda. Viki si bol vedomí toho čo robí. Vráti sa rukou späť a rozmýšľa, či by mohol pokročiť. Prstami nahmatá jednu jeho bradavku a stlačí. Nie silno, ale dosť nato aby reagovala a stvrdla. Prejde po nej palcom čo vyvolá u Matúška reakciu vzdychnutím. Teraz si už bol Viki istý, že nespí a ešte aj priaznivo reaguje na jeho dotyky. Preto sa posunie a začne mu krk zasypávať jemnými bozkami. Matúš sa zamrví a vo Vikiho náručí sa otočí, aby sa na neho mohol pozrieť. Nevedel isto, či to Viki nerobí zo spánku, ale musel to zistiť. Začína pri jeho dotykoch tvrdnúť a na zadočku cítil, že nie je sám.
"Čo to robíš?..." šepne pri čom sa díva do otvorených Vikiho očí.
"Čo myslíš, že robím? Mám ťa rád Matúško. Veľmi rád. Prosím dovoľ aby som ti to ukázal" povie šeptom. Je nervózny. Keď sa zobudil s tým, že svojho Matúška má znova v náruči, tak to už nevydržal. Musí ho mať. Hneď teraz. Len aby svoj krok neskôr neľutoval. Nechce riskovať ich dlhodobé priateľstvo, ale už to takto nevydrží.
"Neblbni" snaží sa chabo namietať. Tak veľmi by to chcel, ale bál sa že ráno by si Viki uvedomil, že to vôbec nechcel.
"Ja viem, že si to nečakal, ale daj mi šancu dokázať ti ako ťa mám rád. Matúško ja ťa tak strašne milujem a už neznesiem pohľad nato ako mi ťa niekto berie. Chcel by som s tebou chodiť." Matúš sa mu zadíva do jeho hnedých očí. Do očí, v ktorých by sa mohol utopiť. Tak dávno chcel počuť od neho tieto slová. Hrdlo sa mu zovrie dojatím. Viki je tu s ním v posteli. Objíma ho a chce s ním chodiť a on ako blbec mlčí.
"Ja....áno..aj ja ťa mám veľmi rád a budem veľmi šťastný keď budeme spolu chodiť. Ja som si to želal tak dávno. Len som sa bál." Povie a uhne pohľadom. Teraz sa cíti tak trápne. Viki využije, že mu Matúš odhalí krk a konečne ochutná tu zamatovú pokožku bez predsudkov. Matúš sa najprv prekvapene nadýchne ale nakoniec sa nechá unášať tými pocitmi. Dokáže to v ňom vyvolať len Viki. Privrie oči a nechá všetko na ňom. Dúfa, že je viac skúsený ako on. Začne prerývane dýchať keď sa Viki vztýči nad neho a spoji ich pery. Bozk bol iný ako keď sa zabávali a sem tam si dali rýchlu pusu. Teraz to bolo intenzívnejšie. Je to ich prvý bozk ako pár. A obaja si to užívajú. Viki jazykom prejde kontúru pier Matúša aby si vyžiadal povolenie vstúpiť. Povolenie mu bolo udelené, len čo Matúš vzdychne a nechá ústa pootvorené aby umožnil bozk prehĺbiť. Bolo to ako vo sne. Ich jazyky sa preplietajú a bojujú o nadvládu. Matúšove ruky sa ovinú okolo Vikiho krku, prsty zaborí do vlasov a pritiahne si ho tesnejšie k telu. Chce cítiť jeho váhu na sebe. Chce cítiť ako Vikiho telo reaguje na to jeho. Zalapá po dychu keď sa jeho tvrdá erekcia stretne s tou Vikiho. Nemohol ovládnuť svoje telo. Samé sa začne pohybovať proti Vikimu.
"Prestaň, nerob...skončí to takto skôr ako sme niečo vôbec začali" odtrhne sa od neho Viki a trochu zadýchane si ho začne prezerať. Konečne bude jeho. Iba Vikiho. Nikoho iného. Konečne sa nebude len pozerať ako si ho privlastňuje nejaká prihlúpla koza. Nikdy sa ho nevzdá. NIKDY!!!
"Viki?" ozve sa opatrne Matúš.
"Áno Matúško? Môj Matúško..." povie s láskou v očiach. Matúš nevie čo chce povedať. Len sa dvihne na lakťoch a spojí znova ich pery. Má ich tak sladké. Tak lákavé. A sú jeho. Menším tlakom Matúš prinúti Vikiho sadnúť a tak mu môže vyzliecť tričko. Tým sa od seba odtrhnú a konečne sa poriadne nadýchnu. So zaľúbením prejde oboma rukami po jeho hrudi. Má strašne nádhernú postavu. Hladí ho po hrudi, brušku a bokoch. Zastaví sa boxerkách. Neisto sa pozrie na Vikiho.
"Nikam sa neponáhľame. Zatiaľ ich nechaj tam. A pomôžem vyzliecť tričko tebe, čo povieš?" navrhne Viki a hneď sa hrnie mu to tričko pretiahnuť cez hlavu. Keď má tričko cez pol tváre a ruky hore tak Viki neváha a znova ho pobozká. Vyzerá tak bezbranne. Matúš mu automaticky odpovedá. Jeho srdce začne biť trikrát rýchlejšie ako je normálne. Budú sa milovať. Tak ako o tom sníval. Ako o tom niekoľko krát čítal. Bude to bolieť veľmi? Je vzrušený ale zároveň pociťuje aj strach. Ale dôveruje Vikimu. Verí, že on by mu nikdy úmyselne neublížil.
Izbou sa čoraz hlasnejšie ozývajú vzdychy dvoch chlapcov. Telá sa lesknú potom. Matúš leží na posteli v rukách zviera plachtu, ktorú drví ako sa snaží vyrovnať s prívalom vzrušenia, ktoré mu spôsobovali Vikiho dotyky a bozky. Cez pootvorené pery sa mu linuli tie najslastnejšie vzdychy aké jeho milenec počul. Viki začne svoju púť bozkami a lízaním na krku. Okusuje pokožku pod uškom. Od Matúška dostane syčivý výdych. Usmeje sa pre seba. Vyzerá to tak, že našiel jeho citlivý bod. Chvíľku sa mu ešte venuje ale potom pokračuje vo svojej vlhkej ceste. Ochutnáva každý kúsok jeho tela. Vidí ako sa mu robí husia koža tam kde prejde jazykom. Chce si ho vychutnať. Chce dosiahnuť aby jeho Matúško kričal rozkošou, ktorú mu môže dať iba on. Chce aby prosil o viac. A on mu to rád splní. Pre neho by zniesol aj kus modrého z neba. Prejde cez kľúčnu kosť až sa dostane k jednej bradavke. Jazykom ju obkrúži až ju nakoniec obomkne perami. Vztýči sa čo mu umožňuje ho laškovne pohrýzť. Telo pod ním sa vzpína a žiada viac. Odtrhne sa od toho lákavého hrbolčeka. Ešte na neho trochu dýchne a presunie sa k druhej bradavke. Zopakuje presne to čo urobil s prvou. Páčia sa mu Matuškove reakcie. Opustí aj druhý hrbolček a pokračuje v ceste. Bruško zasype bozkami a sem tam trošku uhryzne. Chce ho ochutnať. Len kúsok, ale nespraví to. Nie je predsa kanibal, aj keď Matúško je lákavý dezert. Jazykom sa dostane k pupku. Vnorí ho doň.
"Ach..." vykríkne nečakane Matúško. Má sucho v ústach a dohrýzanú spodnú peru ako sa snaží tlmiť vzdychy. Nečakal, že jeho telo bude takto reagovať na Vikiho láskanie. Nevie prestať. Ešte chvíľu a bude prosiť o viac. Ale on nevie čo viac by chcel. Chce cítiť Vikiho telo. Na sebe. Viac. Omnoho viac. Ako je to len možné. Chce...chce...chce ho cítiť v sebe? To nie je možné! Od kedy má také pocity? Telo mu horí. Každý kúsok kde sa ho jeho milenec dotkne sa rozpaľuje. Praje si koniec ale aj aby pokračoval. Jeho mozog mu vypovedá službu a ostávajú len pocity. Jeho penis mu už dáva jasne najavo, že chce tiež aby sa o neho postaral. Má pocit že všetka krv sa mu nasmerovala len na jedno miesto. Bojí sa že to boxerky nevydržia. Stisne pevne látku, ktorú celý čas zviera.
"Viky...prosím..." zakňučí. Ale on si ide vlastným tempom.
Dostane sa až k boxerkám a bez varovania ich jedným ťahom stiahne dole. Matúško to nečaká. Teraz tu leží pred svojou láskou úplné nahý a má chuť sa zahrabať pod paplón. Bojí sa, že sa mu nebude páčiť. Že nebude dostatočne príťažlivý pre neho. Opatrne sa mu zadíva do očí a tam zbadá len zbožný obdiv a túžbu, ktorá každou sekundou narastá.
"Si tak krásny, tak sexi a len môj..." šepká, keď zasypáva Matúškove stehná bozkami. Vidí ako sa jeho penis leskne. Pohodlne sa uloží medzi jeho nohy, tak aby ho mal presne pred tvárou. Jednou rukou si ho chytí pri čom Matúško trhne bokmi dohora. Druhú hneď presunie na jeho bok, aby mu nevyrazil zuby, keď ho konečne pohltí. Vystrčí jazyk a oblíže jeho žaluď. Začuje tlmený výkrik, pozrie sa a zbadá ako si jeho Matúško strčil päsť do pusy aby ho nebolo tak počuť. Nerieši to teraz. Až keď sa vráti k nemu, tak mu tu ruku dá preč. Teraz ma dôležitejšiu úlohu. Pohltí erekciu do úst. Saje, hryzie. Sem tam ho vypustí úplne z pusy a jazykom prejde po celej jeho dĺžke. Opatrne okusuje predkožku. Na hlave zacíti Matúškovu ruku ako ho ťahá za vlasy. Asi tuší čo mu chce naznačiť. Znova ho pohltí a vydrží až kým nevyvrcholí do jeho úst. Konečne ochutná jeho semeno. Je horkasté. Prehltne ho, ale niečo si nechá na jazyku. Chce aby sa ochutnal. Vzrušuje ho tá predstava. Vytiahne sa k jeho perám a hneď ho pobozká. Matúš sa ešte len spamätával s tak úžasného orgazmu, tak si ani neuvedomil, že má Viki jeho sperma v puse. Až po chvíli registruje jeho chuť. Tak takto chutí? Chcel by ochutnať Vikiho. Ale dnes asi nie. Viki sa od neho odtrhne a odbehne do kúpeľne. Vráti sa nahý a s menšou tubou v ruke. Lubrikant. Znova si ľahne k Matúškovi a pozrie mu do jeho zastretých očí.
"Môžem?" spýta sa. Chvíľu hladí do nechápavých očí a až potom dostane jemne kývnutie. To mu stačí. Na prst si vytlačí gél a presunie sa k jeho zadočku.
"Je trochu studený, tak sa nezľakni, dobre?" upozorní. Matúš sa nadýchne a čaká. Aj keď bol upozornený, tak ho chlad prekvapí. Nechá do seba vniknúť jeden Vikiho prst. Je to zvláštne. Nie je to nepríjemne. Len zvláštne. Prst sa v ňom kĺzavo pohybuje dnu a von a do strán. O pár okamihov ho vytiahne úplne a nagéluje si dva prsty. Znova zopakuje pohyby. Dáva si záležať na príprave. Nechce nič odflákať. Vie, že je to pre Matúška po prvýkrát a chce aby to bol pre neho krásny zážitok. Po dôkladnej príprave si dá kondóm, nageluje svoju erekciu a presunie sa medzi jeho nohy. Dá mu dlhý nežný bozk a jeho nohy si vyloží na ramená. Pozerá mu do očí keď do neho konečne vstupuje. Pri každom náznaku bolesti zastane a dá mu čas na predýchanie. Po pár minútach a pár slzách je celý v ňom.
"Matúško...panebože...si tak úzky, tak horúci, zastavuje sa mi rozum" šepká mu do pier. Nehýbu sa. Chcú si užiť tento okamih. Takto blízko si nikdy neboli. Konečne sú jedno telo a jedna duša. Nič ich nerozdelí. Viki sa trochu vysunie a znova zasunie. Keď počuje len vzrušený vzdych a žiadny bolestný výkrik tak to zopakuje.
"Viac..Viki chcem viac. Rýchlejšie" prikáže. Viki hodí za hlavu opatrnosť a nechá sa unášať vášňou. Ich pohyby sú zladené. Viki priráža a jeho Matúško mu hladovo odpovedá. Pot z nich steká, ústa vypúšťajú vzdychy. Viki presunie svoju ruku medzi ich telá a chytí Matúškov penis a začne ho spracovávať v rytme prirážania. Netrvá dlho a izbou sa ozve dvojitý výkrik. Orgazmus ich zastihne v rovnakom okamihu. Matúškove semeno vystreklo medzi ich brušká a Viki sa urobil do toho úzkeho otvoru. Celou váhou sa zvalil na telo pod ním. Potrebuje sa vydýchať.
"To bolo niečo....wou..." dostane zo seba Matúško. Viki sa usmeje a pomaly sa z neho vysunie a ľahne si vedľa neho. Kondóm zahodí a objíme svoju lásku.
"Môžem s tebou len súhlasiť. Bol si neskutočný. Milujem ťa" šepne mu posledné slová do ucha. Nečaká na odpoveď a spečatí slová dlhým, krásny bozkom.
"Aj ja ťa milujem" dostane odpoveď keď sa od seba odtrhnú. Nestarajúc sa o zasychajúce sperma si stúli Matúška do náruče, prikryjú sa a zaspávajú pokojným spánkom. Dnešná noc niečo zmenila.

Koniec???

Mlha

11. listopadu 2011 v 21:30 | kana |  Jednorázovky
Pro Keishatko k narozeninám....znova...=)....všechno nejlepší...užij si dnešek =)
Mlha. Hustá jako čerstvě našlehaná smetana. Bledá jako měsíční světlo prosvítající skrz okno. Tajemná jako procházka lesem za naprosté tmy, kdy nesvítí ani měsíc ani hvězdy. Nepředvídatelná s chladivým mrazem jako vrstva sněhu lehce se snášející na zamrzlou řeku. Klesá na hladinu klidného jezírka. Zvolna se rozprostírá do blízkých i vzdálených koutů a schovává pod svá, dosud nikým nezdolaná, neprohlédnutá a ani nepoznaná, pomyslná křídla vše živé i neživé. Ovšem nesestoupila sama.
Pocit. Pocit, který se objevil spolu s ní, měl schopnost zalézt až pod kůži. Koluje ve vašich žilách. Usídluje se ve vašem srdci. Zůstane chvíli a zase vás opustí, nebo zůstane navždy a vy se ho už nezbavíte. Pocit, jenž vám vysílá do mozku impuls a říká vám, co právě cítíte. Co vlastně cítíte? Nejistotu? Strach? Pociťujete adrenalin, jak stoupá? Ovšem to nebylo jediné, co přinesla.
Bosá dětská chodidla zlehka našlapují na stébla trávy pokryté malými vodními kapkami. Mlha obepíná nejen kotníky, ale i lýtka, stehna, boky, hruď, vlastně pohlcuje celou postavu onoho dítěte. Ano, bylo to tělo malého, sotva desetiletého, chlapce. Nikdo neví, odkud je, kdo je nebo jak se jmenuje. Ani on sám si to nepamatuje. Tak dlouho bloudí po tomto světě, skryt mlhou, která se spolu s nocí stala jeho domovem, náhradní rodinou, že si nevzpomíná na své vlastní jméno, za to svůj život si pamatuje příliš dobře na to, aby mohl odejít tam, kam po právu náleží. Až bolestně si uvědomuje, že sem nepatří, že tu pro něho už není místo, a přesto tu zůstává. Je ke světu živých připoután nějakým kouzlem. Je proklet a on nezná způsob, jak ho zlomit.
Strašně rád by si vzpomněl na své jméno a zapomněl na minulost, na pocity, které ho z posledních dní jeho života neopustily a i nadále v něm přetrvávají a nedovolují mu zapomenout. Avšak lidé, kteří ho kdy spatřili, mu jméno dali. Nikdo mu už neřekne jinak než: duch, přízrak, pekelníkův pomocník, démon, zrůda a další. Jsou ale i tací, co se nezatěžují pojmenováním a rovnou zděšeně vykřiknou a utečou rychleji, než byste mohli jenom tušit. Chápe jejich strach. Už ani neví, jak vypadá, od své smrti neviděl svou podobu, ale podle toho, co si pamatuje, si to dokáže představit.
Kdysi dlouhé blonďaté vlasy, má nyní krátké, konečky zčernalé, jako úhel. Oči bílé, jako právě napadlý sníh. Správně, byl slepý, ale v tomto světě, ve kterém žil, zrak nepotřeboval. Pyžamový komplet modré barvy, který měl stále na sobě, byl děravý, zčernalý, ohořelý. Jeho ruce, nohy, tělo, polovina tváře, tam všude byla známka popálenin. To ale nebylo vše. Na levé tváři, která nebyla zasažena, měl znak přeškrtlého kruhu. Nebylo to tetování, nýbrž nožem nebo něčím ostrým vyřezáno přímo do kůže. Proto měl ještě teď tvář celou od krve. Ale on už bolest necítil. Už dlouho ne. Přeškrtnutý kruh je znamení očištění. Kruh znamená zlo. Neustálý koloběh utrpení a nikdy nenalezeného klidu. Ale jak chcete očistit někoho, kdo není pošpiněn? Kdo je pouze odlišný od ostatních?
Při každé vzpomínce na svůj život všechny jeho emoce vyplouvají na povrch. Zmatek. Bolest. Vztek. Nenávist. Smutek. Strach. Beznaděj. A zase jenom bolest. Tak zákeřná a spalující, že se nemohl ani pohnout, nadechnout.
Na vesnici padala tma. Chlapec ležel v posteli, ve svém oblíbeném pyžamu a četl svou ještě oblíbenější knihu. Nedostal se však daleko, jelikož se otevřely dveře a do pokoje nakoukla jeho mamka. "Eriku," zvolala láskyplným hlesem,"pojď dolů, máme pro tebe překvapení" usmála se. Erik se jen šťastně usmál, odložil knihu, vyskočil z postele a doběhl ke své matce, která ho chytla za ruku. Ani ve snu by jej nenapadlo, že to překvapení mu změní život, nebo spíše ho ukončí. Vždyť měl mít za dva dny desáté narozeniny. Ale jeho rodiče byli velmi zaneprázdnění. Často trávil veškerý svůj čas u babičky, když rodiče nemohli být doma. Myslel si, že tu zase na jeho narozeniny nebudou a chtějí mu dát dárek dřív. Jak naivní v tomto věku jenom byl.
Proč jdou do sklepa? Neví. Zeptá se na to matky, která ho tam vede? Ne, nezeptá. Měl by se ptát? Měl. A proč to tedy neudělá? Nechce, důvěřuje svým rodičům. Jenže i důvěra v někoho pro vás důležitého, může ke konci velmi bolet. "Tati" vypískne nadšeně a vrhne se do otcovy náruče. Otec ho obejme a společně s matkou ho zavedou do místnosti a zavřou za nimi dveře. Teprve teď pocítí nejistotu, která se mu pevně obtáčí kolem srdce a svírá ho každou chvílí těsněji a těsněji. Rozhlíží se a jeho strach roste. Na co je tam ten stůl? Proč jsou všude kolem svíčky a ty rudé a zlaté závěsy, když tam nejsou okna? A co tam dělají ti lidé v podivném oblečení? Hrudník se mu svírá nepředstavitelným strachem. Neví, co se děje. Proč jsou u nich ve sklepu? Proč ho tam rodiče zavedli? Neví. Chce se zeptat otce nebo matky, ale z jeho úst nevyjdou žádná slova. Tázavě se otočí na matku, ale ta jen sleduje vysokého muže před nimi v rudém rouchu se zlatými lemy a kapucí staženou do obličeje. Zahlédl snad v matčiných očích nepokrytou oddanost? A snad....vděk? Otočí se na otce a...vidí to samé! Oba ho drží pevně za ruce, snad jako by se báli, že uteče. A on by rád, ale cítí, jak se mu klepou nohy. Stisk dlaní jim opětuje, jak jen může. Bojí se. Mnohem víc, než když se před víc jak rokem ztratil v lese a musel tam přespat. Bylo mu osm. "Mami, tati" špitne, ale jeho tichá prosba zanikne v pevném hlasu onoho muže, ke kterému jeho rodiče vzhlíželi.
"Přiveďte ho" přikáže muž a rodiče ho vedou k němu. Ne počkat, proč ho otec bere do náruče a pokládá ho na stůl? A ten muž....ten muž v rudém rouchu se nad ním sklání a prohlíží si jeho tvář! "Tvé oči" řekne znenadání, až sebou Erik škubne, jak se lekl. Co má s očima? Ano, ví, že jednoho oko má safírově modré a druhé karmínově červené. Ví to, i rodiče to vědí. Také ví, že to není normální, ale...proč to toho muže zajímá? Má s ním snad něco v plánu? "Jsi nečistý" zcela klidně pronese ta slova jako by vám přál dobrý den. Další otázka se objevila v Erikově mysli. Nečistý? Proč? Vždyť on se večer koupal. Vzápětí mu dojde, že zřejmě tenhle druh nečistoty nemyslel. V jedné ruce držel malou lahvičku s průzračně čirou tekutinou a v druhé s....kapátkem? Na co to má? Erik netuší. Den začal tak poklidně a končí velmi podivně. Ničemu nerozumí, nic nechápe. Vysvětlí mu to někdo? Ne.
Najednou muž kývne hlavou a všichni ti lidé, co stáli a nečinně přihlíželi, k němu přistoupili. Matka ho chytila za hlavu tak, že s ní nemohl pohnout, a jen se na něho usmívala. Otec mu chytl jednu ruku a stejně jako matka, se na něho usmíval. Ostatní ho chytili za druhou ruku a nohy. Teď se nemohl hnout vůbec. Jen vyděšeně zíral na muže v rouchu, jak nabírá do kapátka onu tekutinu a přibližuje se k jeho obličeji. Snaží se vymanit ze sevření, ale nejde to. Úplně se nad něj nakloní a kapátkem mu nakape no obou očí.
Kdo zhasl svíce? První myšlenka, která Erika napadla. Ale po chvíli si uvědomil, že nevidí vůbec nic, ani světlo, které ještě před nějakou dobou, prosvítalo zpod dveří. Slyší matčin konejšivý hlas, že brzo bude všechno v pořádku. Cítí teplo a najednou mu dojde, že to teplo jde od svící. Oni nejsou zhasnuté, stále hoří, takže v místnosti je světlo. Tak proč on....sakra. Samozřejmě že nic nevidí, když je slepí. Oslepili ho, ale čím? Kdyby se zabýval chemií, zjistil by, že ta čirý tekutina byl methanol, po kterém při jednom doušku během vteřiny oslepnete, ale jenom dočasně. Když se ale nakape přímo do očí, oslepnutí napořád je zajištěno.
Zděšeně sebou začne zmítat, ale ruce ho drží příliš pevně. Slyší matčina uklidňující slova, ale nevnímá je. Má pocit zrady. Rodiče o tom věděli. celou tu dobu. Lhali mu. Žádné překvapení ho nečekalo. Což pak lhali i v tom, že ho milují? Zřejmě, to by ho jinak dobrovolně nedali do rukou šílence. Ano, považoval toho muže, co mu to udělal i ostatní co mu pomáhali, za cvoky. "Vydrž, chlapče, brzo bude lépe" uklidňující vlídný hlas se ozval kousek od něho. Věděl, že je to ten muž v rouchu. Neviděl ho, ale jeho hlas se mu už za tak krátkou dobu doslova vyřezal do mozku. Co myslel tím ´brzy´? Copak toho už není dost? Co všechno mu hodlají provést, než budou mít dost? A co víc, on nevidí, takže je naprosto bezbranný. Možná je lepší, že nic nevidí, ale přesto si nemůže pomoci a snaží se všemožně bránit. Málem dostane šok, když ho někdo chytne za čelist a obličej mu otočí na stranu. Pak už se místností rozléhal jenom jeho křik. Něco velmi ostrého ho začalo řezat do tváře. Cítil, jak mu horká krev stéká po tváři. Ani na vteřinu nepřestal křičet. Bolest byla až příliš silná. Po nějaké době, která trvala snad dvě minuty, ale pro něho to bylo jako celá věčnost, ostří zmizelo, ale bolest dál přetrvávala. Z očí mu stékaly slzy a mísily se s krví. Z hrdla se draly vzlyky.
"Nyní je očištěn" zvolal vítězně hlas, který nenáviděl. Toho muže nenáviděl. Jakmile jej všechny ruce pustili, dokonce i ruce jeho rodičů, vší silou se přetočil na bok a seskočil ze stolu. Nic neviděl a dopadl tvrdě na kolena. Nemotorně se doplatí po čtyřech až ke zdi a pomocí ní se postaví na vratké nohy. Nikdo mu nepomohl. Žádná starostlivá slova, jestli si neublížil nebo nepotřebuje pomoc, nebyla vyřčena. Ale vždyť on je ještě dítě. Není mu ani deset a zacházejí s ním jako s vyvrhelem. Nejistě nahmatá nějakou látku za sebou a zachytí se jí. Bohužel zatahá trochu silněji, než měl v úmyslu se jen chytit a získat oporu, a závěs strhne. Ke vší smůle nebyl pořádně upevněn a při pádu k zemi povalil o svíce, které závěs zapálily. Pak už to šlo ráz na ráz. Chytly i ostatní závěsy a vypukl zmatek. Erik slyšel spoustu hlasů a rychle kroky, které se od něho vzdalovaly. Seděl schoulený u zdi, kolena přitisknutý ke hrudi a obejmutá pažemi. Cítil nepředstavitelné horko, ale neměl ponětí proč. Slyšel jenom podivné praskání, ale to bylo všechno. Po tvářích mu začali horečnatě stékat slzy jako vodopády, když si uvědomil, že tu zůstal sám. Neslyšel žádné hlasy ani kroky. Opustili ho. Utekli a zanechali ho tu napospas neznámému.
Cítil, jak se mu po nohou plazí něco žhavého...oheň! Najednou mu dojde příčina toho tepla a praskání, co okolo sebe slyší a cítí. Plameny ho spalují ještě zaživa. Nejenže krvácí z rány, kterou mu ten muž vyřezal do tváře. Nic nevidí, protože ho oslepili. Ale navíc tu má být upálen? Takhle si své narozeniny vážně nepředstavoval. Pokouší se vstát, ale s bolestným křikem se sesune zpět na zem. Bolí ho celé tělo. Pálí, štípá, je sžíráno. Neví, jak dlouho křičí, než se propadne do milosrdné nicoty.
Když se probudil, spatřil jenom tmu. Co se s ním stalo? Kde je? Zachránil ho někdo? Nebo...umřel? Posadí se a s pocitem bezmoci si vjede prsty do vlasů a trhne. Fyzická bolest nepřišla, za to ta psychická ano a v plné síle. V hlavě se mu vynořilo tolik vzpomínek na poslední den. Všechny pocity jej zaplavily jako lavina. Chtělo se mu plakat, ale věděl, že to nemá smysl. Chtěl křičet, ale věděl, že stejně nikdo nepřijde. Pak uslyšel podivný hlas. Něco mu říkal, ale nerozuměl mu. Brzo na to se opět propadl do tmy. Měl sen, který byl natolik podivný, že ho vyděsil. Slyšel hlas. Konečně mu rozuměl, ale to, co říkal, se mu nelíbilo. Nechtěl to slyšet. Snažil se rukama zakrýt uši, ale byli jako z olova. Neposlouchali ho. Říkal, co se stalo s ním a co potom, když zemřel. Kde je teď a co se z něho stalo. Nemohl uvěřit, že ho tam doopravdy nechali zemřít. Pravda, rodiče se pro něho vrátili, ale to už byl dávno mrtvý. Vynesli ho až potom, co uhasili požár. Ale místo, aby ho pohřbili, ho odnesly k řece. Proč to jenom udělali? Nevěděl a možná to raději ani vědět nechtěl. Nechtěl vědět už nic. Usídlila se v něm nenávist, tak silná, že jej skoro ovládala. Jeho dětská nevinnost byla nenávratně ztracena.
Se svou smrtí, která přišla náhle, se i náhle objevilo spojení mezi ním a přírodou. Když se probudil, nepotřeboval oči. Ty mu totiž nahradilo jeho okolí. Stačilo se jen něčeho dotknout nebo požádat vítr o pomoc a mohl vidět vše, co jen chtěl. Vzdálenost pro něho nebyla problém.
Od té doby už uplynul nějaký čas, který on přestal počítat. Svět se za tu dobu změnil k nepoznání, za to lidé nikoliv. Objeví se vždy s mlhou, a společně s ní také zmizí. Nikdy nejde dál, než na kraj lesa. Mlha si ho vždy zavolá, když je čas odejít. Neví proč, ale je to tak. Bůhví proč šel zrovna dnes dál, než kdykoliv předtím. Šel podél cesty, než narazil na nějakého chlapce. Měl krátké rudé vlasy, potrhané a špinavé triko i kalhoty. A....plakal. Erik víc než své rodiče, celý svůj život, a ostatní lidi, nenáviděl slzy. Sám jich prolil víc, než je vůbec možné. Jemně mu položil ruku na rameno. Lidé ho mohli vidět, ale většinou ho necítili. Tak proč se ten chlapec otočil? Koukal na něho zvláštním pohledem, ale neuhnul. Jen dál proléval slzy. Erik si k němu klekl a prohlédl si ho.
Rudé vlasy rozhozené kolem hlavy. Blankytně modré oči zalité slzami. Na tvářích špína a stopy po odřeninách. Bílé triko špinavé od hlíny s kapkami jeho krve. Kalhoty hnědé a stejně tak potrhané a ušpiněné. "Kdo jsi" optal se, se známkou nedávného vzlykotu, rudovlasý chlapec. Erik se jen nestačil divit. Ten chlapec ho viděl, cítil jeho přítomnost a promluvil na něho, ale otázkou, u které chtěl odpověď. "Nevím, nepamatuji si své jméno" odpoví Erik, stále překvapený, a stoupne si. "Já jsem Kyle" pousměje se rudovlásek a nazvedne jenom jeden koutek úst, ten druhý má natržený, a také si stoupne. Erikovi to nedá, aby se nezeptal na tak jednoduchou otázku, která napadne každého jako první, když potká někoho, jako je Kyle. Co se ti stalo? Kdo ti to udělal? A odpověď? Spolužáci. Nevlastní bratr. Chodil na základní školy. Byl tichý. Měl zvláštní koníčky. Ostatním se spíš stranil. Vlastně se od nich lišil snad ve všem. Ostatní si z něho dělali legraci. Využívali ho, jak jen se dalo. Od osobního sluhy přes dělání domácích úkolů po fackovacího panáka. Kyle se zeptal Erika na to samé, ale ten vypověděl jen to hlavní a tím skončil. Nechtěl vzpomínat. A Kyle ho nenutil. Od té doby se z nich stali přátelé. Kyle chodil Erika navštěvovat obden do lesa, vždy když se setmělo a padla mlha. Stejně s rozbřeskem zase odcházel.
Ale jelikož si blonďáček nepamatoval své jméno, začal mu Kyle říkat Luk. Byla to zkratka od jména Lukas. Tak se jmenoval jeho oblíbený hrdina z pohádky o rytíři, který sestoupil na zem, aby zachránil obyvatele jedné utlačované vesnice. Erik své nové jméno přijal s radostí. Jmenoval se Luk. Celé večery seděli na starém pařezu a povídali si. Hráli si se zvířátky, co žili v tomto lese. Luk byl šťastný. Po tolika letech se dokázal usmát. Opravdu od srdce. Našel to, co hledal. Porozumění. Přátelství. Umění naslouchat. Spatřil, co znamená slovo důvěra. Možná i něco víc. Možná…tu dětskou naivní, ale čistou lásku. Oba si slíbili, že spolu zůstanou, ať se děje cokoliv. Takový ten dětský slib. Víc jak dva měsíce se scházeli u toho stejného starého pařezu. Luk se dokonce svěřil se svou minulostí. Kyleova reakce ho velmi překvapila. Dal totiž ruce tak, jako by Luka objímal, i když doopravdy nemohl, protože Luk nebyl fyzicky hmotný. Cítil, jak Kyleovi stékají slzy po tvářích a dopadají na zem.
Jenže jednou, když si povídali, zaslechly zakřupání větviček. Což by nebylo tak divně, protože v lese žilo spoust zvěře, které mohlo na něco šlápnout. Ale tohle bylo…prostě zvláštní. Jiné. Luk i Kyle se na sebe podívali, ale ten zvuk neřešili. Kdyby ho ale řešili, mohli by předejít velmi nepříjemným záležitostem.
O pár dní déle čekal Luk u pařezu, ale nikdo nepřišel. Čekal další dny, ale opět nic. Začal mít strach. Kyle pro něho znamenal víc než jen přítel. Ale byl mu také oporou. Proto se rozhodl, že ho půjde hledat. Tentokrát zašel až do města. Nikdo ho neviděl, ale všichni, okolo kterých prošel, se otřásly. Jakoby je zasáhla zimnice nebo snad předzvěstí něčeho strašného? Kdo ví. Čím dál byl od mlhy, tím se jakoby jeho podoba ztrácela. Ale jeho přítomnost vždy trvala. Šel, až kam ho nohy nesly.
Zpomalil až na konci města, neboť ucítil velmi známou vůni. Nic neviděl, protože nemohl. Ale cítil. Silně. Rudé vlasy, jindy krásně vířící, dnes zplihlé na lících. Hlava, vždy krásně vzpřímený, pokleslá na prsou. Pohled skloněný k zemi. Něco bylo v nepořádku. Už jenom proto, že i na tu dálku viděl tu změnu. Kyle, bledý jako smrtka, nohu míhá nohu, se plahočí směrem k němu. V tuhle chvíli si Luk přál, aby se mohl jakkoliv zhmotnit. Chtěl ke Kyleovi nějak pomoct. Podepřít ho. Takhle k němu mohl jenom přiběhnout a jemně se ho dotknout. Ono to ani jinak než jemně nejde, protože jeho ruka by jím taky s klidem mohla projít. Kdyby chtěl a to on nechtěl.
Kyle vycítil jeho přítomnost, ucítil jeho dotyk a zvedl k němu své blankytně modré oči. Být živý, zastavilo by se Lukovi srdce. Z těch jiskřivých očí zbyla jenom sklíčka. Skla jsou prý okna do duše. A Luk mohl jasně vidět, jak ta rudovláskova duše je zlomená. Zničená. Nenávistně stiskl rty k sobě. S přírodou strávil tolik času, že ji znal. Věřil ji a tak ji požádal o pomoc. Jemný větříček trochu zesílil a jakoby Kyla nadnášel a popostrkoval dopředu. Luk kráčel vedle něho, dokud se nedostali do nějaké opuštěné továrny. Síla větru zmizela a Kyle klesl na kolena.
"Kyle" vykřikne Luk a natáhne k němu ruce, že ho zachytí, ale Kyle jimi jenom projde. Jedna. Druhá. Slzy padají na zem a rychle se množí. Luk pláče. Rusovlásek k němu zvedne své prázdné oči a mírně se pousměje. "Přišel´s" zašeptá chraplavým hlasem. Ale proč v něm slyší radost? Má v tom zmatek. Neví, co se stalo. Kdo mu ublížil. Proč. Chce se zeptat, ale Kyle začne mluvit sám.
"Proč. Proč jsem všem lhostejný. Proč to dělají" šeptá vzlykavě Kyle, který sedí na kolenou. Druhou ruku složenou v klíně. Oči zvednuté k místu, kde stojí Luk. Oči skleněné a zalité slzami. "Já nevím, ale mě lhostejný nejsi. Jsi jiný než ostatní" klekne si k němu a pohladí ho po tváři. Ale nehladí ho jeho ruka, nýbrž slabý vánek. Rudovlásek pocítí známý mráz běhající po zádech. Neznamenal strach. Ne pro něho. Ale bezpečí. Ano. U Luka se cítil v bezpečí a možná…i milován. A je jedno, jakým způsobem.
"Viděli nás. Vlastně mě. Řekli to všem. Proč." další otázka. A další slzy. Jenže Luk nemá nejmenší tušení, o čem vlastně mluví. Neví, jestli se má ptát, nebo si to prostě zjistit. Ale nechce, aby se Kyle trápil vzpomínkami, proto se rozhodl pro tu druhou možnost. Zem se mírně zatřese a Kyle je posunut ke zdi, o kterou se může opřít. Slzy mu stékají po tvářích a Luk je nemůže setřít. Ale chtěl by. Strašně moc by chtěl. Sedl si vedle něho a chvíli ho pozoroval, než se rozhodl zjistit, co se stalo. Opřel se, zavřel oči a pomocí větru, šustění stromů, které slyšel až dovnitř, si poslechl vše, co se událo.
Brzké ráno. Kyle vychází z domu a míří k lesu. Ví to. Cítí to. Cestu mu zastoupí nějací velcí kluci. Jednoho z nich dokonce osloví jménem. V jeho očích je znát strach. Kluci na něho něco křičí. Nerozumí jim. Ale podle Kyleova vyděšeného obličeje to bude něco, co vědět neměli. První rána. Dlaň černovlasého kluka, na kterého Kyle volal jménem, dopadla na Kyleovu tvář. Vidí slzy a nevěřícnost v jeho očích. Černovlasý kluk něco říká ostatním. Kyle couvá dál od nich. Nemá šanci. Černovlásek na něho něco křičí. Vypadá naštvaně. Přímo rozzuřeně. Pohoršen. Kluci, zřejmě černovlasého chlapce kamarádi, se vrhnou na Kylea. Kyle křičí. Prosí o pomoc. Luk ho sice neslyší, ale pokouší se mu odezírat ze rtů. Sleduje jeho výraz ve tváři. Je bolestný. Dopadají na něj pěsti, facky, kopance. Trvá snad celou věčnost, než přestanou. Rusovlásek leží bezmocně na zemi, snaží se chytit dech a zároveň dýchat co nejméně. Zřejmě ho bolí celé tělo. Kluci odejdou a zbude jen černovlásek. Něco Kyleovi řekne a odejde.
Kyleovo tělo na něj přímo křičí bolestí, ale i tak se zvedne a odbelhá se domů. Nikdo není doma. Jde do svého pokoje, kde se svalí na postel. V očích ho štípou slzy, proto rychle zamrká, aby je rozehnal. Tak jak je, oblečený, umazaný a zřejmě zraněný, usne. Druhý den ho čeká další nepříjemnost. Černovlasý kluk nad ním stojí a něco mu říká. Kyle se ho snaží ignorovat, ale chlapcova slova ho dohánějí k slzám. Chce odejít, ale kluk ho surově chytne za paži a drsně ho přitiskne ke zdi. Něco mu šeptá a rukou mu sahá pod triko. Když se začne Kyle bránit, chytne ho za bradu a praští s ním o zeď. Něco tiše syčí. Kyle pláče. Když kluk odejde z domu, Kyle klesne na kolena a rozbrečí se na plno. Po zbytek dne je všemi ignorován.
Třetí den probíhal podobně. Nenávistné a pohrdavé pohledy černovláska. Ale nepadne žádná ráda. Luk z toho má strach. Bojí se, co ještě uvidí. Jenže nic se neděje.
Je noc. Cítí Kyleův strach. Jeho bolest. Někdo se nad ním naklání. Rusovláskovo tělo se třese. Vzlyká. Ale něco je špatně. Hodně špatně. Luk ostře zalapá po dechu. To tělo nad tím je ten černovlásek. A..to snad ne!
Vztek se mu odrazí v prudce otevřených očí. Dlaň drtí v pěsti. I přes nenávist, kterou teď cítí, se s bolestí podívá na Kyleho. Rudovlásek sedí opřený o zeď. Víčka zavřená. Tiše dýchá. Hrudník se zvedá a zase klesá. Luk nemůže uvěřit, co se mu stalo. Teprve včera v noci. Přes zuby, které drtí v pevném stisku, se znova ponoří do vzpomínek.
Černovlásek nenasytně přiráží do rudovláskova tělíčka. Bere si ho nespočetněkrát, dokud rudovlásek neomdlí bolestí a vyčerpáním. Černovlásek z něho vyjde a odejde. Obraz se rychle přetočí. Je den. Kyle se probouzí. Tečou mu slzy. S potížemi se oblíká a strhaným krokem odchází z domu. Pak potkává Luka.
Luk se zkouší znova soustředit, tentokrát poprosí o pomoc i matku zemi. Tentokrát nic nevidí, ale za to slyší. Až příliš dobře.
Jsi ostuda naší rodiny. Kdyby žili, byli by zklamaní. Je to tvoje vina. To kvůli tobě. Jak se odvažuješ odporovat. Mluvíš si sám se sebou. To není normální. Jsi nemocný a tu nemoc musíme z tebe dostat pryč. Kdo to je. O kom to píšeš. Kdo je ten kluk. Ah, můj bratříček si našel kamaráda, že? Tak to máš smůlu, protože ty patříš mně.
Ten hlad! Luk dozajista ví, že patří tomu klukovi, co mu ublížil. Věděl, že jeho bratr je pěkný parchant, ale nevěděl, že až tak moc. Pak zaslechl další várku hlasů, tentokrát patří pouze Kyleovi.
Ne. Přestaň. Prosím. Nechci. Nech mě. To bolí. Pomoc. Ne. Ne. Ne. A pak jenom křik. Bolestný křik.
Vztekle sevře rty do tenké linky. "Kyle" zašeptá na chlapce vedle sebe. Ksakru, jeho nevlastní bratr ho nechal zmlátit a několikrát ho znásilnil a on se teď usmívá? Nechápe ho. Odpověď hned dostane. "Jsi tu. Se mnou. On tu není. Ale ty ano" tichým, šťastným hlasem. "Jsem tu" souhlasí Luk "a vždycky budu" dodá. Kyle se na něho podívá prosícím pohledem. "Nechci se vrátit" tiše. "Já nechci, ale nemám kam jít" tiše vzlykne. Luka z toho bolí u srdce. "Mohl bys žít se mnou v lese. Ale jako člověk bys dlouho nepřežil" též smutným hlasem. Nemůže ho tu nechat, ale vzít ho sebou by bylo nebezpečné. "Tak ze mě udělej to, co jsi ty" zaprosí naléhavě. Luk je upřímně zděšen jeho naléhavostí. Nemůže z něj udělat to, co je on. Teda může, ale nechce.
"Opravdu to chceš?" optá se raději, ale už teď ví, že to neudělá. Na jeho svědomí dolehne ještě větší tíha, když Kyle přikývne. "Dobrá, ale nejdřív něco zařídím. Zatím tu počkej" povzdechne si a vstane. Kyle opět přikývne a Luk zmizí, jako pára. Jde rovnou ke Kyleovu domu. Nikdy tam nebyl, ale ze vzpomínek si ho dokáže vybavit. I cestu, která k němu vede. O pár vteřinek později projde dveřmi a hledá jeho bratra. Najde ho vlastně hned, když do něho vrazí. Tedy on jím spíše projde.
Luk v sobě uvolní veškerou nenávist, kterou cítí. V místnosti se vytvoří větrný vír a odmrští kluka na zeď. Chvíli si s ním jen tak pohazuje ze zdi na podlahu a zase na zeď. Přestane až ve chvíli, kdy je kluk samá modřina. Nechá, aby si pohrála i země. Dům se začne třást jako při zemětřesení. Všechno padá na zem. I kluk spadne a skleněnou váza, která ještě před chvíli stála na poličce, mu spadne na hlavu a kluk upadne do bezvědomí. Luk sice nemá dost, ale nemůže ho zabít, proto odejde. Není si jistý, jestli by ho náhodou omylem nedodělal. Tedy nezabil. Vrátí se ke Kyleovi.
Ten je ve stejné poloze, v jaké ho zanechal. Poklekl k němu a Kyle otevře oči. "Už je po všem, slibuji" usmál se na něj Luk, a když mu Kyle úsměv opětoval, natáhl svou ruku a strčil mu ji do hrudi. Kyle se prudce nadechl. Tělo mu polil mráz. Byl snad bledší než předtím. Dělalo se mu špatně. Byl to snad okamžik, kdy ho Luk zabije a on se stane duchem, nebo co Luk vlastně je, tak jak ho požádal? Opravdu? Ne, mýlil se. Luk nahmatal jeho srdce a svou ruku kolem něho sevřel, ale tak, že se ho sotva dotýkal. Kyle lapal po dechu. Měl strach z toho, co přijde. Měl nehorázný strach.
"Je mi to líto" zašeptal náhle Luk a sevřel rudovláskovo srdce tak pevně, že se zastavilo. Se sevřeným hrdlem a tíhou na prsou ruku vytáhl a podíval se na poklidně zavření víčka jediného člověka, u kterého už jen při pohledu na něj nutilo se usmívat. Z očí mu stékaly slzy, ale nevšímal si jich. Bolelo to. Tak strašně moc ho to bolí. Zabil člověka, který pro něho byl vším. Nenáviděl se. Cítil, jak Kyleova duše pláče. Ale ne tolik, jako ta Lukova.
Vstane a Kyleovo tělo zanechá opřené o zeď. Mizí. Mizí pryč. Ke své matce mlze. Ta ho ochrání před vlastním svědomím. Před svými vzpomínkami. Tak jako vždy. Jenže jakmile je zahalenou chladivou mlhou, všechno na něj udeří dvojnásobnou silou. Jeho jizvy, které si odnesl ze svého života, štípají. Spáleniny na jeho kůži pálí. Kůže na zmrzačené tváři se napíná. Stahuje se. A jeho oči. Oči neuvěřitelně bolí. Tak strašně, že ho nutí křičet. Křičí bolestí. A pak tma. Černá chladná tma.
Kde to jsem. První myšlenka, která mu proletí hlavou, když opět nabere vědomí. Světlo. Sloupy z čistého bílého mramoru. Zlatá brána s křídli. Počkat! On..on je vidí! Opravdu. On to vidí. Sáhne si na tváře a nic necítí. Žádné strupy po popáleninách. Žádné rýhy od nože. Nádherně hebká pokožka. Taková, jaká v jeho deseti letech být má. Podívá se k bráně a ztuhne. Před branou sedí Kyle. Okolo něho poletují malí andělíčkové a něco mu šeptají. Praví andělé stojí za branou a starostlivě Kylea pozorují.
Proč nejde dovnitř? Proč je u té brány schoulený a drží si kolena u těla? Na co čeká? Zvedne se a přejde k němu. Položí mu ruku na rameno a něžně ho osloví. Kyle okamžitě k němu vzhlédne, vyskočí a obejme ho. Když se uklidní a dostatečně vypláče, chytne ho za triko. "Slíbils, že mě neopustíš. Že spolu zůstaneme. Měl jsem zůstat s tebou v mlze. Neměl jsi mě posílat sem" vyčítá mu. Luk se jen usmívá. Také ho obejme. "Nemohl bys žít se mnou v mlze. Nikdy bys nenašel klid. Musel bys žít tak jako já. Bez jména a jen se vzpomínkami" snaží se nějak obhájit. "Proč jsi nešel dovnitř" podívá se k bráně, která se zase otevírá. "Slíbili jsme si, že zůstaneme spolu. Nechtěl jsem tam jít samé" přizná. Luk se usměje a vezme ho za ruku. Kyle mu stisk opětuje. Teď už jsou spolu. Konečně můžou najít opak tolik vytoužený klid. I s tím, který je pro ně nejdůležitější.
Teprve až v nebi, kam oba přišli, když jejich životy v utrpení skončili, se Luk dozvěděl odpověď na svou otázku. Jak to, že po smrti zůstal na zemi a neodešel na oblaka? Proč mohl odejít až potom, co zabil svého nejbližšího přítele? A odpověď? Jak jednoduchá.
Zůstal, protože musel nejdříve poznat, že ne všichni lidé jsou zrůdy lačnící po čisté krvi. Po pravdě, která nikdy neexistovala. Poznat někoho, kdo je jiný. S čistým a věrným srdcem. Neposkvrněnou duší.
Poznal Kyle. To on byl ten vyvolený, který měl podobný osud jako Luk. Neměl na vybranou. Nemohl se bránit. Vždy jsou oba ještě děti. Jenže když Kylea zabil, neudělal to se zlým úmyslem. Právě naopak. Nenechal ho bloudit světem živých, jenom proto, že chtěl. Věděl, že by trpěl stejně jako on sám. To nemohl dovolit. Měl k tomu dobrý, čistý důvod. Proto mohla být jeho zranění zahojena a on mohl vstoupit na nebe.
Když procházeli branou, pod nohama jim proplouvala mlha. Nebeská mlha. Jejich mlha.