Mlha

11. listopadu 2011 v 21:30 | kana |  Jednorázovky
Pro Keishatko k narozeninám....znova...=)....všechno nejlepší...užij si dnešek =)
Mlha. Hustá jako čerstvě našlehaná smetana. Bledá jako měsíční světlo prosvítající skrz okno. Tajemná jako procházka lesem za naprosté tmy, kdy nesvítí ani měsíc ani hvězdy. Nepředvídatelná s chladivým mrazem jako vrstva sněhu lehce se snášející na zamrzlou řeku. Klesá na hladinu klidného jezírka. Zvolna se rozprostírá do blízkých i vzdálených koutů a schovává pod svá, dosud nikým nezdolaná, neprohlédnutá a ani nepoznaná, pomyslná křídla vše živé i neživé. Ovšem nesestoupila sama.
Pocit. Pocit, který se objevil spolu s ní, měl schopnost zalézt až pod kůži. Koluje ve vašich žilách. Usídluje se ve vašem srdci. Zůstane chvíli a zase vás opustí, nebo zůstane navždy a vy se ho už nezbavíte. Pocit, jenž vám vysílá do mozku impuls a říká vám, co právě cítíte. Co vlastně cítíte? Nejistotu? Strach? Pociťujete adrenalin, jak stoupá? Ovšem to nebylo jediné, co přinesla.
Bosá dětská chodidla zlehka našlapují na stébla trávy pokryté malými vodními kapkami. Mlha obepíná nejen kotníky, ale i lýtka, stehna, boky, hruď, vlastně pohlcuje celou postavu onoho dítěte. Ano, bylo to tělo malého, sotva desetiletého, chlapce. Nikdo neví, odkud je, kdo je nebo jak se jmenuje. Ani on sám si to nepamatuje. Tak dlouho bloudí po tomto světě, skryt mlhou, která se spolu s nocí stala jeho domovem, náhradní rodinou, že si nevzpomíná na své vlastní jméno, za to svůj život si pamatuje příliš dobře na to, aby mohl odejít tam, kam po právu náleží. Až bolestně si uvědomuje, že sem nepatří, že tu pro něho už není místo, a přesto tu zůstává. Je ke světu živých připoután nějakým kouzlem. Je proklet a on nezná způsob, jak ho zlomit.
Strašně rád by si vzpomněl na své jméno a zapomněl na minulost, na pocity, které ho z posledních dní jeho života neopustily a i nadále v něm přetrvávají a nedovolují mu zapomenout. Avšak lidé, kteří ho kdy spatřili, mu jméno dali. Nikdo mu už neřekne jinak než: duch, přízrak, pekelníkův pomocník, démon, zrůda a další. Jsou ale i tací, co se nezatěžují pojmenováním a rovnou zděšeně vykřiknou a utečou rychleji, než byste mohli jenom tušit. Chápe jejich strach. Už ani neví, jak vypadá, od své smrti neviděl svou podobu, ale podle toho, co si pamatuje, si to dokáže představit.
Kdysi dlouhé blonďaté vlasy, má nyní krátké, konečky zčernalé, jako úhel. Oči bílé, jako právě napadlý sníh. Správně, byl slepý, ale v tomto světě, ve kterém žil, zrak nepotřeboval. Pyžamový komplet modré barvy, který měl stále na sobě, byl děravý, zčernalý, ohořelý. Jeho ruce, nohy, tělo, polovina tváře, tam všude byla známka popálenin. To ale nebylo vše. Na levé tváři, která nebyla zasažena, měl znak přeškrtlého kruhu. Nebylo to tetování, nýbrž nožem nebo něčím ostrým vyřezáno přímo do kůže. Proto měl ještě teď tvář celou od krve. Ale on už bolest necítil. Už dlouho ne. Přeškrtnutý kruh je znamení očištění. Kruh znamená zlo. Neustálý koloběh utrpení a nikdy nenalezeného klidu. Ale jak chcete očistit někoho, kdo není pošpiněn? Kdo je pouze odlišný od ostatních?
Při každé vzpomínce na svůj život všechny jeho emoce vyplouvají na povrch. Zmatek. Bolest. Vztek. Nenávist. Smutek. Strach. Beznaděj. A zase jenom bolest. Tak zákeřná a spalující, že se nemohl ani pohnout, nadechnout.
Na vesnici padala tma. Chlapec ležel v posteli, ve svém oblíbeném pyžamu a četl svou ještě oblíbenější knihu. Nedostal se však daleko, jelikož se otevřely dveře a do pokoje nakoukla jeho mamka. "Eriku," zvolala láskyplným hlesem,"pojď dolů, máme pro tebe překvapení" usmála se. Erik se jen šťastně usmál, odložil knihu, vyskočil z postele a doběhl ke své matce, která ho chytla za ruku. Ani ve snu by jej nenapadlo, že to překvapení mu změní život, nebo spíše ho ukončí. Vždyť měl mít za dva dny desáté narozeniny. Ale jeho rodiče byli velmi zaneprázdnění. Často trávil veškerý svůj čas u babičky, když rodiče nemohli být doma. Myslel si, že tu zase na jeho narozeniny nebudou a chtějí mu dát dárek dřív. Jak naivní v tomto věku jenom byl.
Proč jdou do sklepa? Neví. Zeptá se na to matky, která ho tam vede? Ne, nezeptá. Měl by se ptát? Měl. A proč to tedy neudělá? Nechce, důvěřuje svým rodičům. Jenže i důvěra v někoho pro vás důležitého, může ke konci velmi bolet. "Tati" vypískne nadšeně a vrhne se do otcovy náruče. Otec ho obejme a společně s matkou ho zavedou do místnosti a zavřou za nimi dveře. Teprve teď pocítí nejistotu, která se mu pevně obtáčí kolem srdce a svírá ho každou chvílí těsněji a těsněji. Rozhlíží se a jeho strach roste. Na co je tam ten stůl? Proč jsou všude kolem svíčky a ty rudé a zlaté závěsy, když tam nejsou okna? A co tam dělají ti lidé v podivném oblečení? Hrudník se mu svírá nepředstavitelným strachem. Neví, co se děje. Proč jsou u nich ve sklepu? Proč ho tam rodiče zavedli? Neví. Chce se zeptat otce nebo matky, ale z jeho úst nevyjdou žádná slova. Tázavě se otočí na matku, ale ta jen sleduje vysokého muže před nimi v rudém rouchu se zlatými lemy a kapucí staženou do obličeje. Zahlédl snad v matčiných očích nepokrytou oddanost? A snad....vděk? Otočí se na otce a...vidí to samé! Oba ho drží pevně za ruce, snad jako by se báli, že uteče. A on by rád, ale cítí, jak se mu klepou nohy. Stisk dlaní jim opětuje, jak jen může. Bojí se. Mnohem víc, než když se před víc jak rokem ztratil v lese a musel tam přespat. Bylo mu osm. "Mami, tati" špitne, ale jeho tichá prosba zanikne v pevném hlasu onoho muže, ke kterému jeho rodiče vzhlíželi.
"Přiveďte ho" přikáže muž a rodiče ho vedou k němu. Ne počkat, proč ho otec bere do náruče a pokládá ho na stůl? A ten muž....ten muž v rudém rouchu se nad ním sklání a prohlíží si jeho tvář! "Tvé oči" řekne znenadání, až sebou Erik škubne, jak se lekl. Co má s očima? Ano, ví, že jednoho oko má safírově modré a druhé karmínově červené. Ví to, i rodiče to vědí. Také ví, že to není normální, ale...proč to toho muže zajímá? Má s ním snad něco v plánu? "Jsi nečistý" zcela klidně pronese ta slova jako by vám přál dobrý den. Další otázka se objevila v Erikově mysli. Nečistý? Proč? Vždyť on se večer koupal. Vzápětí mu dojde, že zřejmě tenhle druh nečistoty nemyslel. V jedné ruce držel malou lahvičku s průzračně čirou tekutinou a v druhé s....kapátkem? Na co to má? Erik netuší. Den začal tak poklidně a končí velmi podivně. Ničemu nerozumí, nic nechápe. Vysvětlí mu to někdo? Ne.
Najednou muž kývne hlavou a všichni ti lidé, co stáli a nečinně přihlíželi, k němu přistoupili. Matka ho chytila za hlavu tak, že s ní nemohl pohnout, a jen se na něho usmívala. Otec mu chytl jednu ruku a stejně jako matka, se na něho usmíval. Ostatní ho chytili za druhou ruku a nohy. Teď se nemohl hnout vůbec. Jen vyděšeně zíral na muže v rouchu, jak nabírá do kapátka onu tekutinu a přibližuje se k jeho obličeji. Snaží se vymanit ze sevření, ale nejde to. Úplně se nad něj nakloní a kapátkem mu nakape no obou očí.
Kdo zhasl svíce? První myšlenka, která Erika napadla. Ale po chvíli si uvědomil, že nevidí vůbec nic, ani světlo, které ještě před nějakou dobou, prosvítalo zpod dveří. Slyší matčin konejšivý hlas, že brzo bude všechno v pořádku. Cítí teplo a najednou mu dojde, že to teplo jde od svící. Oni nejsou zhasnuté, stále hoří, takže v místnosti je světlo. Tak proč on....sakra. Samozřejmě že nic nevidí, když je slepí. Oslepili ho, ale čím? Kdyby se zabýval chemií, zjistil by, že ta čirý tekutina byl methanol, po kterém při jednom doušku během vteřiny oslepnete, ale jenom dočasně. Když se ale nakape přímo do očí, oslepnutí napořád je zajištěno.
Zděšeně sebou začne zmítat, ale ruce ho drží příliš pevně. Slyší matčina uklidňující slova, ale nevnímá je. Má pocit zrady. Rodiče o tom věděli. celou tu dobu. Lhali mu. Žádné překvapení ho nečekalo. Což pak lhali i v tom, že ho milují? Zřejmě, to by ho jinak dobrovolně nedali do rukou šílence. Ano, považoval toho muže, co mu to udělal i ostatní co mu pomáhali, za cvoky. "Vydrž, chlapče, brzo bude lépe" uklidňující vlídný hlas se ozval kousek od něho. Věděl, že je to ten muž v rouchu. Neviděl ho, ale jeho hlas se mu už za tak krátkou dobu doslova vyřezal do mozku. Co myslel tím ´brzy´? Copak toho už není dost? Co všechno mu hodlají provést, než budou mít dost? A co víc, on nevidí, takže je naprosto bezbranný. Možná je lepší, že nic nevidí, ale přesto si nemůže pomoci a snaží se všemožně bránit. Málem dostane šok, když ho někdo chytne za čelist a obličej mu otočí na stranu. Pak už se místností rozléhal jenom jeho křik. Něco velmi ostrého ho začalo řezat do tváře. Cítil, jak mu horká krev stéká po tváři. Ani na vteřinu nepřestal křičet. Bolest byla až příliš silná. Po nějaké době, která trvala snad dvě minuty, ale pro něho to bylo jako celá věčnost, ostří zmizelo, ale bolest dál přetrvávala. Z očí mu stékaly slzy a mísily se s krví. Z hrdla se draly vzlyky.
"Nyní je očištěn" zvolal vítězně hlas, který nenáviděl. Toho muže nenáviděl. Jakmile jej všechny ruce pustili, dokonce i ruce jeho rodičů, vší silou se přetočil na bok a seskočil ze stolu. Nic neviděl a dopadl tvrdě na kolena. Nemotorně se doplatí po čtyřech až ke zdi a pomocí ní se postaví na vratké nohy. Nikdo mu nepomohl. Žádná starostlivá slova, jestli si neublížil nebo nepotřebuje pomoc, nebyla vyřčena. Ale vždyť on je ještě dítě. Není mu ani deset a zacházejí s ním jako s vyvrhelem. Nejistě nahmatá nějakou látku za sebou a zachytí se jí. Bohužel zatahá trochu silněji, než měl v úmyslu se jen chytit a získat oporu, a závěs strhne. Ke vší smůle nebyl pořádně upevněn a při pádu k zemi povalil o svíce, které závěs zapálily. Pak už to šlo ráz na ráz. Chytly i ostatní závěsy a vypukl zmatek. Erik slyšel spoustu hlasů a rychle kroky, které se od něho vzdalovaly. Seděl schoulený u zdi, kolena přitisknutý ke hrudi a obejmutá pažemi. Cítil nepředstavitelné horko, ale neměl ponětí proč. Slyšel jenom podivné praskání, ale to bylo všechno. Po tvářích mu začali horečnatě stékat slzy jako vodopády, když si uvědomil, že tu zůstal sám. Neslyšel žádné hlasy ani kroky. Opustili ho. Utekli a zanechali ho tu napospas neznámému.
Cítil, jak se mu po nohou plazí něco žhavého...oheň! Najednou mu dojde příčina toho tepla a praskání, co okolo sebe slyší a cítí. Plameny ho spalují ještě zaživa. Nejenže krvácí z rány, kterou mu ten muž vyřezal do tváře. Nic nevidí, protože ho oslepili. Ale navíc tu má být upálen? Takhle si své narozeniny vážně nepředstavoval. Pokouší se vstát, ale s bolestným křikem se sesune zpět na zem. Bolí ho celé tělo. Pálí, štípá, je sžíráno. Neví, jak dlouho křičí, než se propadne do milosrdné nicoty.
Když se probudil, spatřil jenom tmu. Co se s ním stalo? Kde je? Zachránil ho někdo? Nebo...umřel? Posadí se a s pocitem bezmoci si vjede prsty do vlasů a trhne. Fyzická bolest nepřišla, za to ta psychická ano a v plné síle. V hlavě se mu vynořilo tolik vzpomínek na poslední den. Všechny pocity jej zaplavily jako lavina. Chtělo se mu plakat, ale věděl, že to nemá smysl. Chtěl křičet, ale věděl, že stejně nikdo nepřijde. Pak uslyšel podivný hlas. Něco mu říkal, ale nerozuměl mu. Brzo na to se opět propadl do tmy. Měl sen, který byl natolik podivný, že ho vyděsil. Slyšel hlas. Konečně mu rozuměl, ale to, co říkal, se mu nelíbilo. Nechtěl to slyšet. Snažil se rukama zakrýt uši, ale byli jako z olova. Neposlouchali ho. Říkal, co se stalo s ním a co potom, když zemřel. Kde je teď a co se z něho stalo. Nemohl uvěřit, že ho tam doopravdy nechali zemřít. Pravda, rodiče se pro něho vrátili, ale to už byl dávno mrtvý. Vynesli ho až potom, co uhasili požár. Ale místo, aby ho pohřbili, ho odnesly k řece. Proč to jenom udělali? Nevěděl a možná to raději ani vědět nechtěl. Nechtěl vědět už nic. Usídlila se v něm nenávist, tak silná, že jej skoro ovládala. Jeho dětská nevinnost byla nenávratně ztracena.
Se svou smrtí, která přišla náhle, se i náhle objevilo spojení mezi ním a přírodou. Když se probudil, nepotřeboval oči. Ty mu totiž nahradilo jeho okolí. Stačilo se jen něčeho dotknout nebo požádat vítr o pomoc a mohl vidět vše, co jen chtěl. Vzdálenost pro něho nebyla problém.
Od té doby už uplynul nějaký čas, který on přestal počítat. Svět se za tu dobu změnil k nepoznání, za to lidé nikoliv. Objeví se vždy s mlhou, a společně s ní také zmizí. Nikdy nejde dál, než na kraj lesa. Mlha si ho vždy zavolá, když je čas odejít. Neví proč, ale je to tak. Bůhví proč šel zrovna dnes dál, než kdykoliv předtím. Šel podél cesty, než narazil na nějakého chlapce. Měl krátké rudé vlasy, potrhané a špinavé triko i kalhoty. A....plakal. Erik víc než své rodiče, celý svůj život, a ostatní lidi, nenáviděl slzy. Sám jich prolil víc, než je vůbec možné. Jemně mu položil ruku na rameno. Lidé ho mohli vidět, ale většinou ho necítili. Tak proč se ten chlapec otočil? Koukal na něho zvláštním pohledem, ale neuhnul. Jen dál proléval slzy. Erik si k němu klekl a prohlédl si ho.
Rudé vlasy rozhozené kolem hlavy. Blankytně modré oči zalité slzami. Na tvářích špína a stopy po odřeninách. Bílé triko špinavé od hlíny s kapkami jeho krve. Kalhoty hnědé a stejně tak potrhané a ušpiněné. "Kdo jsi" optal se, se známkou nedávného vzlykotu, rudovlasý chlapec. Erik se jen nestačil divit. Ten chlapec ho viděl, cítil jeho přítomnost a promluvil na něho, ale otázkou, u které chtěl odpověď. "Nevím, nepamatuji si své jméno" odpoví Erik, stále překvapený, a stoupne si. "Já jsem Kyle" pousměje se rudovlásek a nazvedne jenom jeden koutek úst, ten druhý má natržený, a také si stoupne. Erikovi to nedá, aby se nezeptal na tak jednoduchou otázku, která napadne každého jako první, když potká někoho, jako je Kyle. Co se ti stalo? Kdo ti to udělal? A odpověď? Spolužáci. Nevlastní bratr. Chodil na základní školy. Byl tichý. Měl zvláštní koníčky. Ostatním se spíš stranil. Vlastně se od nich lišil snad ve všem. Ostatní si z něho dělali legraci. Využívali ho, jak jen se dalo. Od osobního sluhy přes dělání domácích úkolů po fackovacího panáka. Kyle se zeptal Erika na to samé, ale ten vypověděl jen to hlavní a tím skončil. Nechtěl vzpomínat. A Kyle ho nenutil. Od té doby se z nich stali přátelé. Kyle chodil Erika navštěvovat obden do lesa, vždy když se setmělo a padla mlha. Stejně s rozbřeskem zase odcházel.
Ale jelikož si blonďáček nepamatoval své jméno, začal mu Kyle říkat Luk. Byla to zkratka od jména Lukas. Tak se jmenoval jeho oblíbený hrdina z pohádky o rytíři, který sestoupil na zem, aby zachránil obyvatele jedné utlačované vesnice. Erik své nové jméno přijal s radostí. Jmenoval se Luk. Celé večery seděli na starém pařezu a povídali si. Hráli si se zvířátky, co žili v tomto lese. Luk byl šťastný. Po tolika letech se dokázal usmát. Opravdu od srdce. Našel to, co hledal. Porozumění. Přátelství. Umění naslouchat. Spatřil, co znamená slovo důvěra. Možná i něco víc. Možná…tu dětskou naivní, ale čistou lásku. Oba si slíbili, že spolu zůstanou, ať se děje cokoliv. Takový ten dětský slib. Víc jak dva měsíce se scházeli u toho stejného starého pařezu. Luk se dokonce svěřil se svou minulostí. Kyleova reakce ho velmi překvapila. Dal totiž ruce tak, jako by Luka objímal, i když doopravdy nemohl, protože Luk nebyl fyzicky hmotný. Cítil, jak Kyleovi stékají slzy po tvářích a dopadají na zem.
Jenže jednou, když si povídali, zaslechly zakřupání větviček. Což by nebylo tak divně, protože v lese žilo spoust zvěře, které mohlo na něco šlápnout. Ale tohle bylo…prostě zvláštní. Jiné. Luk i Kyle se na sebe podívali, ale ten zvuk neřešili. Kdyby ho ale řešili, mohli by předejít velmi nepříjemným záležitostem.
O pár dní déle čekal Luk u pařezu, ale nikdo nepřišel. Čekal další dny, ale opět nic. Začal mít strach. Kyle pro něho znamenal víc než jen přítel. Ale byl mu také oporou. Proto se rozhodl, že ho půjde hledat. Tentokrát zašel až do města. Nikdo ho neviděl, ale všichni, okolo kterých prošel, se otřásly. Jakoby je zasáhla zimnice nebo snad předzvěstí něčeho strašného? Kdo ví. Čím dál byl od mlhy, tím se jakoby jeho podoba ztrácela. Ale jeho přítomnost vždy trvala. Šel, až kam ho nohy nesly.
Zpomalil až na konci města, neboť ucítil velmi známou vůni. Nic neviděl, protože nemohl. Ale cítil. Silně. Rudé vlasy, jindy krásně vířící, dnes zplihlé na lících. Hlava, vždy krásně vzpřímený, pokleslá na prsou. Pohled skloněný k zemi. Něco bylo v nepořádku. Už jenom proto, že i na tu dálku viděl tu změnu. Kyle, bledý jako smrtka, nohu míhá nohu, se plahočí směrem k němu. V tuhle chvíli si Luk přál, aby se mohl jakkoliv zhmotnit. Chtěl ke Kyleovi nějak pomoct. Podepřít ho. Takhle k němu mohl jenom přiběhnout a jemně se ho dotknout. Ono to ani jinak než jemně nejde, protože jeho ruka by jím taky s klidem mohla projít. Kdyby chtěl a to on nechtěl.
Kyle vycítil jeho přítomnost, ucítil jeho dotyk a zvedl k němu své blankytně modré oči. Být živý, zastavilo by se Lukovi srdce. Z těch jiskřivých očí zbyla jenom sklíčka. Skla jsou prý okna do duše. A Luk mohl jasně vidět, jak ta rudovláskova duše je zlomená. Zničená. Nenávistně stiskl rty k sobě. S přírodou strávil tolik času, že ji znal. Věřil ji a tak ji požádal o pomoc. Jemný větříček trochu zesílil a jakoby Kyla nadnášel a popostrkoval dopředu. Luk kráčel vedle něho, dokud se nedostali do nějaké opuštěné továrny. Síla větru zmizela a Kyle klesl na kolena.
"Kyle" vykřikne Luk a natáhne k němu ruce, že ho zachytí, ale Kyle jimi jenom projde. Jedna. Druhá. Slzy padají na zem a rychle se množí. Luk pláče. Rusovlásek k němu zvedne své prázdné oči a mírně se pousměje. "Přišel´s" zašeptá chraplavým hlasem. Ale proč v něm slyší radost? Má v tom zmatek. Neví, co se stalo. Kdo mu ublížil. Proč. Chce se zeptat, ale Kyle začne mluvit sám.
"Proč. Proč jsem všem lhostejný. Proč to dělají" šeptá vzlykavě Kyle, který sedí na kolenou. Druhou ruku složenou v klíně. Oči zvednuté k místu, kde stojí Luk. Oči skleněné a zalité slzami. "Já nevím, ale mě lhostejný nejsi. Jsi jiný než ostatní" klekne si k němu a pohladí ho po tváři. Ale nehladí ho jeho ruka, nýbrž slabý vánek. Rudovlásek pocítí známý mráz běhající po zádech. Neznamenal strach. Ne pro něho. Ale bezpečí. Ano. U Luka se cítil v bezpečí a možná…i milován. A je jedno, jakým způsobem.
"Viděli nás. Vlastně mě. Řekli to všem. Proč." další otázka. A další slzy. Jenže Luk nemá nejmenší tušení, o čem vlastně mluví. Neví, jestli se má ptát, nebo si to prostě zjistit. Ale nechce, aby se Kyle trápil vzpomínkami, proto se rozhodl pro tu druhou možnost. Zem se mírně zatřese a Kyle je posunut ke zdi, o kterou se může opřít. Slzy mu stékají po tvářích a Luk je nemůže setřít. Ale chtěl by. Strašně moc by chtěl. Sedl si vedle něho a chvíli ho pozoroval, než se rozhodl zjistit, co se stalo. Opřel se, zavřel oči a pomocí větru, šustění stromů, které slyšel až dovnitř, si poslechl vše, co se událo.
Brzké ráno. Kyle vychází z domu a míří k lesu. Ví to. Cítí to. Cestu mu zastoupí nějací velcí kluci. Jednoho z nich dokonce osloví jménem. V jeho očích je znát strach. Kluci na něho něco křičí. Nerozumí jim. Ale podle Kyleova vyděšeného obličeje to bude něco, co vědět neměli. První rána. Dlaň černovlasého kluka, na kterého Kyle volal jménem, dopadla na Kyleovu tvář. Vidí slzy a nevěřícnost v jeho očích. Černovlasý kluk něco říká ostatním. Kyle couvá dál od nich. Nemá šanci. Černovlásek na něho něco křičí. Vypadá naštvaně. Přímo rozzuřeně. Pohoršen. Kluci, zřejmě černovlasého chlapce kamarádi, se vrhnou na Kylea. Kyle křičí. Prosí o pomoc. Luk ho sice neslyší, ale pokouší se mu odezírat ze rtů. Sleduje jeho výraz ve tváři. Je bolestný. Dopadají na něj pěsti, facky, kopance. Trvá snad celou věčnost, než přestanou. Rusovlásek leží bezmocně na zemi, snaží se chytit dech a zároveň dýchat co nejméně. Zřejmě ho bolí celé tělo. Kluci odejdou a zbude jen černovlásek. Něco Kyleovi řekne a odejde.
Kyleovo tělo na něj přímo křičí bolestí, ale i tak se zvedne a odbelhá se domů. Nikdo není doma. Jde do svého pokoje, kde se svalí na postel. V očích ho štípou slzy, proto rychle zamrká, aby je rozehnal. Tak jak je, oblečený, umazaný a zřejmě zraněný, usne. Druhý den ho čeká další nepříjemnost. Černovlasý kluk nad ním stojí a něco mu říká. Kyle se ho snaží ignorovat, ale chlapcova slova ho dohánějí k slzám. Chce odejít, ale kluk ho surově chytne za paži a drsně ho přitiskne ke zdi. Něco mu šeptá a rukou mu sahá pod triko. Když se začne Kyle bránit, chytne ho za bradu a praští s ním o zeď. Něco tiše syčí. Kyle pláče. Když kluk odejde z domu, Kyle klesne na kolena a rozbrečí se na plno. Po zbytek dne je všemi ignorován.
Třetí den probíhal podobně. Nenávistné a pohrdavé pohledy černovláska. Ale nepadne žádná ráda. Luk z toho má strach. Bojí se, co ještě uvidí. Jenže nic se neděje.
Je noc. Cítí Kyleův strach. Jeho bolest. Někdo se nad ním naklání. Rusovláskovo tělo se třese. Vzlyká. Ale něco je špatně. Hodně špatně. Luk ostře zalapá po dechu. To tělo nad tím je ten černovlásek. A..to snad ne!
Vztek se mu odrazí v prudce otevřených očí. Dlaň drtí v pěsti. I přes nenávist, kterou teď cítí, se s bolestí podívá na Kyleho. Rudovlásek sedí opřený o zeď. Víčka zavřená. Tiše dýchá. Hrudník se zvedá a zase klesá. Luk nemůže uvěřit, co se mu stalo. Teprve včera v noci. Přes zuby, které drtí v pevném stisku, se znova ponoří do vzpomínek.
Černovlásek nenasytně přiráží do rudovláskova tělíčka. Bere si ho nespočetněkrát, dokud rudovlásek neomdlí bolestí a vyčerpáním. Černovlásek z něho vyjde a odejde. Obraz se rychle přetočí. Je den. Kyle se probouzí. Tečou mu slzy. S potížemi se oblíká a strhaným krokem odchází z domu. Pak potkává Luka.
Luk se zkouší znova soustředit, tentokrát poprosí o pomoc i matku zemi. Tentokrát nic nevidí, ale za to slyší. Až příliš dobře.
Jsi ostuda naší rodiny. Kdyby žili, byli by zklamaní. Je to tvoje vina. To kvůli tobě. Jak se odvažuješ odporovat. Mluvíš si sám se sebou. To není normální. Jsi nemocný a tu nemoc musíme z tebe dostat pryč. Kdo to je. O kom to píšeš. Kdo je ten kluk. Ah, můj bratříček si našel kamaráda, že? Tak to máš smůlu, protože ty patříš mně.
Ten hlad! Luk dozajista ví, že patří tomu klukovi, co mu ublížil. Věděl, že jeho bratr je pěkný parchant, ale nevěděl, že až tak moc. Pak zaslechl další várku hlasů, tentokrát patří pouze Kyleovi.
Ne. Přestaň. Prosím. Nechci. Nech mě. To bolí. Pomoc. Ne. Ne. Ne. A pak jenom křik. Bolestný křik.
Vztekle sevře rty do tenké linky. "Kyle" zašeptá na chlapce vedle sebe. Ksakru, jeho nevlastní bratr ho nechal zmlátit a několikrát ho znásilnil a on se teď usmívá? Nechápe ho. Odpověď hned dostane. "Jsi tu. Se mnou. On tu není. Ale ty ano" tichým, šťastným hlasem. "Jsem tu" souhlasí Luk "a vždycky budu" dodá. Kyle se na něho podívá prosícím pohledem. "Nechci se vrátit" tiše. "Já nechci, ale nemám kam jít" tiše vzlykne. Luka z toho bolí u srdce. "Mohl bys žít se mnou v lese. Ale jako člověk bys dlouho nepřežil" též smutným hlasem. Nemůže ho tu nechat, ale vzít ho sebou by bylo nebezpečné. "Tak ze mě udělej to, co jsi ty" zaprosí naléhavě. Luk je upřímně zděšen jeho naléhavostí. Nemůže z něj udělat to, co je on. Teda může, ale nechce.
"Opravdu to chceš?" optá se raději, ale už teď ví, že to neudělá. Na jeho svědomí dolehne ještě větší tíha, když Kyle přikývne. "Dobrá, ale nejdřív něco zařídím. Zatím tu počkej" povzdechne si a vstane. Kyle opět přikývne a Luk zmizí, jako pára. Jde rovnou ke Kyleovu domu. Nikdy tam nebyl, ale ze vzpomínek si ho dokáže vybavit. I cestu, která k němu vede. O pár vteřinek později projde dveřmi a hledá jeho bratra. Najde ho vlastně hned, když do něho vrazí. Tedy on jím spíše projde.
Luk v sobě uvolní veškerou nenávist, kterou cítí. V místnosti se vytvoří větrný vír a odmrští kluka na zeď. Chvíli si s ním jen tak pohazuje ze zdi na podlahu a zase na zeď. Přestane až ve chvíli, kdy je kluk samá modřina. Nechá, aby si pohrála i země. Dům se začne třást jako při zemětřesení. Všechno padá na zem. I kluk spadne a skleněnou váza, která ještě před chvíli stála na poličce, mu spadne na hlavu a kluk upadne do bezvědomí. Luk sice nemá dost, ale nemůže ho zabít, proto odejde. Není si jistý, jestli by ho náhodou omylem nedodělal. Tedy nezabil. Vrátí se ke Kyleovi.
Ten je ve stejné poloze, v jaké ho zanechal. Poklekl k němu a Kyle otevře oči. "Už je po všem, slibuji" usmál se na něj Luk, a když mu Kyle úsměv opětoval, natáhl svou ruku a strčil mu ji do hrudi. Kyle se prudce nadechl. Tělo mu polil mráz. Byl snad bledší než předtím. Dělalo se mu špatně. Byl to snad okamžik, kdy ho Luk zabije a on se stane duchem, nebo co Luk vlastně je, tak jak ho požádal? Opravdu? Ne, mýlil se. Luk nahmatal jeho srdce a svou ruku kolem něho sevřel, ale tak, že se ho sotva dotýkal. Kyle lapal po dechu. Měl strach z toho, co přijde. Měl nehorázný strach.
"Je mi to líto" zašeptal náhle Luk a sevřel rudovláskovo srdce tak pevně, že se zastavilo. Se sevřeným hrdlem a tíhou na prsou ruku vytáhl a podíval se na poklidně zavření víčka jediného člověka, u kterého už jen při pohledu na něj nutilo se usmívat. Z očí mu stékaly slzy, ale nevšímal si jich. Bolelo to. Tak strašně moc ho to bolí. Zabil člověka, který pro něho byl vším. Nenáviděl se. Cítil, jak Kyleova duše pláče. Ale ne tolik, jako ta Lukova.
Vstane a Kyleovo tělo zanechá opřené o zeď. Mizí. Mizí pryč. Ke své matce mlze. Ta ho ochrání před vlastním svědomím. Před svými vzpomínkami. Tak jako vždy. Jenže jakmile je zahalenou chladivou mlhou, všechno na něj udeří dvojnásobnou silou. Jeho jizvy, které si odnesl ze svého života, štípají. Spáleniny na jeho kůži pálí. Kůže na zmrzačené tváři se napíná. Stahuje se. A jeho oči. Oči neuvěřitelně bolí. Tak strašně, že ho nutí křičet. Křičí bolestí. A pak tma. Černá chladná tma.
Kde to jsem. První myšlenka, která mu proletí hlavou, když opět nabere vědomí. Světlo. Sloupy z čistého bílého mramoru. Zlatá brána s křídli. Počkat! On..on je vidí! Opravdu. On to vidí. Sáhne si na tváře a nic necítí. Žádné strupy po popáleninách. Žádné rýhy od nože. Nádherně hebká pokožka. Taková, jaká v jeho deseti letech být má. Podívá se k bráně a ztuhne. Před branou sedí Kyle. Okolo něho poletují malí andělíčkové a něco mu šeptají. Praví andělé stojí za branou a starostlivě Kylea pozorují.
Proč nejde dovnitř? Proč je u té brány schoulený a drží si kolena u těla? Na co čeká? Zvedne se a přejde k němu. Položí mu ruku na rameno a něžně ho osloví. Kyle okamžitě k němu vzhlédne, vyskočí a obejme ho. Když se uklidní a dostatečně vypláče, chytne ho za triko. "Slíbils, že mě neopustíš. Že spolu zůstaneme. Měl jsem zůstat s tebou v mlze. Neměl jsi mě posílat sem" vyčítá mu. Luk se jen usmívá. Také ho obejme. "Nemohl bys žít se mnou v mlze. Nikdy bys nenašel klid. Musel bys žít tak jako já. Bez jména a jen se vzpomínkami" snaží se nějak obhájit. "Proč jsi nešel dovnitř" podívá se k bráně, která se zase otevírá. "Slíbili jsme si, že zůstaneme spolu. Nechtěl jsem tam jít samé" přizná. Luk se usměje a vezme ho za ruku. Kyle mu stisk opětuje. Teď už jsou spolu. Konečně můžou najít opak tolik vytoužený klid. I s tím, který je pro ně nejdůležitější.
Teprve až v nebi, kam oba přišli, když jejich životy v utrpení skončili, se Luk dozvěděl odpověď na svou otázku. Jak to, že po smrti zůstal na zemi a neodešel na oblaka? Proč mohl odejít až potom, co zabil svého nejbližšího přítele? A odpověď? Jak jednoduchá.
Zůstal, protože musel nejdříve poznat, že ne všichni lidé jsou zrůdy lačnící po čisté krvi. Po pravdě, která nikdy neexistovala. Poznat někoho, kdo je jiný. S čistým a věrným srdcem. Neposkvrněnou duší.
Poznal Kyle. To on byl ten vyvolený, který měl podobný osud jako Luk. Neměl na vybranou. Nemohl se bránit. Vždy jsou oba ještě děti. Jenže když Kylea zabil, neudělal to se zlým úmyslem. Právě naopak. Nenechal ho bloudit světem živých, jenom proto, že chtěl. Věděl, že by trpěl stejně jako on sám. To nemohl dovolit. Měl k tomu dobrý, čistý důvod. Proto mohla být jeho zranění zahojena a on mohl vstoupit na nebe.
Když procházeli branou, pod nohama jim proplouvala mlha. Nebeská mlha. Jejich mlha.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 keishatko keishatko | Web | 12. listopadu 2011 v 0:09 | Reagovat

ARIGATO!!! krásna poviedka..smutná ale krásna...nemám slov :-)

2 Widlicka Widlicka | 25. dubna 2012 v 8:29 | Reagovat

Kawaaiiiiii ^^

3 Domča Domča | Web | 29. srpna 2012 v 10:42 | Reagovat

Prekrásne napísané :-)
Smutné, úžasné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama