Prosinec 2011

Hurá do školy!

24. prosince 2011 v 18:01 | keishatko |  Freewy poviedky
He..no dnes sú vianoce a ja som vám chcela napísať niekoľko jednorázoviek...ale nejako som zabudla, že musím upratovať, piecť, prať a umývať...som mrtva. Toto som napísala dávnejšie...je to zas o našich dvoch spolubývajúcich. Ani neviem či sa oplatí písať, že je to od +18 :) to už aj tak viete :)


"Matúško...Matúško" počuje ako na neho niekto volá. Ten hlas sa mu zdá známy. Prečo ma volá? Mne je tak dobre. Ja nechcem.
"Ale no ták. Je čas vstávať, láska" ozve sa mu znova pri uchu.
Vstávať? A to už prečo? Jemu sa nechce. Chce tak ostať navždy.
"Toto mi nerob. Prídeme neskoro do školy" posťažuje si Viki, keď už nevie ako má toho škriatka zobudiť. Slovo škola poslúži lepšie ako budík, lebo Matúš vystrelí z postele ako blesk a ženie sa do kúpeľne, aby vykonal všetko potrebné. Do štvrť hodiny je prichystaný. Viki sa nestačí diviť. Usmeje sa pre seba. Tak to možno len predsa stihnú. Raňajky do seba len tak hodia a už sú na odchode.

Matúš sa mračí. Neznáša školu. Nechápe prečo tam musí tráviť väčšinu dňa. Ani cez víkendy nemá pokoj, lebo im toho toľko dajú na učenie, že na zábavu pomaly nezostáva čas. A k tomu musí čumieť furt na tie isté tváre, ktoré neznáša.
"Deje sa niečo?" opýta sa ho Viki a chytí ho okolo ramien. S povzdychom sa o neho oprie.
"Ja tam nechcem" fňukne. Vikiho zosilní stisk okolo jeho ramien ako podporu. Ani jemu sa tam nechce. Ale musia.
"Dnes to nebude také zlé. Ani sa nenazdáš a pôjdeš domov" snaží sa ho utešiť, aj keď vie že to ma nulový účinok. Však tomu neverí ani on sám. Mal by niečo vymyslieť. Možno cez prestávku. V autobuse sa premáha aby nezaspal. Rozmýšľa ako by Matúškovi spríjemnil deň.
Už prvá hodina je utrpenie pre oboch. Radšej by boli celý čas pri sebe a neodlúčili sa. Konečne ubehne tretia hodina a nastane veľká prestávka. Môžu byť aspoň chvíľu spolu. Sedia spolu na lavičke a preberajú dnešný deň. Ako vždy nudný. Viki dohliada, aby sa Matúško najedol. Potrebuje energiu na celý deň. Viki kontroluje čas. Za chvíľu končí prestávka a oni sa budú musieť pobrať do tried. Ale jemu sa tak strašne nechce z tej lavičky postaviť. Kukne vedľa seba či je jeho láska na tom rovnako. Podľa výrazu asi hej. Nenápadne sa prisunie k Matúškovi, aby sa dotýkali aspoň bokmi. Zozadu spustí ruku. Nikto to nemôže vidieť. Pomaly ruku zdvíha a začne hladiť Matúškov chrbát. Ten na okamih zmrzne, ale hneď sa uvoľni, keď jeho telo dotyk spozná. Je mu tak príjemne. Oprie sa viac do tej ruky a vychutnáva si dotyk. Až neskôr si uvedomuje, že ruka klesá až kým nezastane na samom okraji mikiny a nevkĺzne dnu a hneď aj pod tričko. Ruka sa dotkne nahej pokožky chrbta. Matúš sa zhlboka nadýchne a prekvapene pozrie na majiteľa ruky.
"Viki" priškrteným hlasom ho napomenie.
"Áno? Čo by si rád?" otočí sa na neho Viki s nevinným výrazom v očiach. Keby ho nepoznal, tak by mu možno na to aj skočí.
"Okamžite prestaň. Čo keď ťa niekto uvidí?" snaží sa o vyrovnaný tón hlasu, ale blúdiaca ruka na chrbte mu to moc neuľahčuje. Zahryzne si do spodnej pery aby nezavzdychal. Toto bude jeho smrť.
"Ja neviem o čom rozprávaš. Však tu len sedíme a rozprávame sa. Čo je na tom? Robí to väčšina študentov" obhajuje sa Viki. V tvári výraz ako keby mali normálny rozhovor. Ale Matúš si až moc dobre uvedomuje čo s ním jeho dotyky robia. Za chvíľu bude mať v nohaviciach problém a on tak na hodinu nechce ísť.
"Viki neblbni. Hneď s tým prestaň, lebo odídem" vyhráža sa chabo. Dobre vie, že neodíde. Nato Vikiho miluje až moc a jeho dotyky mu tak chýbajú. Keď spozoruje, že s Vikim nepohne a on s hladením neprestane, tak sa rozhodne si to na pár sekúnd užiť. Zaprie sa rukami o okraje lavičky až mu zbelejú hánky a privrie oči. Vychutnáva si všetko čo mu Viki poskytne. Z tranzu ho vytrhnú pery, ktoré sa prisajú na tie jeho. V sekunde ma oči široko otvorené a hľadí na Vikiho, ktorý ho začne náruživo bozkávať. Hneď sa mu zaprie rukami o hruď a snaží sa ho odtlačiť. Ani si nevšimol kedy sa na neho tak nalepil, tak si vychutnával jeho hladenie.
"Viki...nie...čo to robíš?" snaží sa hovoriť popri bozkávaní, ale ide mu to veľmi ťažko. Mozog sa mu zatemňuje ako ho začína ovládať vzrušenie.
"Všetci nás uvidia" vykríkne, keď sa mu podarí na chvíľu od neho odtrhnúť. Prerývane dýcha a obzerá sa dookola aby zistil koľko škody ich bozk spôsobil. Je hrozne prekvapený, keď na chodbe nikoho nevidí. Kam sa všetci vyparili? Otázka sa mu asi odráža v očiach, lebo hneď ako pozrie na Vikiho tak dostane odpoveď.
"Hodina už začala pred dobrými piatimi minútami" povie veselo a pritiahne si Matúška k sebe. Chce si ho posadiť do lona, ale jeho láska sa bráni.
"Prečo si to nepovedal skôr? Musíme ísť" a chce sa zdvihnúť a bežať. Možno tam profesorka ešte nebude. Zastavia ho ruky okolo bokov, ktoré ho s ľahkosťou vydvihnú a presunú ho na Vikiho lono, z ktorého vyžaruje horúčava a tvrdosť. Matúš zalapá po dychu a celý červený sa pozrie do jeho tváre.
"Preskočilo ti?" okríkne ho. Však môže niekto ísť okolo. Nemôžu tu ostať.
"Nie nepreskočilo. Mám pri sebe to najvzrušujúcejšie stvorenie na svete a moje hormóny sa búria a ja chcem zažiť trochu adrenalínu. Neláka ťa predstava milovať sa v škole?" opýta sa ho Viki so zvrhlou iskričkou v očiach.
Matúš energicky krúti hlavou na znak záporu. Nie. Nikdy. Však je to šialené. On sa musel zblázniť.
"Nie ja nechcem. Čo keď nás nachytajú? Budeme mať problémy" zamietne a snaží sa postaviť na nohy, ale Viki ho drží pevne. Srdce mu bije na poplach. V ústach mu vyschne, keď mu dôjde, že z toho sa nedostane. Možno keď ho začne bozkávať a Viki trochu povolí stisk, tak sa mu podarí vykĺznuť. Zdvihne jeden kútik na znak úsmevu. Áno to by mohlo vyjsť, povie si a začne Vikiho bozkávať. A aj by to vyšlo, keby sa do bozku tak neponoril.
Vikimu hneď dôjde o čo jeho miláčikovi ide a nehodlá sa svojho plánu vzdať. Myšlienka na sex v škole ho tak pohltí, že nemyslí na nič iné. Napraví si Matúška, tak aby na ňom sedel obkročmo. Chytí jeho ruky a omotá si ich okolo krku. Keď je spokojný vkĺzne oboma rukami pod jeho oblečenie, tak že ho môže hladiť všade kam dosiahne, kým sú ich pery zamestnané. Matúšovi úplne vyfučí jeho plán úteku z hlavy, keď Viki začne jemne hrýzť jeho spodnú peru. To ho donúti vzdychnúť pri čom nepatrne otvorí ústa. Vikiho jazyk to využije a vkĺzne na známe územie. Jeho ruky sa presunú z chrbta na boky a postupujú vyššie až kým sa oba palce nedotknú tých dvoch rozkošných púčikov čo má Matúško na hrudi. Zareagujú hneď stvrdnutím. Jemne ich trie a masíruje čim si zaslúži niekoľko tlmených výkrikov a vzdychnutí. Viki cíti ako sa mu Matúš snaží dostať pod oblečenie. Hneď sa prestane venovať tým lákavým vrcholkom a chytí jeho ruky. Ich pery sa oddelia. Pozrie do tých túžbou zahmlených zelených očí. Neverí svojmu hlasu, pretože sám zápasí s túžbou, tak sa nahne k jeho ušku.
"Nechaj to na mňa láska moja. Ty si len užívaj. Nemáme čas nato aby sme sa vyzliekli a tu by som to radšej ani neriskoval." Dostane sa mu len prikývnutie. Spokojný sa začne znovu venovať jeho perám. Zo zadného vačku nohavíc vytiahne kondómy a položí ich vedľa seba. On vedel, že sa mu zídu, keď si ich tam dával. Chytí pevne Matúška a zmení polohu sedenia. Teraz sedí na lavičke obkročmo ako na ňom sedí jeho miláčik. Rukami hneď zablúdi k zapínaniu priateľových nohavíc. Netrvá dlho a už mu ich pomaly sťahuje dole. Len do polovíc stehien, ďalej to nepotrebuje. To isté spraví aj s jeho boxerkami. Bude to náročné ale to zvládne. Pohladká obliny toho rozkošného zadočku. Nikdy sa ho nenabaží. Perami zablúdi pozdĺž čeľusti ku krku. Začne ho sať a prestane až keď sa tam objaví výrazná značka, ktorá znamená len jedno MOJE!
Matúš sa nechá unášať. Viki sa o všetko postará. Cíti ako sú mu stiahnuté nohavice s trenkami. Vníma elektrizujúce impulzy ktoré sú vysielané do jeho mozgu keď sa Viki vrhne na jeho krk. Nerieši, že tam bude mať dosť viditeľnú značku. Začína ho zaplavovať túžba cítiť ho v sebe.
"Viki...rýchlejšie" zachrapčí, lebo hlas mu už vypovedá službu. Cíti Vikiho úsmev na krku. Začuje zvuk podobný otváraniu niečoho.
Viki sa načiahne za jedným kondómom a otvorí ho. Vytiahne ho z obalu a natiahne si ho na dva prsty. Lubrikant na ňom postačí na roztiahnutie tej rozkošnej prdelky. Presunie sa k jeho otvoru a pomaly prsty s kondómom zasunie dnu. Zvierač sa trochu bráni, ale potom povolí a môže pokojne svoju lásku pripraviť na svoj vpád.
Matúš je prekvapený, keď v sebe zacíti Vikiho prsty. Bojí sa bolesti, ale očividne si jeho milenec poradí. Ani na um mu nezíde, že môže použiť kondómy. Keď prsty narazia na uzlinu ukrytú v jeho tele, tak sa začne na ne nabodávať. Chce viac. Chce niečo väčšie a tvrdšie. Chce Vikiho penis. Vyhľadá perami Vikiho uško a zahryzne do neho.
"VIKI" zakňučí nedočkavo.
"Nejaký nedočkavý" zasmeje sa Viki.
"Ak si nepohneš, tak ťa zaškrtím" zavrčí varovanie.
"Ja viem, ja viem" pochopí a vytiahne prsty. Dostane sa mu tlmeného nesúhlasu. Usmeje sa. Je nedočkavý, ale keď sa chce konečne dostať na to hlavné, tak vrčí. Opatrne položí Matúška na lavičku.
"Chyť sa jej" prikáže mu. Bude mať tak lepšiu oporu a nespadne. Bude ho síce trochu bolieť chrbát ale za tú slasť mu to stojí. Rozopne si svoje nohavice a vyslobodí svoju už dosť tvrdú erekciu. Natiahne sebe a Matúškovi kondóm, oprie si o ramená jeho nohy a jedným priamym pohybom do neho vnikne až po koreň. Pred očami sa mu zatmie od rozkoše. Len tak tak sa drží aby nevykríkol. Skontroluje svoju lásku. Matúško ma zaklonenú hlavu, oči tuho privreté a päsť v ústach aby tlmil výkrik. Druhou rukou sa pevne drží lavičky. Viki sa nahne nad neho a lavičky sa chytí aj on. Musí sa niečoho držať. Pomalými prírazmi vniká do toho úzkeho otvoru. Adrenalín stúpa, vzrušenie ich telá ovláda. Matúš mu náruživo pohyby opätuje. Zviera ho v sebe, tak Vikimu dopraje viac rozkoše. Za ten čas čo sú spolu sa naučil čo má jeho milenec rád. Viki pohyby zrýchli a jednu svoju ruku presunie na Matúškov penis. Netrvá dlho a zasiahne ich búrlivý orgazmus. Viki sa oprie spoteným čelom o to Matuškove a vydycháva.
Keď jeho láska ovládne svoj dych, oblíže si pery aby sa trochu ovlažil.
"Si blázon, šialenec" nazve Vikiho Matúš, ale usmieva sa. Jeho líca sú ružové a oči mu žiaria šťastím. Viki sa z neho vytiahne. Upraví najprv seba a potom jeho. Kondómy zabalí do servítky a zahodí do najbližšieho koša, pri čom si uvedomí že sa mu nohy trasú. Kukne na hodiny keď si znova sadne a nechá Matúška aby sa o neho oprel.
"No máme ešte desať minút do konca hodiny. Budeme odpočívať?" opýta sa nevinne.
Matúš nič nepovie, len prikývne a s uspokojeným výrazom na tvári čaká na zvonenie. Možno škola nebude taká zlá, keď si ju sem tam okorenia menším adrenalínom.


....má cenu písať koniec??

Ztracen

24. prosince 2011 v 12:00 | kana |  Jednorázovky

Nenávist. Nenávidím. Nenávidím tenhle den. Tohle město. Tenhle....život. Už mě bolí hlava z těch hloupostí, které všichni omýlají stále dokola. Jako slepice, co neumějí nic jiného než kdákat.
Koupila jsem si novou kabelku z Milána. Ty šaty ji padnou. To auto muselo být drahé. Zítra je mejdan a já nemám nic na sebe. Ta motorka je tvoje? Hustý! Odkopl mě kvůli starší couře. Ty máš na lepší. Však on se připlazí zpět. Ta písemka vypadá velmi slibně.
A tyhle žvásty poslouchám denně. Jenže všichni jsou lháři. Víte, co si doopravdy myslí?
Ta kabelka není nic moc, ale vy mi ji závidíte, a to se mi líbí. Už zase má ty strašný šaty. Vždyť ji všude lezou špeky. Hustý auto, že mě taky svezeš, abych se blýskla před holkama ze třídy. Zítra je párty, půjčíš mi to tvoje tílko s flitry? To že je nové? Taková rachotina. Hned sem věděl, že patří tobě. Pustila sem ho k vodě, nebyl až tak dobrý, jak říkal. Můžeš si za to sama. Zase jsem to pohnojil. Určitě dostanu kuly a kázání.
Jsou zvláštní. Ve světě je tolik problémů a oni se starají jenom o sebe. Vytahují se před ostatními, aby se zvýraznili. Nebo jsem možná divný já. Ne! Určitě jsem divný. Nenormální. A mám jeden mega problém.
Sedím v lavici a pozoruji toho nejvíc sexy kluka planety. Bohužel i největší ho sukničkáře a namyšleného frajera z celé školy. Je mi z toho zle. Ne z toho, jak hrubě se chová k ostatním. Ale ze sebe samého. Já se do něho totiž zamiloval. Už od prváku a to jsme teď už ve třeťáku. Nenávidím se za to, ale nemohu si pomoci.
Když si prsty prohrábne tu bujdou, černou jako úhel, kštici. Koukne těma bledě modrýma očima. Všem připadají jako dva ledy, ale mě...mě hřejou. Zvláště potom, co se podívají na mě. I když jsou ty pohledy tak rychlé, že kdybych ho tak často nepozoroval, nikdy bych si nevšiml, že i on se na mě někdy podívá. Ale proto mám vysvětlení. Rozhodně to není ze stejného důvodu, jako já. Nejspíš mu mé pohledy vadí. Asi si jich všiml. Ale..ale nikdy nepřišel a nic neřekl. Když se mu něco nelíbí, vždy si dokáže vydobít to, co chce. Každého odradí, ale mě nikdy nic neřekl.
Ale jsem za to rád. Díky tomu se na něj můžu dál dívat. Jak už jsem řekl. Jsem dívný. Nenormální. Líbí se mi hrozně moc. Jsem do něj zamilovaný. Ale do kluka!! Nedávám to nijak najevo, až na to nekonečné civění na něj. Aramis. Můj vysněný princ. Má nádherné jméno, že? Aramis. Jako jeden ze Tří mušketýrů. Bojovník. A on takový je. Má nádherně vypracovanou postavu. Škoda jen, že je rebel. Bál bych se mu dostat pod ruku. Říká se, že s nikým nemá slitování. Kdyby zjistil, že jsem do něj zamilovaný, zřejmě by se mi vysmál a veřejně mě ponížil. Všechno bych přežil od kohokoliv, ale ne od něj.
Počkat! Já se nepředstavil, že? Aleko, jméno mé. Mám krátké hnědé vlasy a zelené oči. Jsem asi o hlavu menší než Aramis. Ale ani tak nejsem žádný skrček. Ale kdybych se postavil vedle něho, mohli by si mě splést s tintítkem. Jsem sice štíhlý, ale v porovnání s ním nejsem nic. Vím, že u něj nemám šanci. I plamínek naděje v mém srdci už dávno vyhasl. Všechno doufání a přání v duchu vyslovená zmizela v zapomění. Ale i přesto...nepřestávám snít. O něm. O nás. Zanedlouho bude štědrý den. Samozřejmě si nepřeji nic jiného, než jeden jeho pohlad. Jenže na všechny se dívá s opovržením. Je mi z toho smutno. Na nic. Kdyby to moje rodiče věděli, zřejmě by nadšení nebyli. Mají proti jiným orientacím než je hetero odpor. Nemůžu říct, že jsem gay, protože se mi líbí jenom jeden kluk. Spíš bych řek, že jsem bi. Úplně cítím, jak jsem rudý až za ušima, a to si povídám jen pro sebe.
Z mé samomluvy a skrýše uvnitř myšlenek mě vysvobodí zvonek. Ještě mám před sebou dvě hodiny. Utrpení. Nesnáším školu. A proč? Protože jsem sebestředný parchant. Nemůžu sedět v lavici, aniž bych jen jednou jedinkrát nepomyslel na něho nebo na něj nepohlédl. Je tak blízko, a zároveň tak daleko. Když vím, že nikdy nebude můj. Nikdy se na mě neusměje tím svým úsměvem, ze kterého se mi podlamují kolena a zrychleně buší srdce. Ksakru. Vždyť tohle nejsem já. Chovám se jako zamilovaná puberťačka. Ano. Jsem zamilovaný, ale je mi už osmnáct. Tohle nechci. Tyhle pocity. Tuhle lásku. Směr téhle lásky.
S povzdechem se napiji studeného broskvového čaje a zírám do desky lavice ztracen v myšlnekách. Poslední dobou, přibližně tři roky, se ztrácím podezřele nějak často. Ani se nenaději a zvonek protne štěbetající třídu, která rázem stichne. Nemusím se otáčet, abych věděl, kdo vešel do třídy. Aramis. V zádech cítím ten jeho úšklebek a pohrdající pohled. Mrazí mě z toho v zádech. Proč vlastně na všechny kouká tak z výšky? A jo, vy to nevíte. Jeho rodiče pocházejí ze staré šlechtické rodiny. Sice jejich titul dnes už moc neznamená, ale přesto ho všichni znají. Sem se přistěhovali před dvěma lety. Stačil jeden pohled a já věděl, že jsem ztracen. Zase.
Pohodovým krokem dojde ke své lavici. Otřesu se chladem, když projde kolem mě. Proč sedí zrovna ob jednu lavici přede mnou? Než se dostanu k další myšlenkce, vstoupí do třídy učitel a já se konečně začnu věnovat hodině a ne...jemu.
Po škole mohu konečně opustit školu a padnout do náruče mrazivého větru a zapadnout do závějí čerstvě napadaného sněhu. Na nikoho nečekám, jako obvykle, a rovnou vyrážím domů. Nevšimnu si, jak mě pozoruje pár modrých očí, připomínající křišťálové jizerní tůňky. Zítra máme besedy, takže si budeme dávat dárky a tak podobně. To, že nic nedostanu, mi vůbec nevadí. Jsem zvyklí. Ve třídě příliš kamarádů nemám a většinou jsou tam partičky, kterou jsou prostě semknuté k sobě, že k nim nikdo nepronikne a oni nenechají nikoho odejít. A mezi takové já patřit nechci. To raději zůstanu sám.
Dojdu až domů, kde se přivítám s rodiči a rychle zapadnu do pokoje, protože se začnou vyptávat na školu. Už mě nebaví jim neustále opakovat, že je ve škole nuda. Že mě to tam nebaví, protože mi to nejde. Jo, jsem ve škole mizernej, a co. Nikdo mi s tím nepomůže a rodičům je to ukradené. V pokoji odhodim tašku do kouta a už si ji nevšímám. Zasednu k počítači a ponořim se do nějaké střílečky, jen abych na něj nemusel myslet. Musím přiznat, že mě bolí se koukat, jak se všemi flirtuje. Vědět, když s nějakou někam odchází a vrácí se s úsměvem na tváři, že právě udělal něco, co bych chtěl, aby udělal se mnou. Bože! Stává se ze mě úchyl. Miluji ho, ale myslet na něco takového, jako je pohlavní akt s ním, s mužem, je perverzní. Mám z toho strach. Z něho. Ze sebe. V deset to konečně zabalím a unaven se svalím do postele. Jakmile se dotknu polštáře, moje víčka klesnou a já usnu.
Druhý den jsem vůbec rád, když dokážu vylézt z postele. Nohy mám jako z olova a srdce jako z kamene. Soudím podle toho, jak mě tlačí na hrudi. Mám zvlášní pocit, že se něco stane, ale nedokážu přesně určit, jestli to bude dobré nebo špatné. S povzdechem se skoro doplazím do koupelny, kde vykounám raní hygienu. V pokoji na sebe rychle hodím něco alespoň trochu normálního. Ani moc nepatrám, co to je. S taškou v ruce seběhnu do kuchyně, kde se přivítám s rodiči a zasednu ke snídani. Miluju chleba s medem. A teplé kakao. Mám ještě čas, tak se v klidu nasnídám. Pozoruji za oknem sněhovou nadílku. Závěje snad o půl metru větší a stále sněží. Mám sníh rád, ale kdyby alespoň trochu nemrzlo.
"Aleko, přijdeš pozdě" ozve se kousek odemně mamka a já se na ni nechápavě podívám. Hned za ní jsou hodiny a já se zděšením zjistím, že mám jen deset minut do začátku vyučování. Ve vteřině jsem u dveří a soukám se do teplého kabátu a ještě teplejších bot. Až do předsíně slyším fučet vítr. Brrr. Otřesu se. Jasně slyším mamku, jak taťkovi říká, že jsem určitě zamilovaný. Kdyby věděla jak moc a do koho, nikdy by to neřekla. Vlastně do teď nevím, jak si tím mohu být jistý. Raději po tom nepátrám a s rychlým ´sbohem´ vyběhnu do té zimi.
S oddechnutím dopadnu do lavice přesně po osmi minutách běhu. Škola není nijak blízko, ale zvládl jsem to. A kord v téhle zimě. Sotva zklidním dech, vejde do třídy učitel a začne něco blekotat o tom, jak nám přeje krásné vánoce, a že si máme svátky užít, a že si po vánocích napíšeme ješě nějakou písemku. Ale tohle všechno jde tak nějak mimo mě. Pak konečně zmlkne a začne naše besídka. Všichni se shlukují do skupinek a dávají si dárky. Je to tak....co na tom všichni vidí?
"Aleko" ozve se kousek ode mě. Ten hlas. Pomalu se otočím a málem mi vypadnou oči. Opravdu vedle mě sedí Aramis a mluví na mě. Já usnul? Nenápadně se štípnu do nohy pod stolem a rovnou se praštím. Bolí to, takže nespím. Tázavě se na něho podívám a čekám, co bude chtít. Promluvit se neodvažuji.
"Pojď se mnou" zvedne se a vyrazí ke dveřím. Rychle se podívám na učitele, ale ten si něco zapisuje do notýsku a nikoho si nevšímá. Se srdcem až v krku se zvednu a jdu za tím černovlasým andělem, který na mě čeká u dveří. S úsměvem na rtech mě zavede někam dál od třídy. Naprosto netuším proč. "Aramisi" oslovím ho, ale nijak nereaguje. Teda vlastně jednu reakci to má. A to takovou, že mě chytne za ruku a vede mě dál. Hrkne ve mně. On se mě dotkl! Vážně se dotkl! Mě. Mojí ruky. Cítím husí kůži, jak mi postupuje od jeho stisku po celém těle. "Aramisi, kam jdeme" zkusím to ještě jednou. Tentokrát je reakce prudší a já mám pocit vyraženého dechu.
Zahne za roh, kde mě přitiskne ke zdi a ruce mi drží nad hlavou. "Řekni to ještě jednou" zašeptá zvláštně zastřeným hlasem těsně u mého obličeje. Cítím, jak mi jde krev do tváří, zvláště potom, co se natiskne na mě. To jemu jde krev jinam, pomyslím si zcela nesmyslně, když ucítím jeho tvrdý pyj, kterým mě tlačí do nohy. Jsem vyděšený, ale...vždyť jsem si tohle přál. Mít ho takhle blízko. Ale je to rychlé a nečekané. Navíc netuším, co po mě může chtít. "Ara..." chci se ho zeptat, co to dělá, ale k tomu se už nedostanu.
Jen co vyslovím první písmena jeho jména, je u mých rtů a ochutnává je. Naprosto stuhnu. Tohle jsem nečekal. O tomhle se mi nikdy ani nesnilo. Často jsem měl představy, ale sny nikdy. Tedy alespoň ne takovéhle. Dál mě líbá, jemně, něžně. Nevšímá si mé ztuhlosti. Mě tělo ovládl pocit, jakobych se měl rozpustit. Uvolním se a polibek mu opětuji. Cítím. Nevidím, ale cítím jeho úsměv, a jak přitlačil na mé rty. Konečně pustí mé ruce a já mu je obmotám kolem krku. Splnil mi můj sen. To je ten nejlepší dárek na vánoce, i když do těch je ještě pár dní čas. Ale mě to nevadí. Po chvíli se na něho podívám zpod přivřených víček a v dalším okamžiku vytřeštím oči. Za ním stojí o zeď opření nějací kluci. Hned poznám, že jsou z jeho party. Ruce mají založené na hrudi a dívají se na nás s pokřiveným úsměvem. Z obličeje mi vyprchá barva a Aramise pustím.
V tu chvíli se ve mně něco zlomí, a i když je za mnou zeď, odsunu se od něho alespoň o krok dál. Ten jeho nechápavý výraz mě pomalu a jistě dohání k šílenství. Začínám být naštvaný. Strašně rád bych mu něco řekl, ale pocit svírajícího se hrdla a vkrádající se vzlyky do hlasivek mi neumožňovali promluvit a ztrapnit se tak ještě víc, než teď.
Cítím bledost ve svém obličeji a zrádné slané slzy štípající mě v očích. Stále se tváří, jako by nic nechápal, ale to už je mi jedno. Naštvaně ho od sebe odstrčím a rychlým krokem odejdu do třídy. Neotočím se, protože kdybych to udělal, zřejmě bych se vážně rozbrečel. Jen co dojdu ke třídě, zazvoní a já rychle popadnu svou tašku a odejdu. Nemůžu tam zůstat. Koukat na něho a ten jeho vítězněj úšklebek. Takový má vždy, když někoho pokoří a mě rozhodně ztrapnil. Políbil mě, to ano, ale před sými kamarády. Snad si nemyslí, že jsem tak blbej. Každý ví, že když si s někym jenom zahrává, pozve si kamarády. Rychle vyběhnu se třídy, kde ho minu a uteču ze školu. Cítím, jak my slzy stékají po tvářích. Ani je nechci potlačovat. Stejně by to nemělo cenu.
Doma nikdo není. Díky bohu. V pokoji třísknu dveřmi, tašku odhodím do kouta, tak jako vždy, a se slzami padnu do postele a obličej zabořím do polštáře. Proč. Proč. Proč. Opakuji stále dokola jedno a to samé slovo. Zřejmě jsem byl dost naivní, když jsem si myslel, že by si mě třeba mohl všimnout. Že by časem...mohl cítit to samé...co já. Ramena se mi otřásají pod náporem slz a vzlyky se mi derou z hrdla, že mi zabraňují se nadechnout. Po dvou hodinách neustálé sebelítosti a nadávkymi nejen na sebe ale i na něho, toho černovlasého boha, co mu vrazil nůž do srdce a párkrát s ním otočil, konečně usnu.
I ve spánku slyším pravidelný rytmus kamínků dopadající na okno mého pokoje. Je mi jedno, kdo to je. Nevstanu a nepodívám se. Proč bych měl? Pak usnu tvrdším sánkem a neslyším nic. Ani si nepamatuji, že by se mi něco zdálo. Probudí mě až klepání na dveře. "Aleku, pojď, máš na stole večeři" slyším matčin hlas. Večeři? Nechápu. Kouknu se z okna a zjistím, že venku už je tma. To jsem prospal tak dlouho?, pomyslím si. Jen co se vyhrabu z postele, uvědomím si, že jsem usnul v tom, v čem jsem odešel do školy. Rychle se převleču a seběhnu do kuchyně na večeři. Popřeji dobrou chuť a zbytkem se už nezabývám. Pustím se do jídla a poslouchám rozhovor rodičů, ale nemůžu říct, že bych ho nějak vnímal.
Po večeř mě matka vyzpovídá, co bylo ve škole. S klidem zapřu, že jsem utekl. Chtěl sem se jí zeptat, zda by mě zítra nenechala doma, i když je zítra čtvrtek, a ve škole stejně už nic neděláme, ale nemusím. Mamka si totiž všimne mé bledosti. Zřejmě mě ten Aramisův polibek a zklamání z něj vzalo víc, než jsem si myslel. Naštěstí to mamka přičte ke špatnému počasů a s konečným verdiktem, že jsem nachlazený, mě nechá zítra doma. Jen přikývnu a odplahočím se zpět do pokoje. Ve skutečnosti jsem ale šťastný. Protože kdybych měl zítra Aramise vidět, asi bych to nezvládl. Jo, vím. Chovám se jako slaboch, ale nemůžu si pomoci. Dám si krásnou teplou vanu, ve které strávím víc jak hodinu. Uhn, jak já miluji koupel. Pak se obleču do pyžama a zapadnu do postele. Nejsem vůbec unavený a tak si rozsvítim lampičku a začtu se do rozečtené knížky. Usnu až kolem půlnoci.
Vzbudím se až dopoledne. Hodiny v pokoji ukazují půl desáté a já se s klidem protáhnu. Obleču se a sejdu do kuchyně, abych si připravil snídani. Na stole leží papír s instrukcemi od mamky, co mám dělat a co ne. V úplně poslední řádku si přečtu, že má dneska noční, takže přijde až zítra ráno. Chová se, jako bych byl dítě. Jen nad tím zakroutím hlavou a pustím se do snídaně. Pak po sobě zaklidím a odhopkám zpátky do pokoje. Zasednu k počítači a pustím si tam nějako hru. Nehraju snad ani tři hodiny, když uslyším bouchnutí vchodových dveří. Projede mnou nepřijemný pocit a počítač rychle vypnu. Podívám se na hodiny a překvapeně koukám na rafičky. Je teprve něco po jedné. Zvláštní. Ani jeden z rodičů nekončí dřív než ve tři. Možná někdo ze školy. Měli jsme končit už v jedenáct, ale to taky nejde. Ke mně nikdo nechodí.
Nervózně vyjdu z pokoje a v obýváku se střetnu s otcem. Co dělá doma? "Volali ze školy" jeho hrubý a zřejmě naštvaný hlas protne ticho domu. Na sucho polknu. "Prý jsi odešel ze školy hned po první hodině a nikomu jsi nic neřekl" ozve se jeho hlas daleko blíž, než předtím. Zvednu hlavu a střetnu se s jeho ledovým pohledem. Kdy jsem sklonil hlavu? To není dobré. "Parchante, ty námj budeš lhát, jo" zařve na mě a na chvíli vidím jenom tmu, jak dostanu facku. Nemám se jak bránit. Nemám žádné pádné vysvětlení, proč jsem odešel a nikomu nic neřekl. Poraženě sklopím pohled k zemi a čekám na další křik. Ale ten se nedostaví. Něco středně těžkého dopadne na stůl a já nechápavě zvednu oči. Dárek? Tázavě se podívám na otce.
"Zklamal jsi nás" ledový hlas mě zasáhne jako vychřice. Naprosto nevím, o čem mluví. Ovšem brzo pochopím, když začne nahlas číst vzkaz na lístku, který byl zřejmě přiložen k té krabičce v oranžovém obalu.
Aleko. Došlo k nedorozumění. Kluci s tím neměli nic společného. Nevěděl jsem, že tam jsou. Prosím, Nech mě to vysvětlit. Sejdeme se zítra ráno o půl osmé před školou. Budu čekat. Aramis
Zatrne ve mně. Nevěděl o nich? Takže..jenom možná...to mohl myslet vážně? Ten polibek. Na tváři se mi samovolně vyloupne úsměv. Ani nevím proč a schytám druhou facku. Tentokrát chytnu druhou o podlahu. "Vychováváme tě, platíme ti školu a co děláš ty? Nevděčníku!" zařve otec a než se naději, schytám další ránu. "Lžeš nám, chodíš za školu a taháš se s nějakým klukem, s kterým děláš bůhví co" zavříská. "Nevím, o čem mluvíš" chci vykřiknout, ale místo toho jen chabě zasípu.
"Zase lžeš, spratku". Tak ledový hlas jsem od něho ještě neslyšel. Vezme do rukou už pomačkaný a roztrhaný balíček. On ho otevřel! Vytáhne z něho dva malé plyšové medvídky, které pojí jedno větší srdce se zlatým nápisem "miluji tě". I přes bolest, která mi prostupuje celým tělem, a hlavně tváří, se mi rozzáří oči a rozbuší srdce.
"A pak že s tím klukem nic nemáš. Jak dlouho mu děláš děvku" křikne a za triko mě vytáhne na nohy, jelikož jsem až doteď seděl na zemi. Než se vzmůžu vůbec na nějaký protest, ucítím bodavou bolest na žebrech a ostrý náraz do zdi. Bolestí mi vyhrknou slzy do očí. "Mám za syna buznu" mumlá nevěřícně a já se v bolestech svezu po zdi k zemi. "Dohlédnu na to, abys chodil pouze do školy a zase zpět" zavrčí a zhnuseně se na mě podívá. Nekoukám na něho, ale ten pohled se do mě zařezává jako nože. "Z toho domu až do pondělka neuděláš ani krok" klidně a obejde mě. "Než přijdu, ař je tu uklizeno a ty jsi v pokoji". Jeho hlas je ledový jako andský ledovec na antakrtidě. Pak už jen slyším jak odchází a praští dveřmi.
Je mi jedno, že ležím na zemi a je mi špatně. Že se mi špatně dýchá. S klidem se tu rozbrečím. Po půl hodině, kdy se jakž taž vzchopím a postavím se na nohy, pokusím se poklidit obývák a pak se i s dárkem vydám do pokoje. Jenco tam dojdu, zavřu dveře a svalim se na postel. Převalým se na záda. Jsem rád, že se dokážu vůbec nadechnout. Netuším, jak dlouho ležím. Čas jde nějak mimo mě. V ruce tisknu plyšové medvídky a usmívám se. I přes tu bolest se dokážu usmát. Aramis. Nezneužil mě. Myslel to vážně. Jen já to špatně pochopil. S pokřiveným úsmevem se otočím na bok a kolena přitáhnu k naraženým žebrům. Netrvá dlouho a já zase usnu. Ovšem ne na dlouho. Probudí mě křik a hrozné rány. S trhnutím se posadím a první co mě napadne, je, že se k nám někdo vloupal. Tu myšlenku ale hned zavrhnu. Kterou normální lupič by křičel v cizím domě, který chystá vykrást. Někdy se vážně proklínám za svou zvědavost.
Opatrně vyjdu z pokoje, abych se ujistil, že nepřišli lupiči, ale otec. Ale vypadá nějak..jinak. Lépe si ho prohlédnu a hned pochopím. Opil se. Ale proč? To ho tolik vzalo, že se mi líbí jeden kluk? No, kdybych si nezažil svoje, a mimoděk se chytnu za žebra, řekl bych, že ho to vzalo. A ne zrovna málo. "Řek jsem, že máš zůstat v pokoji" rozkřikne se, jen co mě spatří. Takového ho neznám. To dokáže člověka tolik změnit jen maličkost, jako je jiná orientace? Možná ano, možná ne. Stojíme proti sobě a ani jeden z nás se nemá k tomu něco říst nebo udělat. Vážně sem to řekl? Že já se vždycky dokážu tak šeredně splést. Otočí se k odchodu, ale otec mě chytne za loket a ztáhne mě zpátky.
"Tak chlapeček mě chce ignorovat" zasyčí mi do ucha a já jasně cítím ten alkoholový pach. Děsně mu táhne z pusy. Vlastně z jeho celého jde ten hospodský smrad.V další vteřině ztuhnu, jako by mě polili ledovou vodou ze Severního ledovéo oceánu s rozdrceným ledem. Otcova ruka v klouzla pod moje trikoa dotkla se mé holé kůže. Otřásl jsem se odporem. "Copak se ti to nelíbí?" zavrní slizce a mnou projede další vlna třesu a husí kůže. Začnu sebou škubat. Bohužel má až přiliš velkou sílu. A zvláště, když je opilý. Vyhrnuje mi triko výš a výš, až mám pocit, že mi ho chce sundat. A taky že jo.
Strach. To je to, co teď cítím. Co mi proudí v žilách. Čistý strach. S výkřikem se vytrhnu otci, ale než se stihnu dostat nějak daleko, znova po mně hmátne a oba spadneme na zem. "Máš to marný. Když jsi s tím začal, tak proč končit" zasměje se mi do obličeje. Plivnu mu do obličeje v naději, že se trochu odvalí a já budu mít šanci uniknout, ale sekl jsem se. Schytal jsem pěstí. Teplá krev steče ze rty, který jsem si prokousl. Nakonec vstane, ale jenom proto, aby do mě mohl kopat a mlátit.
Zase nic nevnímám. Čas. Počet ran. Bolest. Nic. Tělo mě už stejně neposlouchá. Jsem schoulený do klubíčka a marně se snažím nějak chráni. I tak mě několikrát zasáhne do hlavy. Po delší době se podivím, že žádné další rány nepřibývají. Nemám sílu otočit hlavu a podívat se. Vlastně nemusím, protože mě vezme a otočí mě na záda. Chci umřít. Okamžitě. Zase se mě dotýká. Bože, pomoz mi. Nemůžu se ani hnout a jediné na co se vzmůžu jsou slzy. Nedokážu ani křičet a prosit o pomoc. Tak strašně mě třeští hlava a mám zamlžený pohled. Bůh ví, proč mám pocit, že to není jenom slzami.
Moc se s oblečením nepárá a triko mi prostě roztrhne. Dotýká se mě na hrudi. Hnus. Chce se mi zvracet. Bolest v hlavě se stupňuje. Mám pocit, že se mi tam zakously střepy a chtějí se dostat hlouběji. Pomalu se mi zatemňuje před očima. Cítím, jak mi rozepíná a stahuje kalhoty. Pak slyším ránu a ta tíha a pálející doteky zmizí. Jen mlhavě vidím, jak se nademnou sklání nějaká postava. Dokonce zaslechnu houkačky. Policie? Nevím. Ale ta postava. Mluví na mě. Nevnímám ji a konečně upadnu do milosrdné tmy.

O dva dny později
Světlo. Ostré světlo se mi zabodne do očí a já je musím zase zavřít. Někde v mé blízkosti se rozeřvou nějaké přístroje. Asi mi z toho praskne hlava. Zaslechnu nějaké tlumené rány a hlasy. Mluví jeden přes druhý. Ten jeden znám, ale nemohu si vzpomenout odkud. Po pro mě nekonečné době oba hlasy stichnou. Zdá se, že jeden z nich odešel. Znovu se pokusím otevřít oči a kupodivu to i jde. Tedy až na jedno oko, které mám zřejmě oteklé. Ksakru, proč se mi tak mizerně dýchá? Aha. Na obličeji mám dýchací masku, ale netuším proč. Jakmile ji dám pryč, ucítím prudkou bolest v žebrech a nebýt nějakého dobráka, který mi nasadil masku zpět, asi bych to sám nezvládl. Podívám se na něho.
Někoho mi připomíná. Černé vlasy. Modré oči. A ty rty. Ty jsem někde viděl. Natáhnu k tomu člověku ruku, a když ji chytne do své a lehce stiskne, okamžitě si vzpomenu. "Ara-Arami-s" vydechnu překvapeně. Jo. Nedýchá se mi zrovna nejlépe, a ani mluvit pořádně nemůžu. Aramis se na mě jen usměje a přikývne. Sedne si na nějakou židli u mé postele, ale stále mě drží za ruku.
"Kde jsem" dávám si záležet, abych alespoň tuhle větu dal dohromady celou. "C-co se stalo" chci se posadit, ale jeho dlaně mě chytnou za ramena a položí mě zpátky. Je tak....jemný. Něžný. V jeho očích vidím stíny. Smutek. Strach. Omluvu? Nechápu. Chci se ho zeptat, ale než se stihnu sotva nadechnout, začne on.
"To ve škole mě mrzí. Já...už dlouho po tobě koukám, ale neměl jsem odvahu na tebe promluvit. S mou školní pověstí, kterou zná snad každý, bys mě určitě někam poslal. Na tý chodbě....to se taky omlouvám" na chvíli se zastaví a zmlkne. Mám smutek v očích. Cítím to. Jak jsem si mohl myslet, že by ke mně něco cítil. A i když teď řekl, že po mně kouká, hned dodal, že ho ta chodba mrzí. Jo, mě teď taky. Z oka mi steče slza. Mrzí ho ten polibek. Určitě. Nic jiného se totiž na chodbě nestalo. Aramis si mé slzy všimne a okamžitě mi ji setře. Vzápětí mě pohladí po vlasech, jako by mu něco došlo. Ale co?
"Omlouvám se. Nechtěl jsem po tobě tak vyjet. Původně jsem ti chtěl jenom říct, co cítím, ale když jsi mě oslovil...myslel jsem, že se zblázním. Moje jméno není nijak zvláštní, ale když ho řekneš ty, připadám si tak vyjímečný. Prostě jsem se neovládl a musel tě políbit. Takže polibek mě rozhodně nemrzí, ale co mě mrzí je to, co se stalo potom" koukne na mě omluvným pohledem a ztracený pramen vlasů mi zastrčí za ucho. Skoro ani nedýchám, jen abych mohl poslouchat jeho hlas. Nemrzí ho polibek. Nemrzí. Jsem šťastný. Tak moc, že nebýt něčím přivázaný k posteli, skákal bych do stropu.
"Nevím, proč tam byli kluci, ale já je nezval, vážně" obhajuje se. S vypětím všech sil zvednu nezraněný koutek úst a pousměji se na znak důvěry. Vypadá to, že si vážně oddychnul. "Mrzí mě, že jsi to špatně pochopil. Když jsi druhý den nepřišel do školy, dostal jsem strach, že jsem tě vyděsil. Že ze mě dostaneš strach. Koupil jsem ti dárek a doufal, že ho neodmítneš. Zkoušel jsem zjistit, jestli jsi doma. Ale na zvonek si nereagoval, ani na kamínky v okně, tak jsem ho nechal před dveřmi". Vypadá tak zkroušeně. Určitě to není všechno. Vzpomenu si na nějaký dárek. Zkusím hádat, jestli je to ono. "Medvídci se srdcem" zašeptám. Na vyšší hlas se fakt nevzmůžu. Jeho oči se rozzáří, stejně jako ty moje, když jsem ten dárek uviděl poprvé. Ale co bylo pak si vůbec nepamatuju. Jen doufám, že bude Aramis pokračovat a já si třeba vzpomenu.
"Ano. Jenže jsem si nebyl jistý, jestli jsi ten vzzkaz dostal a tak jsem se chtěl přesvědčit. Vážně jsem ti to chtěl vysvětlit a tak jsem šel k vašemu domu, ale v pokoji jsi měl zhasnuto, tak jsem obešel celý dům. V obývacím pokoji se svítilo a já myslel, že tam budeš tak jsem nakoukl, ale viděl jsem, jak se po tobě plazí tvůj otec a ty ses nehýbal, tak jsem tam vtrhl. Tvého otce odvezla policie a tebe do nemocnice. Na zemi jsem našel tohle" Zvedne ruku a vní drží plyšáky se vzkazem. Vzhlédnu a střetnu se s jeho očima. Jeho oči. Zase jsou plné bolesti. Omluvy. Smutku. Slz? Chci ho pohladit, ale nemůžu pohnout rukou. Jediný pohled mě ujistí, že mě stále drží za ruku. Ale tak jemně, jako by to byl okvětní lístek růže.
Mou mysl zaplaví vzpomínky jako mohutná lavina. Rozbolí mě z toho hlava. "Otec jen neunesl, že se mi líbí jeden kluk" pousměji se na něj namáhavě. I on mi pousmátí oplatí. Zřejmě ví, že to zavinil jeho vzkaz a dárek. Ale to ani jeden z nás říkat nemusí. Plyšáka i vzkaz položí na stůl. Takže jsem v nemocnici. Super. Hm...napadá mě jedna otázka. "Jak dlouho jsem byl mimo" optám se tiše. "Dva dny" odpoví mi a já jen přikývnu, než si uvědomím, co že to řekl. "Dva dny? To ale znamená..." "Dneska je štědrý den" dopoví a mě naprosto dojdou slova.
"Šťastné a veselé" popřeje a já mu popřeju ve stejném duchu. "Chtěl jsem se na něco zeptat" po chvíli rozpačitě schová pohled do peřiny. Pozoruji ho a sem zvědavá, co řekne. "Staneš se mým přítelem?"vyhrkne a mě opět dojdou slova. Zmůžu se jen na přikývnutí. Opatrně mi sundá dýchací masku a věnuje mi takový polibek, ze kterého se mi zamotá hlava. Zalapám po dechu a on mi s omluvným výrazem ve tváři rychla nasadí masku zpět. Jen co srovnám dech usměji se. Bohužel sem překonal svůj limit,a já vyčerpáním usnu.

Po týdnu
Konečně. Pustili mě z nemocnice a Aramis mě doprovází domů. Mamka za mnou byla každý druhý den. Kvůli práci nemohla častěji. Za to Aramis tam se mnou byl každý den, odcházel pozdě večer a pčicházel ještě dřív, než jsem se vzbudil.Doma jsem se dozvěděl, že to mamce nevadí, že mám místo přítelkyně přítele. Také pro mě byla novinka, že požádala otce o rozvod. Bylo mi líto, že sem ji zničil manželství, ale ona stejně tvrdila, že to mezi nimi neklapalo a že si našla přítele. Po tom všem, jsem mohl být konečně šťastný.
Sedím na posteli V Aramisově objetí. Jsem šťastný. Ztracený. Ztracen v jeho objetí. V jeho očích. V jeho polibcích.

Sebastian Michaelis

16. prosince 2011 v 19:44 | kana |  Obrázky
Sebby - sebastian-michaelis fan art
Sexy seb - sebastian-michaelis fan art
Sebastian Michaelis - bishonen photo
Tags: Anime, Kuroshitsuji, Sebastian Michaelis, Pixiv, Pixiv Id 130991




jen na skok

15. prosince 2011 v 10:55 | kana
Omlouvám se, že tenhle blog malinko zanedbávám, ale však víte jak to je, škola je žrout času. Ale slibuju...a tentokrát to fakt dodržím XD Na svůj blog hodím o vánocích povídku tak ji hodím i sem vám ;-)
Ať si to taky užijete něco ode mně XD
JInak doufám že se máte hezky a nezlobíte, protože jinak ježíšek nepřijde a nepřinese dárky XDUžijte si poslední týden školy v poklidu a potom hurá na prázdniny :-)

Santa U are One

13. prosince 2011 v 17:32 | keishatko |  K-Pop & J-Pop
Tak táto pieseň je naj naj naj...už viem čo budem počúvať celé vianoce :D nádherné niečo...človeku sa hneď spraví nálada :)



Som na rade!

12. prosince 2011 v 17:39 | keishatko |  Freewy poviedky
No, takže táto poviedka je tzv. pokračovanie poviedky Konečne spolu. Tak ako aj pred tým aj táto je pre môjho miláčika. Týmto spôsobom mu chcem dodať odvahu aby všetko zvládol a nevzdával sa. Všetko predsa nekončí zle, sem tam nám život vhodí do cesty aj nejaké to pekné prekvapenie, len sa treba poriadne pozerať. MÁM ŤA RADA !!!

+18



Celý týždeň bol pre Matúša ako splnený sen. Nielen, že sa mu v škole darilo ale mal pri sebe toho najlepšieho človeka akého si vedľa seba predstavoval. Viki sa ako priateľ a milenec choval neskutočne. Vždy keď sa mu naskytla možnosť, tak sa s Matúšom maznal. Milovali sa tak často, že pomaly už nepotreboval prípravu. Jeho život sa mu po dlhom čase začínal páčiť. Hnevala ho len jedna vec. Nikdy nebol hore. Ako, jemu nevadilo, že bol uke. Ale vadilo mu, že väčšinou iniciatívu prebral Viki a on sa nechal unášať jeho dotykmi. Ale raz si chcel vyskúšať aké je to byť "ten hore". Len Viki ho vždy nejako presvedčil, aby o tom ani neuvažoval. Čo s tým má urobiť? Chce mu dokázať, že nie je len prítulné mača, ale aj neskrotný diablik. Chce to plán. Spýtal sa kamarátky na zopár rád. Ona bola trochu bláznivá, ale niekedy jej nápady boli fakt šialené. Lenže tentoraz sa prekonala. Jej nápad nemal chybu.

Bola streda. Musel si zaobstarať zopár vecí, ktoré by potreboval. Keď sa k nemu Viki v noci pritúlil, už vedel čo bude nasledovať. Ale potreboval aby to Viki vydržal až do piatku. To sú dva dni. To zvládne.
"Viki dnes nejako nemám náladu a bolí ma hlava. Nehneváš sa?" spýta sa, keď ho odmietne. Bojí sa na neho pozrieť, tak hypnotizuje svoje ruky. Za chvíľu zacíti ako ho prstami chytí za bradu, aby ho prinútil sa mu pozrieť do očí. Matúš sa nadýchne a zdvihne zrak. Vo Vikiho očiach nevidí žiadnu zlobu, či zranené city. Vidí v nich pochopenie a lásku. Zovrie sa mu hrdlo. Má chuť upustiť od svojho plánu a skočiť mu okolo krku. Ale jedna jeho časť mu to nedovolí a on sa s ťažkosťami drží.
"Matúško, ty môj hlupáčik. Prečo by som sa mal hnevať? Mne stačí, keď ťa mám pri sebe. Keď sa ťa môžem dotýkať a objímať ťa počas spánku" usmeje sa tak sladko, že by sa zmrzlina v sekunde roztopila. Ako to len robí?
"Je pravda, že milovanie s tebou je neuveriteľné, ale keď sem tam ho vypustíme, tak sa svet nezrúti. Milujem ťa stále viac a viac. Tak skry ten zamračený pohľad a ideme si hajnúť" svoje slová stvrdí krásnym dlhým bozkom. Ľahne si a pritiahne si Matúša do náručia. Ten si nájde pohodlnú polohu a zaspáva s úsmevom na tvári. Však on mu to vynahradí.

V piatok v škole si Viki prehráva v hlave predchádzajúce dni. Matúš mu aj včera povedal, že nemá na milovanie náladu. Dva dni po sebe? Že by mu nejako ublížil a on si potrebuje odpočinúť? Nebol si vedomí, že by počas milovania bol moc horlivý a vášnivý. Je síce pravda, že keď vidí Matúška ako sa zvíja v agónii vášne, tak sa už prestane ovládať. Ale čo má robiť? Kto by mu odolal? Je to najkrásnejšie čo ho v živote mohlo stretnúť. Zamyslene sa pozerá na spolužiakov. Prečo ho len odmieta? Nevyzeral, že by mal bolesti. Keď príde domov, tak ho objíme a dá mu pusu ako vždy. Nechá ho nech sa s ním Viki pomazná, ale potom mu niekam zdrhne. Ale vidí na ňom ako sa bojí, keď mu povie že nechce sex. Len zistiť prečo. Možno ho niečo vydesilo. Mohol by sa s ním dnes o tom pozhovárať. Ale ako navodiť takú tému? Zas nemôže za ním prísť a vybaliť to na neho. To by bolo trápne. A nie len pre Matúška. Nič ho nenapadá. Zo zamyslenia ho vytrhne profesorka, keď mu písomkami tresne po hlave. Nemať hlavu plnú jeho lásky, tak jej niečo pekne štipľavé povie. Ale nechce si kaziť náladu.
"Dávajte láskavo pozor na hodine" zavelí. Bez slova sa otočí tvárou k tabuli a mlčí. Nestojí mu ani za to aby jej odpovedal. Už by mohlo byť koniec vyučovania. Chce ísť domov. K Matúškovi. Už len pomyslenie ako sa pod ním zvíja, tak je nadržaný. Dva dni bez milovania si žiada svoju daň. Teraz aby myslel na niečo iné. Inak sa mu domov pôjde veľmi ťažko.

"Ešte zopár úprav a bude to. Ale ako ho donútim aby si ľahol?" uvažuje nahlas Matúš. Dnes mu všetko pekne vychádza. Doma nikto nie je. Tak stihol všetko pripraviť. Ešte sa musí osprchovať, lebo tu pobehoval ako bláznivý a trochu sa spotil. Len musí pouvažovať ako donútiť Vikiho, aby si ľahol na chrbát. Lebo inak to neklapne.

Keď je konečne so všetkým spokojný, tak sa vyberie do kúpeľne. Nezabudne si ešte vziať čisté oblečenie.
Dnešok musí vyjsť perfektne. On to zvládne. Má hodinu kým príde domov jeho nedočkavý milenec.

"Som doma!" zaznie známy pozdrav, keď Viki za sebou zavrie dvere. Odpoveďou je mu ticho.
"Je niekto doma?" opýta sa, aj keď tuší odpoveď. Vyzuje sa, vyzlečie bundu a ide do izby, ktorú zdieľa so svojím miláčikom. Otvorí dvere a vidí ho ako sedí za počítačom. Usmeje sa a podíde k nemu. Je ešte z vonku studený, ale to nevadí. Nasaje vzduch, ktorý je presýtený vôňou jeho lásky. On tak nádherne vonia. Už len to ho rajcuje k nepríčetnosti. Ako to že je tak nadržaný? Vydržal kedysi aj dlhšie bez sexu, tak prečo? Vie v čom je rozdiel. Teraz má pri sebe Matúška. Už vie ako sa Matúško tvári, keď ho zasypáva bozkami po celom tele. Vie ako znejú jeho vzdychy, keď si ho pomaly pripravuje a presne si vie predstaviť jeho tvár keď dosiahne orgazmus. Nečujne vydýchne vzduch. Keď bude nato neustále myslieť, tak sa spraví do nohavíc ako keď si prvý krát pozrel porno. Vytesní si z hlavy nahého a vzdychajúceho Matúška a sústredí sa na toho skutočného pred sebou.

"Matúško, ty ma ani neprivítaš?" sleduje pozorne ako sa jeho láska trošku mikne. Jeho pozornosť bola až moc upnutá na počítač, ale už je namierená na Vikiho. Tvár mu ožiari krásny úsmev a hneď má jeho ruky okolo krku a jeho pery na svojich. Automaticky mu bozk opätuje. Rozpáli ho to ešte viac ako bol. Mal by sa schladiť. Čo keď mu aj dnes povie že nemá na milovanie náladu? Čo bude potom robiť? Posledné myšlienky mu vyfučia z hlavy keď sa ich jazyky stretnú. Toto mu chýbalo. Pevne chytí Matúška okolo pásu a vytiahne ho na nohy. Po viac ako minúte sa od seba oddelia, aby si mohli doplniť kyslík. Viki sa nevie nabažiť pohľadu na Matúška. Jeho oči svietia šťastím, líca ma trochu ružové a pery vlhké a mierne napuchnuté. Trochu rýchlejšie dýcha, ale to sa hneď napraví. Tak rád by ho teraz zvalil a pomiloval do bezvedomia.

"Vitaj doma" ozve sa konečne Matúško. Ukradne si pre seba ešte jeden rýchly bozk a ide k posteli. Musí sa vyzliecť z tých hrozných vecí a konečne si dať niečo pohodlné.

"Ako bolo?" opýtajú sa obaja naraz. Hneď nato sa začnú smiať. Ako sa Viki prezlieka tak z neho Matúš nemôže spustiť zrak a Viki si to užíva. Má rád keď si ho Matúš tak okato obzerá. Chce sa páčiť iba jemu. Nikomu inému.
Prezlečený sa konečne na chvíľu natiahne na posteľ. Je mierne unavený, ale to mu nezabraní aby sledoval svoju lásku. Matúš sa pomaly priblíži k posteli a po štvornožky prilezie k ležiacemu Vikimu. Sadne si na neho obkročmo. Ten ho s očakávaním sleduje a rozmýšľa čo má to malé stvorenie za lubom. Chce si sadnúť, ale ruka na hrudi mu v tom zabráni, tak sa podvolí a čaká čo bude ďalej.
"Chcem bozk" zažiada si Matúš. Nahne sa, aby si ho vzal. Matúš si je vedomí, že väčšinu bozkov začína Viki, tak je prekvapenie keď si ho zoberie on. Ako zamestnáva Vikiho svojim jazykom, tak spod vankúša vytiahne dve šatky. Má celý čas otvorené oči, ale snaží sa aby jeho láska nič nespozorovala. Nenápadne chytí jeho ruky a jemne ich priviaže k posteli. Jemne ale dosť pevne. Nechce predsa, aby sa z toho rýchlo dostal. Keď je so svojou prácou spokojný, ukončí bozk a čaká kedy si to všimne.
"Páni, také bozky by si mi mohol dávať častejšie" povie šťastne Viki. Keď chce pohladiť Matúška po líci ako to má vo zvyku niečo mu v tom zabráni. Nie niečo, ale šatka. Nechápavo sa pozrie na svoje priviazané ruky a potom na Matúška.
"Ehm...láska? Vieš o tom že si ma priviazal?" oznámi dosť zoskočene.
"Viem" potvrdí mu to a ďalej sa usmieva. Všetko mu zatiaľ vychádza.
"Tak by si ma mohol rozviazať nie?" navrhne, čakajúc že mu bude vyhovené.
"Nie, nemyslím si, že by to bol dobrý nápad" zavrhne.
"Smiem vedieť prečo?" opýta sa, ale odpoveď už nedostane. Matúš ho začne zasypávať bozkami. Na kútiky pier, na líčko a postupne na celú tvár. Je to príjemne a vzrušujúce. Keď sa dostane k jeho uchu, tak sa mierne nadýchne. Chcel by uvažovať o čo mu ide, ale keď mu Matúško šepká do ucha tie vzrušujúce slová a pri tom mu hryzie pokožku pod uškom, tak sa ide zblázniť. Jeho penis sa preberá k životu. Šťastie, že má na sebe tepláky a nie tie úzke rifle. Jeho láska sa na ňom posunie, čím dosiahne, že sa ich novo prebudené erekcie o seba otrú. Trhavý dvojitý nádych sa ozve izbou.
"To je tak úžasné..tak moc mi to chýbalo" povie Viki a prižmúrenými očami sleduje čo sa bude diať. Dlho nečaká. Matúško mu vytiahne tričko, pretiahne mu ho cez hlavu a nechá mu ho na rukách, lebo ho aj tak nedokáže vyzliecť.
"Toto som chcel už tak dávno urobiť. Konečne som aj ja dostal šancu" povie Matúš pred tým ako sa zohne k jednej jeho bradavke a obkrúži ju jazykom. Telo sa napne, žiadajúc tak viac. Čo aj dostane. Jazykom bradavku dráždi, oblizuje ju a sem tam pošteklí. Robí presne to čo sa páči aj jemu. Je v tomto začiatočník a chce to robiť, tak dobre ako to robí Viki jemu. Tiché vzdychy ho len povzbudzujú aby pokračoval. Zapojí do hry aj zúbky. Keď je bradavka pekne zdurená a vlhká tak ju nechá pri čom ju ešte naposledy trochu ofúkne. Cíti na zadočku ako erekcia tvrdne. Páči sa mu to a nevie sa dočkať, kedy ho bude mať hlboko v sebe. Ale to musí ešte počkať. Presunie sa k druhej bradavke a presne zopakuje to čo robil s prvou. Nechce predsa, aby bola o niečo ukrátená. Keď je spokojný so svojou prácou, tak sa bozkami presunie nižšie. Jazykom obkrúži pupček a ide ďalej. Zastaví ho okraji teplákov. Uškrnie sa pre seba.
"Toto pôjde dole" povie. Viki sa trochu nadvihne, aby to mal jednoduchšie. Za chvíľu sú tepláky hodené na zemi. Boxerky mu ešte nechá. Sám je ešte úplne oblečený, ale to má ešte svoj čas.
"Matúško, netráp ma. Dva dni sme sa nemilovali. Som ako časovaná bomba" varuje ho mierne.
"Tak bomba to bude musieť ešte nejako vydržať. Chcem sa hrať" povie a nahne sa, aby spod postele vytiahol šľahačku.
"Trošku si ťa ozdobím, čo povieš?" nečaká na odpoveď a zahrká ňou. Nastrieka ju na obe bradavky, doprostred bruška a samozrejme do pupčeka. Spraví si aj cestičku tesne pri okraji boxeriek a nastrieka ju aj na viditeľnú erekciu skrytú pod tou tenkou látkou. Nestará sa, že boxerky ostanú špinavé, aj tak pôjdu do prania.
"Čo to robíš?" ozve sa zrazu Viki. Aj keď to vidí, nechce tomu uveriť. Takto sa spraví do pár minúť. Nemôže ho takto mučiť.
"Keď zvládneš tak sa dívaj" vyzve ho. Sám dobre vie, že keď sa Viki začne mazliť s jeho telom, tak nevládze mať ani oči otvorené. Prežíva to celým svojím bytím. Presne ako čakal, hneď ako začne zlízavať tú sladkú ozdobu, tak Viki privrie oči, pootvorí ústa a vzdychá ako nikdy. Jeho hruď sa nekontrolovateľne zdvíha ako sa snaží zásobovať pľúca kyslíkom. Keď sa dostane k jeho boxerkám, tak začne trhať rukami, aby sa vyslobodil. Ale ničoho nedosiahne. Uzle sú pevné a látka vydrží toho veľa. Vykríkne, keď mu Matúško zahryzne hravo do toho tvrdého nástroja.
"Matúško..." kričí a spína sa k jeho ústam. Chce viac.
"Mal by som ti dať dole aj ten posledný kus látky, čo povieš?" navrhne chrapľavo. On ma na rozdiel od Vikiho na sebe džiny, ktoré mu už začínajú liezť na nervy. Jeho penis je pekne tvrdý a rifle už ho režú. Odstráni aj ten prebytočný kus oblečenia a konečne sa pokochá tou nádherou. Pohladí ho jemne prstami po celej jeho dĺžke, čím si vyslúži zalapanie po dychu. Páči sa mu akú ma kontrolu nad jeho telom. Chce, aby sa urobil. Chce ochutnať jeho semeno. Ľahne si medzi jeho nohy a nasaje jeho pižmovú vôňu. Vzrušuje ho to ešte viac. Ešte nebol v sprche. Je cítiť trochu potom, ale aj Vikim. Je to iba jeho vôňa. Žiadny šampón ani mydlo. Iba on. To sa mu páči. Vystrčí špičku jazyka a oblíže kvapku jeho túžby čo vyteká so špičky žaluďa. Tichý výkrik sa rozlieha miestnosťou. Jednou rukou si ho podrží a druhou mu začne masírovať semenníky. Konečne otvorí ústa a pohltí ho. Tak hlboko ako len dokáže. Je to úžasný pocit. Jeho chuť je neskutočná. Chuťové bunky mu pracujú na maximálny výkon. Vychutnáva si ho ako najlepší dezert. Líže ho, saje. Robí presne to čo chce, aby robil on jemu. Viki už nevníma. Ešte pár sekúnd a mohutný orgazmus ho zasiahne v plnej sile. Kričí, jeho telo sa napína a Matúš prehĺta všetko čo mu dáva. Nenechá si ujsť ani kvapku. Keď skončí, vypustí ho z pusy a vytiahne sa hore k Vikimu. Sleduje jeho začervenanú tvár, rýchlo zdvíhajúcu sa hruď a zahmlené oči, ktoré sa pomaly vyjasňujú.
"Páni...to bolo niečo. Tuším som bol v siedmom nebi" povie Viki keď sa konečne upokojí a dostane dych pod kontrolu. Blažene sa na Matúška usmeje.
"Už ma rozviažeš?" hodí po ňom psie očká. Ten len pokrúti hlavou a zdvihne sa z postele.
"Toto bol len predkrm, láska" oznámi a začne si pomaly vyzliekať tričko. Viki si skoro vykrúti krk ako sa snaží zachytiť každý miláčikov pohyb. Keď je tričko dole, tak pomalým hladkaním po tele sa dostane zapínaniu nohavíc. Rozopne si pomaly opasok, potom gombík a nakoniec zips. Pomaličky si ich sťahuje dole. Viki zalapá po dychu, keď zistí, že jeho láska je na ostro. A jeho penis stojí pekne v pozore. Zvodným krokom sa Matúš dostane k posteli a sadne si znova obkročmo na Vikiho. Ten z neho nespúšťa zrak. Aj žmurkanie znížil na minimum, aby mu nič neušlo. Jeho láska sa k nemu konečne nahne a polapí ho v spaľujúcom bozku. Plieni jeho ústa ako keď smädný dostane pohár vody. Viki si tak želá objať to rozpálené telo, ale nemôže. Jeho penis už znova pevne stojí a žiada svoju pozornosť. Matúško načiahne ruku a spod vankúša vytiahne lubrikant. Viki sa najprv preľakne, keď si ho trochu vytlačí na prsty, ale keď sleduje ako tie prsty smerujú k Matúškovmu zadočku, tak si nečujne vydýchne. Nieže by sa bál byť uke, ale predsa je len zvyknutý byť seme. Dychtivo sleduje ako sa jeho maličký pripravuje a pri tom vydáva tie najkrajšie zvuky aké kedy počul. Toto je týranie. Kde sa naučil tak zvádzať? Dokázal by sa hneď spraviť, len z tej podívanej. Keď sa už zdá, že je jeho láska dostatočne pripravená, potrie jeho penis gélom a pomaly na neho dosadá. Viki sa drží, aby neprirazil až po koreň, ale chce to nechať na ňom. Keď už je v ňom celý dovolí si vydýchnuť. Jeho maličký sa na ňom začne pomaly pohybovať. Jeho tempo je fakt pomalé. Chcel by tak strašne zrýchliť. A ešte, aby nestačilo tak si Matúško pred ním začne dráždiť bradavky čo ho vyburcuje ešte viac.

"Prosím...prosím..rýchlejšie...toto ma zabíja" vykrikuje Viki, ale jeho prosby sú bez odozvy. Matúško svoje tempo nemení a ruky presunie na svoj penis. Chce dopriať Vikimu krásne divadlo. Začne sa ukájať a pri tom stále pomaly vysedáva. Pre Vikiho je to najhorší trest. Ruky ma zviazané a jeho láska si na ňom pomaly jazdí a masturbuje pred ním čo ho dostáva do najvyššieho varu. S jeho menom na perách Matúško vyvrcholí a postrieka mu bruško. Ako sa jeho svaly napli tak stisol v sebe Vikiho penis. Ale ani to ho nepresunulo cez poslednú hranicu. Matúško ustál vo svojich pohyboch a snažil sa vydýchať orgazmus. Nevydržal to dlho. Ale dosiahol čo chcel. Viki sa pod ním zvíjal a prosil o viac. To chcel.
"Keď ťa rozviažem čo urobíš?" opýta sa nevinne.
"Pomilujem ťa tak, že si týždeň nesadneš na zadok" odpovie mu Viki.
"To sa mi páči" súhlasí s ním a bez toho, aby z neho zosadol ho odviaže. Viki odhodí z rúk tričko, vymrští sa do sedu a konečne zovrie vo svojom náruči svoju lásku.
"Ty si ale prešibaný. Kam chodíš na tieto nápady?" opýta sa. Ale na odpoveď nečaká, pretože spojí svoje pery s Matúškovými a začne mu pomáhať s vysedávaním. Ich tempo sa zrýchľuje, vzdychy sa ozývajú čoraz častejšie a nakoniec v sekundových rozdieloch spolu vyvrcholia. Matúško sa unavený zvalí na Vikiho a ten spolu s ním spadne na vankúše. Dostanú sa do pohodlnejšej polohy a prikryjú sa.
"Mám svoje tajné zdroje" odpovie mu Matúško na jeho poslednú otázku. Ešte chvíľu sa spolu maznajú, kým si uspokojený nezaspia v náručí.


Koniec