Ztracen

24. prosince 2011 v 12:00 | kana |  Jednorázovky

Nenávist. Nenávidím. Nenávidím tenhle den. Tohle město. Tenhle....život. Už mě bolí hlava z těch hloupostí, které všichni omýlají stále dokola. Jako slepice, co neumějí nic jiného než kdákat.
Koupila jsem si novou kabelku z Milána. Ty šaty ji padnou. To auto muselo být drahé. Zítra je mejdan a já nemám nic na sebe. Ta motorka je tvoje? Hustý! Odkopl mě kvůli starší couře. Ty máš na lepší. Však on se připlazí zpět. Ta písemka vypadá velmi slibně.
A tyhle žvásty poslouchám denně. Jenže všichni jsou lháři. Víte, co si doopravdy myslí?
Ta kabelka není nic moc, ale vy mi ji závidíte, a to se mi líbí. Už zase má ty strašný šaty. Vždyť ji všude lezou špeky. Hustý auto, že mě taky svezeš, abych se blýskla před holkama ze třídy. Zítra je párty, půjčíš mi to tvoje tílko s flitry? To že je nové? Taková rachotina. Hned sem věděl, že patří tobě. Pustila sem ho k vodě, nebyl až tak dobrý, jak říkal. Můžeš si za to sama. Zase jsem to pohnojil. Určitě dostanu kuly a kázání.
Jsou zvláštní. Ve světě je tolik problémů a oni se starají jenom o sebe. Vytahují se před ostatními, aby se zvýraznili. Nebo jsem možná divný já. Ne! Určitě jsem divný. Nenormální. A mám jeden mega problém.
Sedím v lavici a pozoruji toho nejvíc sexy kluka planety. Bohužel i největší ho sukničkáře a namyšleného frajera z celé školy. Je mi z toho zle. Ne z toho, jak hrubě se chová k ostatním. Ale ze sebe samého. Já se do něho totiž zamiloval. Už od prváku a to jsme teď už ve třeťáku. Nenávidím se za to, ale nemohu si pomoci.
Když si prsty prohrábne tu bujdou, černou jako úhel, kštici. Koukne těma bledě modrýma očima. Všem připadají jako dva ledy, ale mě...mě hřejou. Zvláště potom, co se podívají na mě. I když jsou ty pohledy tak rychlé, že kdybych ho tak často nepozoroval, nikdy bych si nevšiml, že i on se na mě někdy podívá. Ale proto mám vysvětlení. Rozhodně to není ze stejného důvodu, jako já. Nejspíš mu mé pohledy vadí. Asi si jich všiml. Ale..ale nikdy nepřišel a nic neřekl. Když se mu něco nelíbí, vždy si dokáže vydobít to, co chce. Každého odradí, ale mě nikdy nic neřekl.
Ale jsem za to rád. Díky tomu se na něj můžu dál dívat. Jak už jsem řekl. Jsem dívný. Nenormální. Líbí se mi hrozně moc. Jsem do něj zamilovaný. Ale do kluka!! Nedávám to nijak najevo, až na to nekonečné civění na něj. Aramis. Můj vysněný princ. Má nádherné jméno, že? Aramis. Jako jeden ze Tří mušketýrů. Bojovník. A on takový je. Má nádherně vypracovanou postavu. Škoda jen, že je rebel. Bál bych se mu dostat pod ruku. Říká se, že s nikým nemá slitování. Kdyby zjistil, že jsem do něj zamilovaný, zřejmě by se mi vysmál a veřejně mě ponížil. Všechno bych přežil od kohokoliv, ale ne od něj.
Počkat! Já se nepředstavil, že? Aleko, jméno mé. Mám krátké hnědé vlasy a zelené oči. Jsem asi o hlavu menší než Aramis. Ale ani tak nejsem žádný skrček. Ale kdybych se postavil vedle něho, mohli by si mě splést s tintítkem. Jsem sice štíhlý, ale v porovnání s ním nejsem nic. Vím, že u něj nemám šanci. I plamínek naděje v mém srdci už dávno vyhasl. Všechno doufání a přání v duchu vyslovená zmizela v zapomění. Ale i přesto...nepřestávám snít. O něm. O nás. Zanedlouho bude štědrý den. Samozřejmě si nepřeji nic jiného, než jeden jeho pohlad. Jenže na všechny se dívá s opovržením. Je mi z toho smutno. Na nic. Kdyby to moje rodiče věděli, zřejmě by nadšení nebyli. Mají proti jiným orientacím než je hetero odpor. Nemůžu říct, že jsem gay, protože se mi líbí jenom jeden kluk. Spíš bych řek, že jsem bi. Úplně cítím, jak jsem rudý až za ušima, a to si povídám jen pro sebe.
Z mé samomluvy a skrýše uvnitř myšlenek mě vysvobodí zvonek. Ještě mám před sebou dvě hodiny. Utrpení. Nesnáším školu. A proč? Protože jsem sebestředný parchant. Nemůžu sedět v lavici, aniž bych jen jednou jedinkrát nepomyslel na něho nebo na něj nepohlédl. Je tak blízko, a zároveň tak daleko. Když vím, že nikdy nebude můj. Nikdy se na mě neusměje tím svým úsměvem, ze kterého se mi podlamují kolena a zrychleně buší srdce. Ksakru. Vždyť tohle nejsem já. Chovám se jako zamilovaná puberťačka. Ano. Jsem zamilovaný, ale je mi už osmnáct. Tohle nechci. Tyhle pocity. Tuhle lásku. Směr téhle lásky.
S povzdechem se napiji studeného broskvového čaje a zírám do desky lavice ztracen v myšlnekách. Poslední dobou, přibližně tři roky, se ztrácím podezřele nějak často. Ani se nenaději a zvonek protne štěbetající třídu, která rázem stichne. Nemusím se otáčet, abych věděl, kdo vešel do třídy. Aramis. V zádech cítím ten jeho úšklebek a pohrdající pohled. Mrazí mě z toho v zádech. Proč vlastně na všechny kouká tak z výšky? A jo, vy to nevíte. Jeho rodiče pocházejí ze staré šlechtické rodiny. Sice jejich titul dnes už moc neznamená, ale přesto ho všichni znají. Sem se přistěhovali před dvěma lety. Stačil jeden pohled a já věděl, že jsem ztracen. Zase.
Pohodovým krokem dojde ke své lavici. Otřesu se chladem, když projde kolem mě. Proč sedí zrovna ob jednu lavici přede mnou? Než se dostanu k další myšlenkce, vstoupí do třídy učitel a já se konečně začnu věnovat hodině a ne...jemu.
Po škole mohu konečně opustit školu a padnout do náruče mrazivého větru a zapadnout do závějí čerstvě napadaného sněhu. Na nikoho nečekám, jako obvykle, a rovnou vyrážím domů. Nevšimnu si, jak mě pozoruje pár modrých očí, připomínající křišťálové jizerní tůňky. Zítra máme besedy, takže si budeme dávat dárky a tak podobně. To, že nic nedostanu, mi vůbec nevadí. Jsem zvyklí. Ve třídě příliš kamarádů nemám a většinou jsou tam partičky, kterou jsou prostě semknuté k sobě, že k nim nikdo nepronikne a oni nenechají nikoho odejít. A mezi takové já patřit nechci. To raději zůstanu sám.
Dojdu až domů, kde se přivítám s rodiči a rychle zapadnu do pokoje, protože se začnou vyptávat na školu. Už mě nebaví jim neustále opakovat, že je ve škole nuda. Že mě to tam nebaví, protože mi to nejde. Jo, jsem ve škole mizernej, a co. Nikdo mi s tím nepomůže a rodičům je to ukradené. V pokoji odhodim tašku do kouta a už si ji nevšímám. Zasednu k počítači a ponořim se do nějaké střílečky, jen abych na něj nemusel myslet. Musím přiznat, že mě bolí se koukat, jak se všemi flirtuje. Vědět, když s nějakou někam odchází a vrácí se s úsměvem na tváři, že právě udělal něco, co bych chtěl, aby udělal se mnou. Bože! Stává se ze mě úchyl. Miluji ho, ale myslet na něco takového, jako je pohlavní akt s ním, s mužem, je perverzní. Mám z toho strach. Z něho. Ze sebe. V deset to konečně zabalím a unaven se svalím do postele. Jakmile se dotknu polštáře, moje víčka klesnou a já usnu.
Druhý den jsem vůbec rád, když dokážu vylézt z postele. Nohy mám jako z olova a srdce jako z kamene. Soudím podle toho, jak mě tlačí na hrudi. Mám zvlášní pocit, že se něco stane, ale nedokážu přesně určit, jestli to bude dobré nebo špatné. S povzdechem se skoro doplazím do koupelny, kde vykounám raní hygienu. V pokoji na sebe rychle hodím něco alespoň trochu normálního. Ani moc nepatrám, co to je. S taškou v ruce seběhnu do kuchyně, kde se přivítám s rodiči a zasednu ke snídani. Miluju chleba s medem. A teplé kakao. Mám ještě čas, tak se v klidu nasnídám. Pozoruji za oknem sněhovou nadílku. Závěje snad o půl metru větší a stále sněží. Mám sníh rád, ale kdyby alespoň trochu nemrzlo.
"Aleko, přijdeš pozdě" ozve se kousek odemně mamka a já se na ni nechápavě podívám. Hned za ní jsou hodiny a já se zděšením zjistím, že mám jen deset minut do začátku vyučování. Ve vteřině jsem u dveří a soukám se do teplého kabátu a ještě teplejších bot. Až do předsíně slyším fučet vítr. Brrr. Otřesu se. Jasně slyším mamku, jak taťkovi říká, že jsem určitě zamilovaný. Kdyby věděla jak moc a do koho, nikdy by to neřekla. Vlastně do teď nevím, jak si tím mohu být jistý. Raději po tom nepátrám a s rychlým ´sbohem´ vyběhnu do té zimi.
S oddechnutím dopadnu do lavice přesně po osmi minutách běhu. Škola není nijak blízko, ale zvládl jsem to. A kord v téhle zimě. Sotva zklidním dech, vejde do třídy učitel a začne něco blekotat o tom, jak nám přeje krásné vánoce, a že si máme svátky užít, a že si po vánocích napíšeme ješě nějakou písemku. Ale tohle všechno jde tak nějak mimo mě. Pak konečně zmlkne a začne naše besídka. Všichni se shlukují do skupinek a dávají si dárky. Je to tak....co na tom všichni vidí?
"Aleko" ozve se kousek ode mě. Ten hlas. Pomalu se otočím a málem mi vypadnou oči. Opravdu vedle mě sedí Aramis a mluví na mě. Já usnul? Nenápadně se štípnu do nohy pod stolem a rovnou se praštím. Bolí to, takže nespím. Tázavě se na něho podívám a čekám, co bude chtít. Promluvit se neodvažuji.
"Pojď se mnou" zvedne se a vyrazí ke dveřím. Rychle se podívám na učitele, ale ten si něco zapisuje do notýsku a nikoho si nevšímá. Se srdcem až v krku se zvednu a jdu za tím černovlasým andělem, který na mě čeká u dveří. S úsměvem na rtech mě zavede někam dál od třídy. Naprosto netuším proč. "Aramisi" oslovím ho, ale nijak nereaguje. Teda vlastně jednu reakci to má. A to takovou, že mě chytne za ruku a vede mě dál. Hrkne ve mně. On se mě dotkl! Vážně se dotkl! Mě. Mojí ruky. Cítím husí kůži, jak mi postupuje od jeho stisku po celém těle. "Aramisi, kam jdeme" zkusím to ještě jednou. Tentokrát je reakce prudší a já mám pocit vyraženého dechu.
Zahne za roh, kde mě přitiskne ke zdi a ruce mi drží nad hlavou. "Řekni to ještě jednou" zašeptá zvláštně zastřeným hlasem těsně u mého obličeje. Cítím, jak mi jde krev do tváří, zvláště potom, co se natiskne na mě. To jemu jde krev jinam, pomyslím si zcela nesmyslně, když ucítím jeho tvrdý pyj, kterým mě tlačí do nohy. Jsem vyděšený, ale...vždyť jsem si tohle přál. Mít ho takhle blízko. Ale je to rychlé a nečekané. Navíc netuším, co po mě může chtít. "Ara..." chci se ho zeptat, co to dělá, ale k tomu se už nedostanu.
Jen co vyslovím první písmena jeho jména, je u mých rtů a ochutnává je. Naprosto stuhnu. Tohle jsem nečekal. O tomhle se mi nikdy ani nesnilo. Často jsem měl představy, ale sny nikdy. Tedy alespoň ne takovéhle. Dál mě líbá, jemně, něžně. Nevšímá si mé ztuhlosti. Mě tělo ovládl pocit, jakobych se měl rozpustit. Uvolním se a polibek mu opětuji. Cítím. Nevidím, ale cítím jeho úsměv, a jak přitlačil na mé rty. Konečně pustí mé ruce a já mu je obmotám kolem krku. Splnil mi můj sen. To je ten nejlepší dárek na vánoce, i když do těch je ještě pár dní čas. Ale mě to nevadí. Po chvíli se na něho podívám zpod přivřených víček a v dalším okamžiku vytřeštím oči. Za ním stojí o zeď opření nějací kluci. Hned poznám, že jsou z jeho party. Ruce mají založené na hrudi a dívají se na nás s pokřiveným úsměvem. Z obličeje mi vyprchá barva a Aramise pustím.
V tu chvíli se ve mně něco zlomí, a i když je za mnou zeď, odsunu se od něho alespoň o krok dál. Ten jeho nechápavý výraz mě pomalu a jistě dohání k šílenství. Začínám být naštvaný. Strašně rád bych mu něco řekl, ale pocit svírajícího se hrdla a vkrádající se vzlyky do hlasivek mi neumožňovali promluvit a ztrapnit se tak ještě víc, než teď.
Cítím bledost ve svém obličeji a zrádné slané slzy štípající mě v očích. Stále se tváří, jako by nic nechápal, ale to už je mi jedno. Naštvaně ho od sebe odstrčím a rychlým krokem odejdu do třídy. Neotočím se, protože kdybych to udělal, zřejmě bych se vážně rozbrečel. Jen co dojdu ke třídě, zazvoní a já rychle popadnu svou tašku a odejdu. Nemůžu tam zůstat. Koukat na něho a ten jeho vítězněj úšklebek. Takový má vždy, když někoho pokoří a mě rozhodně ztrapnil. Políbil mě, to ano, ale před sými kamarády. Snad si nemyslí, že jsem tak blbej. Každý ví, že když si s někym jenom zahrává, pozve si kamarády. Rychle vyběhnu se třídy, kde ho minu a uteču ze školu. Cítím, jak my slzy stékají po tvářích. Ani je nechci potlačovat. Stejně by to nemělo cenu.
Doma nikdo není. Díky bohu. V pokoji třísknu dveřmi, tašku odhodím do kouta, tak jako vždy, a se slzami padnu do postele a obličej zabořím do polštáře. Proč. Proč. Proč. Opakuji stále dokola jedno a to samé slovo. Zřejmě jsem byl dost naivní, když jsem si myslel, že by si mě třeba mohl všimnout. Že by časem...mohl cítit to samé...co já. Ramena se mi otřásají pod náporem slz a vzlyky se mi derou z hrdla, že mi zabraňují se nadechnout. Po dvou hodinách neustálé sebelítosti a nadávkymi nejen na sebe ale i na něho, toho černovlasého boha, co mu vrazil nůž do srdce a párkrát s ním otočil, konečně usnu.
I ve spánku slyším pravidelný rytmus kamínků dopadající na okno mého pokoje. Je mi jedno, kdo to je. Nevstanu a nepodívám se. Proč bych měl? Pak usnu tvrdším sánkem a neslyším nic. Ani si nepamatuji, že by se mi něco zdálo. Probudí mě až klepání na dveře. "Aleku, pojď, máš na stole večeři" slyším matčin hlas. Večeři? Nechápu. Kouknu se z okna a zjistím, že venku už je tma. To jsem prospal tak dlouho?, pomyslím si. Jen co se vyhrabu z postele, uvědomím si, že jsem usnul v tom, v čem jsem odešel do školy. Rychle se převleču a seběhnu do kuchyně na večeři. Popřeji dobrou chuť a zbytkem se už nezabývám. Pustím se do jídla a poslouchám rozhovor rodičů, ale nemůžu říct, že bych ho nějak vnímal.
Po večeř mě matka vyzpovídá, co bylo ve škole. S klidem zapřu, že jsem utekl. Chtěl sem se jí zeptat, zda by mě zítra nenechala doma, i když je zítra čtvrtek, a ve škole stejně už nic neděláme, ale nemusím. Mamka si totiž všimne mé bledosti. Zřejmě mě ten Aramisův polibek a zklamání z něj vzalo víc, než jsem si myslel. Naštěstí to mamka přičte ke špatnému počasů a s konečným verdiktem, že jsem nachlazený, mě nechá zítra doma. Jen přikývnu a odplahočím se zpět do pokoje. Ve skutečnosti jsem ale šťastný. Protože kdybych měl zítra Aramise vidět, asi bych to nezvládl. Jo, vím. Chovám se jako slaboch, ale nemůžu si pomoci. Dám si krásnou teplou vanu, ve které strávím víc jak hodinu. Uhn, jak já miluji koupel. Pak se obleču do pyžama a zapadnu do postele. Nejsem vůbec unavený a tak si rozsvítim lampičku a začtu se do rozečtené knížky. Usnu až kolem půlnoci.
Vzbudím se až dopoledne. Hodiny v pokoji ukazují půl desáté a já se s klidem protáhnu. Obleču se a sejdu do kuchyně, abych si připravil snídani. Na stole leží papír s instrukcemi od mamky, co mám dělat a co ne. V úplně poslední řádku si přečtu, že má dneska noční, takže přijde až zítra ráno. Chová se, jako bych byl dítě. Jen nad tím zakroutím hlavou a pustím se do snídaně. Pak po sobě zaklidím a odhopkám zpátky do pokoje. Zasednu k počítači a pustím si tam nějako hru. Nehraju snad ani tři hodiny, když uslyším bouchnutí vchodových dveří. Projede mnou nepřijemný pocit a počítač rychle vypnu. Podívám se na hodiny a překvapeně koukám na rafičky. Je teprve něco po jedné. Zvláštní. Ani jeden z rodičů nekončí dřív než ve tři. Možná někdo ze školy. Měli jsme končit už v jedenáct, ale to taky nejde. Ke mně nikdo nechodí.
Nervózně vyjdu z pokoje a v obýváku se střetnu s otcem. Co dělá doma? "Volali ze školy" jeho hrubý a zřejmě naštvaný hlas protne ticho domu. Na sucho polknu. "Prý jsi odešel ze školy hned po první hodině a nikomu jsi nic neřekl" ozve se jeho hlas daleko blíž, než předtím. Zvednu hlavu a střetnu se s jeho ledovým pohledem. Kdy jsem sklonil hlavu? To není dobré. "Parchante, ty námj budeš lhát, jo" zařve na mě a na chvíli vidím jenom tmu, jak dostanu facku. Nemám se jak bránit. Nemám žádné pádné vysvětlení, proč jsem odešel a nikomu nic neřekl. Poraženě sklopím pohled k zemi a čekám na další křik. Ale ten se nedostaví. Něco středně těžkého dopadne na stůl a já nechápavě zvednu oči. Dárek? Tázavě se podívám na otce.
"Zklamal jsi nás" ledový hlas mě zasáhne jako vychřice. Naprosto nevím, o čem mluví. Ovšem brzo pochopím, když začne nahlas číst vzkaz na lístku, který byl zřejmě přiložen k té krabičce v oranžovém obalu.
Aleko. Došlo k nedorozumění. Kluci s tím neměli nic společného. Nevěděl jsem, že tam jsou. Prosím, Nech mě to vysvětlit. Sejdeme se zítra ráno o půl osmé před školou. Budu čekat. Aramis
Zatrne ve mně. Nevěděl o nich? Takže..jenom možná...to mohl myslet vážně? Ten polibek. Na tváři se mi samovolně vyloupne úsměv. Ani nevím proč a schytám druhou facku. Tentokrát chytnu druhou o podlahu. "Vychováváme tě, platíme ti školu a co děláš ty? Nevděčníku!" zařve otec a než se naději, schytám další ránu. "Lžeš nám, chodíš za školu a taháš se s nějakým klukem, s kterým děláš bůhví co" zavříská. "Nevím, o čem mluvíš" chci vykřiknout, ale místo toho jen chabě zasípu.
"Zase lžeš, spratku". Tak ledový hlas jsem od něho ještě neslyšel. Vezme do rukou už pomačkaný a roztrhaný balíček. On ho otevřel! Vytáhne z něho dva malé plyšové medvídky, které pojí jedno větší srdce se zlatým nápisem "miluji tě". I přes bolest, která mi prostupuje celým tělem, a hlavně tváří, se mi rozzáří oči a rozbuší srdce.
"A pak že s tím klukem nic nemáš. Jak dlouho mu děláš děvku" křikne a za triko mě vytáhne na nohy, jelikož jsem až doteď seděl na zemi. Než se vzmůžu vůbec na nějaký protest, ucítím bodavou bolest na žebrech a ostrý náraz do zdi. Bolestí mi vyhrknou slzy do očí. "Mám za syna buznu" mumlá nevěřícně a já se v bolestech svezu po zdi k zemi. "Dohlédnu na to, abys chodil pouze do školy a zase zpět" zavrčí a zhnuseně se na mě podívá. Nekoukám na něho, ale ten pohled se do mě zařezává jako nože. "Z toho domu až do pondělka neuděláš ani krok" klidně a obejde mě. "Než přijdu, ař je tu uklizeno a ty jsi v pokoji". Jeho hlas je ledový jako andský ledovec na antakrtidě. Pak už jen slyším jak odchází a praští dveřmi.
Je mi jedno, že ležím na zemi a je mi špatně. Že se mi špatně dýchá. S klidem se tu rozbrečím. Po půl hodině, kdy se jakž taž vzchopím a postavím se na nohy, pokusím se poklidit obývák a pak se i s dárkem vydám do pokoje. Jenco tam dojdu, zavřu dveře a svalim se na postel. Převalým se na záda. Jsem rád, že se dokážu vůbec nadechnout. Netuším, jak dlouho ležím. Čas jde nějak mimo mě. V ruce tisknu plyšové medvídky a usmívám se. I přes tu bolest se dokážu usmát. Aramis. Nezneužil mě. Myslel to vážně. Jen já to špatně pochopil. S pokřiveným úsmevem se otočím na bok a kolena přitáhnu k naraženým žebrům. Netrvá dlouho a já zase usnu. Ovšem ne na dlouho. Probudí mě křik a hrozné rány. S trhnutím se posadím a první co mě napadne, je, že se k nám někdo vloupal. Tu myšlenku ale hned zavrhnu. Kterou normální lupič by křičel v cizím domě, který chystá vykrást. Někdy se vážně proklínám za svou zvědavost.
Opatrně vyjdu z pokoje, abych se ujistil, že nepřišli lupiči, ale otec. Ale vypadá nějak..jinak. Lépe si ho prohlédnu a hned pochopím. Opil se. Ale proč? To ho tolik vzalo, že se mi líbí jeden kluk? No, kdybych si nezažil svoje, a mimoděk se chytnu za žebra, řekl bych, že ho to vzalo. A ne zrovna málo. "Řek jsem, že máš zůstat v pokoji" rozkřikne se, jen co mě spatří. Takového ho neznám. To dokáže člověka tolik změnit jen maličkost, jako je jiná orientace? Možná ano, možná ne. Stojíme proti sobě a ani jeden z nás se nemá k tomu něco říst nebo udělat. Vážně sem to řekl? Že já se vždycky dokážu tak šeredně splést. Otočí se k odchodu, ale otec mě chytne za loket a ztáhne mě zpátky.
"Tak chlapeček mě chce ignorovat" zasyčí mi do ucha a já jasně cítím ten alkoholový pach. Děsně mu táhne z pusy. Vlastně z jeho celého jde ten hospodský smrad.V další vteřině ztuhnu, jako by mě polili ledovou vodou ze Severního ledovéo oceánu s rozdrceným ledem. Otcova ruka v klouzla pod moje trikoa dotkla se mé holé kůže. Otřásl jsem se odporem. "Copak se ti to nelíbí?" zavrní slizce a mnou projede další vlna třesu a husí kůže. Začnu sebou škubat. Bohužel má až přiliš velkou sílu. A zvláště, když je opilý. Vyhrnuje mi triko výš a výš, až mám pocit, že mi ho chce sundat. A taky že jo.
Strach. To je to, co teď cítím. Co mi proudí v žilách. Čistý strach. S výkřikem se vytrhnu otci, ale než se stihnu dostat nějak daleko, znova po mně hmátne a oba spadneme na zem. "Máš to marný. Když jsi s tím začal, tak proč končit" zasměje se mi do obličeje. Plivnu mu do obličeje v naději, že se trochu odvalí a já budu mít šanci uniknout, ale sekl jsem se. Schytal jsem pěstí. Teplá krev steče ze rty, který jsem si prokousl. Nakonec vstane, ale jenom proto, aby do mě mohl kopat a mlátit.
Zase nic nevnímám. Čas. Počet ran. Bolest. Nic. Tělo mě už stejně neposlouchá. Jsem schoulený do klubíčka a marně se snažím nějak chráni. I tak mě několikrát zasáhne do hlavy. Po delší době se podivím, že žádné další rány nepřibývají. Nemám sílu otočit hlavu a podívat se. Vlastně nemusím, protože mě vezme a otočí mě na záda. Chci umřít. Okamžitě. Zase se mě dotýká. Bože, pomoz mi. Nemůžu se ani hnout a jediné na co se vzmůžu jsou slzy. Nedokážu ani křičet a prosit o pomoc. Tak strašně mě třeští hlava a mám zamlžený pohled. Bůh ví, proč mám pocit, že to není jenom slzami.
Moc se s oblečením nepárá a triko mi prostě roztrhne. Dotýká se mě na hrudi. Hnus. Chce se mi zvracet. Bolest v hlavě se stupňuje. Mám pocit, že se mi tam zakously střepy a chtějí se dostat hlouběji. Pomalu se mi zatemňuje před očima. Cítím, jak mi rozepíná a stahuje kalhoty. Pak slyším ránu a ta tíha a pálející doteky zmizí. Jen mlhavě vidím, jak se nademnou sklání nějaká postava. Dokonce zaslechnu houkačky. Policie? Nevím. Ale ta postava. Mluví na mě. Nevnímám ji a konečně upadnu do milosrdné tmy.

O dva dny později
Světlo. Ostré světlo se mi zabodne do očí a já je musím zase zavřít. Někde v mé blízkosti se rozeřvou nějaké přístroje. Asi mi z toho praskne hlava. Zaslechnu nějaké tlumené rány a hlasy. Mluví jeden přes druhý. Ten jeden znám, ale nemohu si vzpomenout odkud. Po pro mě nekonečné době oba hlasy stichnou. Zdá se, že jeden z nich odešel. Znovu se pokusím otevřít oči a kupodivu to i jde. Tedy až na jedno oko, které mám zřejmě oteklé. Ksakru, proč se mi tak mizerně dýchá? Aha. Na obličeji mám dýchací masku, ale netuším proč. Jakmile ji dám pryč, ucítím prudkou bolest v žebrech a nebýt nějakého dobráka, který mi nasadil masku zpět, asi bych to sám nezvládl. Podívám se na něho.
Někoho mi připomíná. Černé vlasy. Modré oči. A ty rty. Ty jsem někde viděl. Natáhnu k tomu člověku ruku, a když ji chytne do své a lehce stiskne, okamžitě si vzpomenu. "Ara-Arami-s" vydechnu překvapeně. Jo. Nedýchá se mi zrovna nejlépe, a ani mluvit pořádně nemůžu. Aramis se na mě jen usměje a přikývne. Sedne si na nějakou židli u mé postele, ale stále mě drží za ruku.
"Kde jsem" dávám si záležet, abych alespoň tuhle větu dal dohromady celou. "C-co se stalo" chci se posadit, ale jeho dlaně mě chytnou za ramena a položí mě zpátky. Je tak....jemný. Něžný. V jeho očích vidím stíny. Smutek. Strach. Omluvu? Nechápu. Chci se ho zeptat, ale než se stihnu sotva nadechnout, začne on.
"To ve škole mě mrzí. Já...už dlouho po tobě koukám, ale neměl jsem odvahu na tebe promluvit. S mou školní pověstí, kterou zná snad každý, bys mě určitě někam poslal. Na tý chodbě....to se taky omlouvám" na chvíli se zastaví a zmlkne. Mám smutek v očích. Cítím to. Jak jsem si mohl myslet, že by ke mně něco cítil. A i když teď řekl, že po mně kouká, hned dodal, že ho ta chodba mrzí. Jo, mě teď taky. Z oka mi steče slza. Mrzí ho ten polibek. Určitě. Nic jiného se totiž na chodbě nestalo. Aramis si mé slzy všimne a okamžitě mi ji setře. Vzápětí mě pohladí po vlasech, jako by mu něco došlo. Ale co?
"Omlouvám se. Nechtěl jsem po tobě tak vyjet. Původně jsem ti chtěl jenom říct, co cítím, ale když jsi mě oslovil...myslel jsem, že se zblázním. Moje jméno není nijak zvláštní, ale když ho řekneš ty, připadám si tak vyjímečný. Prostě jsem se neovládl a musel tě políbit. Takže polibek mě rozhodně nemrzí, ale co mě mrzí je to, co se stalo potom" koukne na mě omluvným pohledem a ztracený pramen vlasů mi zastrčí za ucho. Skoro ani nedýchám, jen abych mohl poslouchat jeho hlas. Nemrzí ho polibek. Nemrzí. Jsem šťastný. Tak moc, že nebýt něčím přivázaný k posteli, skákal bych do stropu.
"Nevím, proč tam byli kluci, ale já je nezval, vážně" obhajuje se. S vypětím všech sil zvednu nezraněný koutek úst a pousměji se na znak důvěry. Vypadá to, že si vážně oddychnul. "Mrzí mě, že jsi to špatně pochopil. Když jsi druhý den nepřišel do školy, dostal jsem strach, že jsem tě vyděsil. Že ze mě dostaneš strach. Koupil jsem ti dárek a doufal, že ho neodmítneš. Zkoušel jsem zjistit, jestli jsi doma. Ale na zvonek si nereagoval, ani na kamínky v okně, tak jsem ho nechal před dveřmi". Vypadá tak zkroušeně. Určitě to není všechno. Vzpomenu si na nějaký dárek. Zkusím hádat, jestli je to ono. "Medvídci se srdcem" zašeptám. Na vyšší hlas se fakt nevzmůžu. Jeho oči se rozzáří, stejně jako ty moje, když jsem ten dárek uviděl poprvé. Ale co bylo pak si vůbec nepamatuju. Jen doufám, že bude Aramis pokračovat a já si třeba vzpomenu.
"Ano. Jenže jsem si nebyl jistý, jestli jsi ten vzzkaz dostal a tak jsem se chtěl přesvědčit. Vážně jsem ti to chtěl vysvětlit a tak jsem šel k vašemu domu, ale v pokoji jsi měl zhasnuto, tak jsem obešel celý dům. V obývacím pokoji se svítilo a já myslel, že tam budeš tak jsem nakoukl, ale viděl jsem, jak se po tobě plazí tvůj otec a ty ses nehýbal, tak jsem tam vtrhl. Tvého otce odvezla policie a tebe do nemocnice. Na zemi jsem našel tohle" Zvedne ruku a vní drží plyšáky se vzkazem. Vzhlédnu a střetnu se s jeho očima. Jeho oči. Zase jsou plné bolesti. Omluvy. Smutku. Slz? Chci ho pohladit, ale nemůžu pohnout rukou. Jediný pohled mě ujistí, že mě stále drží za ruku. Ale tak jemně, jako by to byl okvětní lístek růže.
Mou mysl zaplaví vzpomínky jako mohutná lavina. Rozbolí mě z toho hlava. "Otec jen neunesl, že se mi líbí jeden kluk" pousměji se na něj namáhavě. I on mi pousmátí oplatí. Zřejmě ví, že to zavinil jeho vzkaz a dárek. Ale to ani jeden z nás říkat nemusí. Plyšáka i vzkaz položí na stůl. Takže jsem v nemocnici. Super. Hm...napadá mě jedna otázka. "Jak dlouho jsem byl mimo" optám se tiše. "Dva dny" odpoví mi a já jen přikývnu, než si uvědomím, co že to řekl. "Dva dny? To ale znamená..." "Dneska je štědrý den" dopoví a mě naprosto dojdou slova.
"Šťastné a veselé" popřeje a já mu popřeju ve stejném duchu. "Chtěl jsem se na něco zeptat" po chvíli rozpačitě schová pohled do peřiny. Pozoruji ho a sem zvědavá, co řekne. "Staneš se mým přítelem?"vyhrkne a mě opět dojdou slova. Zmůžu se jen na přikývnutí. Opatrně mi sundá dýchací masku a věnuje mi takový polibek, ze kterého se mi zamotá hlava. Zalapám po dechu a on mi s omluvným výrazem ve tváři rychla nasadí masku zpět. Jen co srovnám dech usměji se. Bohužel sem překonal svůj limit,a já vyčerpáním usnu.

Po týdnu
Konečně. Pustili mě z nemocnice a Aramis mě doprovází domů. Mamka za mnou byla každý druhý den. Kvůli práci nemohla častěji. Za to Aramis tam se mnou byl každý den, odcházel pozdě večer a pčicházel ještě dřív, než jsem se vzbudil.Doma jsem se dozvěděl, že to mamce nevadí, že mám místo přítelkyně přítele. Také pro mě byla novinka, že požádala otce o rozvod. Bylo mi líto, že sem ji zničil manželství, ale ona stejně tvrdila, že to mezi nimi neklapalo a že si našla přítele. Po tom všem, jsem mohl být konečně šťastný.
Sedím na posteli V Aramisově objetí. Jsem šťastný. Ztracený. Ztracen v jeho objetí. V jeho očích. V jeho polibcích.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 keishatko keishatko | Web | 26. prosince 2011 v 20:59 | Reagovat

nikdy nepochopím prečo rodičia neunesú, že ich dieťa priťahuje rovnaké pohlavie...je mi z toho do plaču...čo ho nemilujú stále rovnako? kriste..ľudia sú fakt primitívny a úzkoprsí...poviedka sa mi páči a som rada, že končí happyendom :D

2 ElenEstel ElenEstel | 27. prosince 2011 v 11:30 | Reagovat

wow je to úžasný

3 Rhea Rhea | 4. ledna 2012 v 21:22 | Reagovat

Tak tohle byla nádhera. :-)

4 Widlicka Widlicka | 25. dubna 2012 v 8:48 | Reagovat

:_) Nádherné ^^
Nechápu toho otce, jak ho na jednu stranu mohl odsuzovat a na druhou se po něm plazit?
Doufám, že od Aramise dostal nakládačku :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama