Díl 1.: Den začíná

15. března 2012 v 4:30 | keishatko |  Tichý výstřel
Tak tu ho máme. Prvý diel cyklusu. Snáď vás nadchne a budete sa tešiť na pokračovanie. Na požiadanie (Keigh!) som prisľúbila, že ho budem prekladať do češtiny. No nie priamo ja, ale google prekladač a Luczaida. Som jej neskutočne vďačná, že mi diel skontrolovala, lebo ja by som ho sem dala aj s tými chybami čo mi prekladač urobil. Slovenskú verziu budem zverejňovať na mojom vlastnom blogu Nekonečná fantázia, ale až keď sa cyklus rozbehne. Z dôvodu, že som ho písala hlavne pre tento blog. Keby ste o tie diely mali fakt záujem, napíšte to do komentárov a ja s tým skúsim niečo urobiť. Užite si čítanie!



Den začíná



Jedna hodina v noci.
Jediným zdrojem světla vtéto části města je měsíc, který září na obloze posetou hvězdami. Nestačí to, aby odhalilo skrytou osobu, ležící na střeše čtyřpodlažní budovy. Osoba zahalená od hlavy po paty jen v černém oblečení, aby byla co nejméně nápadná. Přes puškohled sleduje svůj cíl.
Kam se dívá?
Do okna budovy, vzdálené kilometr od místa kde se nachází on. Přes mezeru, kterou závěs nestačil zakrýt sleduje dění v místnosti. Nepotřebuje vidět všechno. Má dostatečné informace. Potřebuje jen jednu osobu.Jednu tvář. Stačí mu sekunda. Jeho cíl se objeví a on potáhne kohoutek. Jedna střela přímo do hlavy. Už nesleduje jako tělo dopadne na zem. Svou práci vykonal. Začne si balit věci a aniž si ho někdo všiml, zmizel.
Chlapec na posteli pláče. Znovu ho jeho strýc připoutal. Znovu začíná jeho noční můra. Nejprve mučení, a pak znásilnění.
"Prosím dost. Já nechci" prosí, i když ví, že je to zbytečné. Tolikrát prosil. Plakal. Křičel. Nikdo mu nepomohl a on s tím nepřestal. Znovu se na jeho tváři objeví ten šílený úsměv. Napřáhl ruku s bičem.Chlapec zavře oči a očekává bolestivou ránu. Uslyší jen dopadnutí něčeho těžkého na zem. Rychle otevře oči. Jeho strýc leží na zemi a pod ním se začne tvořit kaluž krve. Oči měl široce otevřené, život už v nich nebyl.
V hrdle chlapce se tlačí výkřik, ale potlačí jej. Místo toho se začne smát.
Úlevou.
Štěstím.
Skončilo to.
On bude volný.
Jen počkat do rána, až přijde sekretář, který zaklepe na dveře dříve než vejde. Vždy to tak provádí. Ošetří ho a dá mu najíst. Řekne mu, že je mu to líto a že mu neumí pomoci. Tehdy tu už strýc nebývá.Odchází nad ránem.
Uvolní své tělo. Spoutané ruce ho bolí, ale vydrží to. Není to nic oproti tomu co mu dělal on.
On co leží na zemi bez života.
"Děkuji" šeptne do ticha. Ať to udělal kdokoliv. Právě ho zachránil.
O pár kilometrů dál se v jednom okně domu rozsvítí světlo. Chlapec se složí do křesla a vytáhne mobil. Vytočí číslo a přiloží si ho k uchu.
"To jsem já. Ano. Pochyboval jsi? Dobře. Dobrou noc" položí to a povzdechne si. Po pár minutách se zvedne a odejde na patro. V ložnici se svlékne a vejde do koupelny. Dopřeje si dlouhou sprchu, která uvolní jeho svaly. Nakonec nastaví budík a lehne si nahý do postele. Usne dřív než na hodinách přeskočí číslice.

Elliot

Zavrtím se v posteli, než se rozhodnu otevřít oči. Další den v mém pekle začíná. Nejdříve se protáhnu, pak s povzdechem vstanu. V koupelně vykonám ranní hygienu a s úsměvem seběhnu do kuchyně na snídani.
"Dobré ráno. Ještě nejsi oblečený?" ozve se moje matka jako každé ráno, když vstávám do školy. Ušklíbnu se.
"Dobré. Ještě sis nezvykla? Nejprve se najím. Pak obléknu. Co kdybych si potřísnil oblečení?!" řeknu podle mě celkem logický argument. Máma jen zakroutí hlavou a věnuje se čtení bůh ví čeho. Jako právnička neustále čte nějaké papíry. Za chvíli se k nám připojí i otec. Dost hlasitě zazívá a poškrábe se na hlavě. Každodenní rutina. Ještě jsem nezažil den, kdyby udělal něco jiného.
"Dobré ráno, rodino" pozdraví. Kývnu, protože mám plná ústa. Slyším mlasknutí jak dá mámě pusu. Jak říkám, žádná změna. Dokonce bych mohl odpočítávat kdy si sedne a nalije kávu.
Dojím poslední sousto a utíkám zpět do pokoje se obléci. Chvíli přemýšlím a dívám do skříně co na sebe. Nakonec se rozhodnu pro zelené tričko s potiskem, světle zelené krátké kalhoty, žluto zelenou mikinu a zelené ponožky. Vytáhnu i svou oblíbenou žabičkovú čepici a začnu se chystat. Oblečený hodím na záda batoh s učebnicemi, do kapsy mobil s peněženkou a utíkám ke dveřím. Obuju se, ze stolku vezmu klíče od domu a s výkřikem "já padám" zabouchnu za sebou dveře. Za chvíli se vrátím a obutý utíkám do pokoje. Na stole jsem si zapomněl mptrojku. Rychle ji popadnu a běžím pryč. Jsem rád, když za sebou znovu zabouchnu vchodové dveře. Kdyby máma viděla, že jsem vběhl do pokoje obutý zaškrtila by mě. Dám do uší sluchátka a pustím hudbu. V uších mi začne hrát píseň od Super Junior. Miluji K-Pop. Moje mptrojka je jím přeplněná. S mírným úsměvem na tváři pomalu kráčím. Trvá mi asi čtvrthodinu, dokud přijdu k vratům školy. Zastavím se a vypnu hudbu. Rychle si to strčím do kapsy a pořádným nádechem překročím hranice pekla.
Proč peklo?
Člověk pochopí, když chvíli pozoruje.
Jsem totiž jediný veřejný gay na škole. Samozřejmě nejsem sám homosexuál, ale bohužel o mně jediném to ví každý.
Jak se to rozšířilo?
Byl jsem neopatrný. Prostě jsem si četl na hodině informatiky povídku a kamarád byl zvědavý. Netušil jsem takovou reakci. Kdybych to věděl, tak na tu stránku ani omylem nevlezu. A to tam nebylo nic tak hrozného. Jen na začátku autorka upozorňovala, že se jedná o pár muž-muž.
Každý se ode mne distancuje jako kdybych byl nemocný a jedním dotykem by se mohl nakazit. Škoda, že toho nakažení se nebojí i fotbalisté. Máme školní tým a ti jsou těžcí homofobové. Hlavně co se týče jejich kapitána, který je vede. Kdyby byl gay, tak jsou určitě i ostatní. Prostě slepě následují svého vůdce. Zní to opravdu vtipně.
Vážně bych chtěl mít školu jako je v povídkách. Prostě si napochodovat i se svým vysněným přítelem do školy. Na každém rohu si dát pusu, v třídě si sednout na jeho kolena a každý by se na mě usmíval.
Jenže můj život není povídka, ale krutá realita.
Vejdu do budovy a zamířím si to k šatnám. Přezuju se a jdu do třídy. Zatímco tam stihnu přijít popadnout mě dvoje ruce a hodí se mnou o zeď. Pořádně si narazím bok a svezu se podél zdi na zem. Nemusím ani zvednout zrak, abych věděl, kdo nade mnou stojí.
"Ale ale. Koho to tady máme" ozve se pohrdavý hlas Trenta Winsor, fotbalový kapitán. Hned za slovy se ozve sborový smích, jeho parta idiotů. Uvažuji, zda se mi vyplatí postavit na nohy, když to za mě Trent udělá. Samozřejmě mě zvedne pár centimetrů nad zem, takže visím jako hadrová panenka. Se strachem v očích se mu podívám do tváře. Má ji staženou odporem.
"Jasně mě poslouchej ty špíno. Kliď se mi z cesty, protože by si mohl velmi rychle přijít k úrazu. A já pochybuji, že by se ti tu dostalo první pomoci" ušklíbl se tak, že mi přejde mráz po zádech. Očima vyhledám pomoc, ale všichni se tváří, že nic nevidí, nic neslyší a pokračují v cestě. Zakousnu si do spodního rtu, abych umlčel vzlyk, který se mi tlačí z hrdla. Tím, že jsem mu hned nepřikývl jsem si zasloužil praštění o zeď. Nečekal jsem to, tak se praštím hlavou. Trochu se mi zamlží zrak, ale hned to přejde.
"Rozumněl jsi? Nebo ti to mám názorně ukázat?" zeptá se výhružně.
"Rozumněl" šeptnu. Tvrdě dopadnu na zem. Nemám sílu se hned postavit. Dva odcházející z nich mě ještě pořádně kopnou.
"Hups" slyším a pak smích. Chci se zvednout, ale třesou se mi ruce i nohy. Nemám odvahu to říct rodičům. Vědí, že jsem gay, ale myslí si, že škola je pokroková a všichni jsou tolerantní.
Nádherná to představa.
Ani nevím jak se postavím a dojdu do třídy. Všichni se bez přerušení baví a mě ignorují. Sednu si do poslední lavice. Spíš se do ní složím. Batoh si dám k nohám a zadívám se z okna ven. Tak rád bych byl někde tam a ne tady.

Tony

Zaregistruji, že se auto zastaví.
"Tak jsme tady. Tvá nová škola" ozve se Kirk. Odlepím se od sedadla a stáhnu si sluneční brýle níže na nos, abych se podíval. Obyčejná budova. Velký dvůr a za budovou určitě tělocvična.
"Nádhera" ironicky okomentuju.
"Nereptej a jdi. Už tak jdeš pozdě na první hodinu. Nezapomeň, druhé patro, třetí dveře na pravé straně. Třída druhé cé. Zaklep a slušně pozdrav. Představ se a zbytek nech na profesorovi. Vědí o tobě" zopakuje mi, co už řekl ještě doma při snídani. Vypadám snad jako senilní člověk, který si nic nepamatuje? Přikývnu, že rozumím. Nemá cenu mu říkat, že se opakuje.
"Jen tě prosím, nedělej žádné problémy" začne lamentovat.
"Kdy jsem je způsobil?" zeptám se překvapeně.
"Nikdy, ale člověk nikdy neví. Doufám, že si vše "nepatřičné" nechal doma" neodpustí si připomínku. Ušklíbnu se.
"Za koho mě máš? Nejsem šílenec" obhajuju se. Odpovědí mi je zvednuté obočí.
"Fajn, neodpovídej, když nechceš. Ty své pohledy si nech na jindy, když o to budu stát" odseknu mu. Otevřu dveře a vystoupím. Na to, že je ráno, slunce pěkně hřeje. Přejdu k přednímu okénku auta asehnu se.
"Ještě nějaké rady mami?" zeptám se s úsměvem na tváři.
"Hej. Neusmívej se. Děsil bys všechny okolo. Fakt nechápu proč si ty piercingy nesundal" nesouhlasně se ozve. On musí mít neustále nějaké dotazy.
"Protože bych to nebyl já. Patří ke mně, tak už přestaň. Jistě tam nebudu jediný. Tak klid. Zavolám, když budu končit. Měj se" pozdravím ho a vykročím do školy.
Třídu najdu rychle. Brýle si složím a pověsím je do výstřihu trička. Zaklepu a bez vyzvání hned otevřu dveře.
"Dobrý den, jsem Galen. Nový student" řeknu znuděně. Profesor mě samozřejmě už očekává a hned mě představí třídě. Někteří zvednou hlavu, aby se podívali a ti ostatní se nestarají. Mně je to putna. Posadí mě někam do zadních lavic. Vykročím a hledám volné místo. Jedno najdu. Předposlední lavice u okna. Super. To mi vyhovuje. Když se moc nudím dívám z okna. Podívám se na poslední lavici. Sedí tam asi narušený člověk, protože má na hlavě čepici, která vypadá jako žába. Celkově je jakýsi zelený. Raději ignoruji a posadím se. Opřu se bradou o ruku a zadívám se z okna ven. Nový den v nové škole začíná. Otočím se tváří k tabuli a snažím se zachytit něco z profesorova výkladu. Ani nevím, který předmět nyní probíhá. Musím se konečně podívat do rozvrhu co mi dal Kirk.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kana~♥~ kana~♥~ | Web | 15. března 2012 v 20:33 | Reagovat

nádherní díl. bože fakt nádhera. A v češtině!!! boží, ale ta slovenština mi nevadila :-) i když jsem někdy nevěděla, jaké slovíčko něco znamená :-D
rozhodně se budu těšit na pokračování ;-)

2 Rhea Rhea | 15. března 2012 v 21:44 | Reagovat

Rozhodně zajímavý začátek. A přidávám se ke Kaně, mně slovenština taky nevadí. Těším se na pokráčko a doufám, že budeš rychle přidávat. :-)

3 Keigh Keigh | Web | 16. března 2012 v 15:40 | Reagovat

V češtině!!! :D Joooo!!!!!

A zatraceně super, fakt se těším, co bude dál. Už jsme si tohle zapsala do rubriky, co zrovna čtu, tohle totiž číst totálně budu, jo! :D Paráda, paráda, fakt mě to zaujalo.

4 Clowers Clowers | Web | 19. března 2012 v 9:04 | Reagovat

Wow díky mooooc, nemůžu se dočkat další kapitoly, vlastně mě sem přijtáhla Keigh s tou její rubrikou co zrovna čte :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama