Za vše se platí: zvědavost, přání i touhy 1/4

20. července 2012 v 16:13 | kana |  Jednorázovky
Připravila jsem si pro vás jednorázovku, která bude rozdělená do více částí, protože chápu že to nikdo číst nebude když to bude dlouhé jak týden :-D




Dlouhé horké dny trvají snad celé měsíce. Mně to tak připadá, ačkoliv to doopravdy nemůže být déle jak dva týdny. Mám tělo jak v plamenech pekelných a věčně zamlžený pohled. Nemohu se hnout a věčný pocit, že balvan na mých prsou snad nikdy nezmizí, mě tíží mnohem víc. Často se nemůžu ani nadechnout. Když mě zachvátí kašel, dostávám strach. Bolí to a pociťuji, jak mi trhá plíce.
Nikdo nedokáže přijít na příčinu mé nemoci. Ale jak chtějí najít příčinu, když nemají tušení, co to vůbec je? Jaký parazit mě napadl? Pomalu přestávám doufat, že vůbec kdy najdou lék. Je vůbec nějaký? Nemyslím si.
Ale ne vždy to bylo takhle. Ohnivé jazyky pohltily mou schránku teprve po návratu z dovolené. Avšak má duše začala být sžírána už mnohem dřív.
V zemi, kde žiji, nebo snad žil?, není žádné léto. Do Moskvy, hlavního města Ruska, jsme se s rodiči přestěhovali, když mi bylo pět. A žijeme tu už dlouhých čtrnáct let. Na své rodiště, jímž mi po dobu pěti let byla Anglie, si ani nevzpomínám. Proto nemůžu říct, že by mi nějak scházela. A přesto teď ležím v nemocnici v matičce Anglii.
Když sem byl malý, babička mě vždycky strašila démony, kteří si pro mě přijdou, pokud nebudu hodný. Nikdy jsem ji nevěřil. Možná to byla chyba.

Před dvěma měsíci - letiště v Moskvě…

Sedíme na letišti a čekáme, až naše letadlo přistane a vysadí tady pasažéry, aby mohli nastoupit další. Tedy my.
Brčkem srkám kolu s ledem. Já vím, bydlím v zemi kde je zima jak v mrazáku, a do pití si dám víc jak šest kostek ledu. Kimi, mé dvojče, bratr, nad tím jen vrtí hlavou. On nemá zimu rád.
Jen co dopiji poslední doušek, ozve se nějaký hlas a oznámí nám, že naše letadlo již přistálo. Všichni natěšeni, popadli zavazadla a prchali k odbavovacímu pásu. Tohle je má první dovolená. No a Kimiho vlastně taky. Hodně tu cestu letadlem prožíval. Nezavřel pusu a neustále mluvil, ale nemohu říct, že by mi to vadilo. Byl jsem rád. Rád poslouchám jeho hlas. Jeho nadšení mě nutilo k úsměvu.
Přelétali jsme nad nějakým malým ostrůvkem, který mě velmi zaujal. No ne on, ale ta nádherná laguna, nad kterou se jako strážce tyčila sopka.
Jen pár metrů od něj, doopravdy jen pár, asi půl kilometru, byl mnohem větší ostrov. A my mířili přímo k němu. Kimi byl na okně snad nalepený, jak hleděl dolů. Po přistání vyběhl Kimi jako první, popadl kufry a v další vteřině stál venku s tváří nastavenou slunci. I mě polilo horko. Takové teplo jsem nezažil ani v horké napuštěné vaně. Skoro jsem přes to dusno nedokázal nadechnout.
Otec nás s bratrem musel krotit, abychom se jim neztratili. Dělali, jako by nám bylo pět a ne devatenáct.
"Kimi, Nare," zavolala na nás matka, když jsme dorazili do svých pokojů, "vybalte si a přijďte před dům". S Kimim jsme vybalili a než byste řekli ´dovolená´, stáli jsme před domem jen v kraťasech. Ubytovali nás v takových domečkách co plavou na moři. K břehu vede most nebo molo. No bůhví co to je.
S Kimim jsme se pošťuchovali. Ostatně jako každí bratři. Bohužel z mojí strany to bylo něco víc. Ale nedávám to nijak znát. Nemohu.
Z našeho postrkování vznikla tahanice. Naneštěstí jsem to byl právě já, kdo spadl z mola a zahučel do moře. Brr, slané a hlavně studené.
Rodiče raději odešli zařizovat nějaké dospělácké záležitosti. Kimi skočil za mnou a znova jsme začali, jako správní bratři, společně blbnout. Plavali, potápěli se, lovili krásné lesklé kamínky a plašili hejna pestrobarevných rybek. Bláznili jsme celý den, a až večer, znavení a přecpaní z velmi vydatné večeře, usnuli zaslouženým spánkem.
Takhle to u nás vypadalo zhruba prvních pět dní, než jsme se rozhodli vydat se dál. No já se rozhodl a bratr mě jen následoval.
Ačkoliv má dovolená trvat dva týdny, času není nazbyt. Vypůjčili jsme si loďky a dali si závod k vedlejšímu ostrovu s tou nádhernou lagunou a sopkou, která vypadala, že slabě doutná.
Jde z ní takové tajemno, až mi z toho běhá mráz po zádech. Brr. Otřesu se, jak se zvedne vítr a málem naší loďku převrhne. I moře se zdá být neklidné a vytváří vlny, které jsou pro nás překážkou. Jako by něco nebo někdo nechtělo, abychom se tam dostali.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 20. července 2012 v 22:27 | Reagovat

napinavé jsem moc zvědavá co bude dál :-)

2 keishatko keishatko | Web | 21. července 2012 v 1:29 | Reagovat

páni, ako to že som si nevšimla, že si sem niečo dala? hanba mi...
veľmi dobre sa to začína, som sakra zvedavá čo sa bude diať ďalej :D :D

3 Widlicka Widlicka | 22. července 2012 v 11:19 | Reagovat

Jak jsi jen mohla o nás myslet, O_O že by nás nějaká sebedelší jednorázová povídka mohla vadit? 8-)
Právě naopak! :-P :D
Čím delší a najednou, tím lepší :D takže klidně přidej každý den další a další díl ;-P :-D
Vypadá to moc zajímavě na to, abychom vydrželi moc dlouho čekat  8-) :-P

4 MONICHAN1414 MONICHAN1414 | 25. července 2012 v 21:35 | Reagovat

ta povídka je super škoda že není delší ale už se nemužu dočkat třetí časti na druhou du hned si přečíst :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama