Za vše se platí: zvědavost, přání i touhy 2/4

23. července 2012 v 15:54 | kana |  Jednorázovky
Tak a máme tu pokračování :-)

Skrývá ten ostrov snad nějaké tajemství, které nesmí být odhaleno? Smůla, my ho teď zaručeně zjistíme a nenecháme se jen tak odradit. Jasně vidím na Kimim, jak se mu v očích zablýskne nadšení a touha po dobrodružství. Kdyby ta touha patřila jinam, zbláznil bych se štěstím. Bohužel mi není souzeno být šťastný s tím, koho miluji. Osud si s námi hraje jako s loutkami na provázku a život mu hraje do noty. Povedená to dvojka že?
Dál už se raději věnuji plavbě, než s menšími potížemi dorazíme na písčitou pláž. Ale je zvláštní. Černá. Černý písek jsem v životě neviděl. Kouknu na Kimiho, ale i ten ta to hledí dost překvapeně a nechápavě. Pak raději pokrčíme rameny a vydáme se na průzkum. Písek je krásně hebký a ne hrubý, ale docela teplý. Ale ne rozpálený od slunce jen příjemně teplý. Hned za pláží se rozprostírá hustá džungle. Žádné domy jsme neviděli, ani obyvatele. Nikoho. Jen zvěř, která se kolem nás mihla jako stín. To v nás probudilo snad ještě větší chtíč po zjištění pravdy tohoto ostrova. Hnal nás kupředu. A opravdu to byl chtíč nebo jen neznámá síla která se nás chytila a táhla k sobě jako magnet? Nevím a ani to vědět nechci.
Prodereme se mezi spousty keři, odhodíme mnoho lián a odsuneme obrovské listy z naší cesty, než dojdeme na prostornější místo v džungli. Obrovský plac pokrývající jen tráva. Ale nejzvláštnější byla jeskyně na hranici mezi džunglí a tím vymezeným prostorem.
Koutkem oka jsem si všiml, jak se k ní Kimi vydal. "Kimi počkej, nevíme co tam je" zavolám na něho, ale neposlouchá mě a jde dál. Zavrčím a doběhnu ho a za loket ho otočím k sobě. Jeho oči jsou podivně zamlžené. Zdá se, že vůbec nevnímá ani slova ani můj hlas. Stále očima uhýbá k jeskyni. Podívám se tam a strnu. Stojí tam podivný muž s černými vlasy do pasu a pronikavýma rudýma očima. Je nahý a kolem pasu má jen nějakou látku. Na do hněda zbarvené pokožce mu vystupuje černé znamení, které se rozlézá po celém těle. Je děsivý. A kouká na mého bratra. Jeho pohled se zdá být lehce překvapený, když nás vidí u sebe. Se nedivým. Jsme dvojčata. Tudíž si jsme podobní jako vejce vejci.
Jeho ústa se pohnout, ale nevím, co říká. A ani se to nesnažím zjistit, jelikož se Kimi začne v mých rukách mrskat jako ryba na suchu. Dá mi práci ho udržet, aniž by se mi vysmekl.
Proč takhle reaguje na toho muže? Je to snad nějaké kouzlo? Ale to není možné, kouzla přece neexistují!!
"Kimi vzpamatuj se, nech toho. Pojď, vrátíme se na loď a zpět na náš ostrov" snažím se mu domluvit, ale jakmile promluvím o návratu, Kimi se mi vytrhne a rozeběhne se za mužem. "Kimi" zaječím a běžím za ním. Ale než k němu doběhnu, vidím, jak se chytne chlapa a ten s ním odchází do jeskyně. Vběhnu tam, ale nikde je nevidím. Všude jen tma a já nemám nic, co by mi posloužilo jako světlo. "Kimi" zavolám jméno svého milovaného bratra, ale žádnou odpověď nedostanu. Zkusí to ještě párkrát, ale nic. Zatnu ruku v pěst a vydám se po tmě. Jinou možnost nemám. Musím ho najít. Nemůžu ho nechat tomu člověku nebo co to vlastně je. Ne, určitě to nebyl člověk. Vlastně vůbec nevypadal lidsky. Jenom na tu dálku. Měl dvě ruce, dvě nohy, jedna hlava, dvě oči. Prostě všechno co má člověk. Divné. Byl opravdu zvláštní. Klidně bych dal i ruku do ohně, kdybych měl přísahat, že to člověk prostě není.
"Kimiiii" zaječím a tentokrát něco zaslechnu, ale je to tak slabé, že si nejsem jistý, zda jsem si to jen nevymyslel. Rozejdu se směrem, kterým tuším ten zvuk. Čím jsem blíž, tím je zvuk hlasitější. Zní jak mlácení bubnů a troubení nějakých trubek. Snad nějaký kmen domorodců něco pořádá? Vypadá to tak. Jako malý si četl dobrodružné knihy a nějak takhle zněly oslavy starých kmenů a kultur. Zmoženě vydechnu. Jdu dál a mám pocit, že pořád do kopce. Navíc nevím, jestli si to jen namlouvám nebo je to fakt, ale je mi horko. Hrozné horko. A s pomalu se krátící vzdáleností teplo přibývá. Už teď ze mě leje, jak kdybych stál blízko ohně.
Konečně vyjdu ven a uvidím slabé světlo. Tak slabé, že není vidět dál než na pár metrů před sebe. Překvapí mě, že vejdu do prostoru, který je ohraničen kamennými zdmi, a do kruhu podél zdí je postavených pár zapálených loučí. Není jich mnoho, možná jen pět. Ale to nesnesitelné horko nejde od těch loučí, tím jsem si jist. Rozhlédnu se pořádně a až teď mi nějak dojde, jak moc je to místo veliké a uprostřed je nějaká díra. Nikoho tu nevidím a tak přejdu blíž a strnu hrůzou. Z díry o průměru šest metrů sálalo takové horko, jaké jsem v životě nezažil. Ani v den našeho příjezdu. Ale to mě nevyděsilo. Spíš ta tekutá hmota, která se proháněla na dně díry. A tekla. Jako řeka. Rudo žlutá barva mi jasně napověděla co to je, a kde jsem. Pode mnou protékala žhavá lává a jsem v samém nitru té sopky, kterou jsem tak obdivoval za letu. Chci se otočit a odejít, ale narazím na podivné bytosti. Všechno jsou to muži a vypadají jako….přesně jako ten muž co odvedl mého bratra!!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tamias Tamias | Web | 23. července 2012 v 16:08 | Reagovat

To bude ještě hodně zajímavé nedočkavě čekám na pokračování.

2 keishatko keishatko | Web | 23. července 2012 v 16:49 | Reagovat

kriste to je napínavé, dúfam, že sa nestane niečo strašne, lebo ma klepne ???

3 katka katka | 24. července 2012 v 17:07 | Reagovat

tak ted se bojím že to končí dobře prosíííím :-)

4 MONICHAN1414 MONICHAN1414 | 25. července 2012 v 21:40 | Reagovat

prosím at je to happy end,jinak ta povídka
je super už se nemužu dočkat další časti :-D  :-D  :-D  :-D

5 Widlicka Widlicka | 26. července 2012 v 11:03 | Reagovat

Waaaauuuuu
to je pěkně napínavé, O_O
dofám, že tam do té lávy nehážou oběti... brrrrr :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama