Za vše se platí: zvědavost, přání i touhy 3/4

26. července 2012 v 11:46 | kana~♥~ |  Jednorázovky
varování, ke konci 18+

"Kdo jste" křiknu, ale oni mě nevnímají a obejdou mě. Otočím se a vidím, jak se rozestavují podél zdí a zapalují zbytek loučí. Až teď mi dojde, že louče stojí metr od sebe. Je jich tam strašně mnoho. Místo pomalu získává světlo a já mohu lépe vidět.
Dál ode mě, na druhé straně kráteru než jsem já, je dlouhý zdobený stůl, který vypadá jako oltář. Ani si nevšimnu, že za mnou proudí další a další bytosti, které vypadají jako lidi a přece je za ně nepovažuji.
Zvuk píšťalek a bubnů, který byl do teď tichounký, že jsem na něj úplně zapomněl, zesílil a rozléhal se po celé jeskyni. Možná bych se ani nedivil, kdyby byl slyšet až ven.
Ohlédl jsem se, ale za mnou už nikdo nebyl. Všichni přítomní, a že jich nebylo málo, se rozestavili k loučím a postavili se tak, aby dobře viděli na oltář. Rozhodně se mi ten pohled nelíbí. Jeden z nich, jako jediný v bílém rouchu, který je ostře v kontrastu s jeho pletí, vystoupí z řady a začne mluvit. Ale nerozumím mu. Mluví takovou divnou řečí, kterou nedokážu přiřadit k žádnému z jazyků, které znám nebo jsem již slyšel. Nemluví příliš dlouho, ale když utichne, postavy ztuhnou a podivné napětí ve vzduchu zhoustne na maximum. Mít tu nůž, tak ho s klidem nakrájím na tenké plátky.
Ze stínu vyjde muž s rouškou, co byl u jeskyně, a vedle něho… "Kimi" vykřikne a chci se k němu rozeběhnout, ale dva páry silných paží mě zadrží. "Kimi" křičím z plných plic, ale bratr neodpoví. Ani pohled ke mně nezvedne a dál hledí do země. Vlasy spadané do obličeje se lehce pohupují v rytmu jeho pohybu, kdy šoupavým krokem jde vedle muže, jenž ho drží za paži.
"Kimi! Kimi, prober se!" křičím, až mi selhávají hlasivky. "Co jste s ním udělali, pusťte ho. Pusťte mě" chraplavě ječím, ale stisk naopak zesílí. Syknu bolestí. Jejich obří tlapy stisknou mou paži jak párátko. "Co s ním chcete dělat" zoufale se dívám na bratra, který jde poslušně vedle toho…toho…nedokážu přijít na jeho pojmenování.
Nikdo ho ale nevnímá. Muž vezme Kimiho za ruku a dovede ho před oltáři a Kimi…. "Přestaň, to nesmíš" zaječím na něj, ale nevnímá mě. Ani náznak, že mě slyšel. Pomalu se svléká a kousky oblečení odhazuje na zem. Dokud tam nezůstane stát jev ve spodním prádle. Vzal si ty krásné černé slipy se stříbrnými vzory. Ty na něm miluju. "Přestaň" vzlyknu a z očí mi steče pár slz.
"Prosím, přestaňte. Tohle nemůžete. Prosím…vezměte…vezměte si raději mě." Jsem zoufalý. Udělám cokoliv, aby nechali Kimiho nepokoji. Nedovolím, aby mému bratrovi ublížili. Na to ho až příliš miluji. Neví o tom. Nikdo to neví. Jenom já a mé bolavé srdce.
Kimi pomalu stahuje i poslední díl oblečení, když ho opálená ruka zastaví a něco mu řekne. Nerozumím mu, ale uleví se mi, když se bráška zase začne oblékat. Ti muži co mě drží, mě dovedou vedle Kimiho a jeho vezmou a odvedou na moje místo. Muž mi něco řekne, ale nerozumím mu, tak jen zůstanu stát a nechápavě na něho koukat. "Nerozumím vám" hlesnu, když mi něco říká už snad po sté. Zdá se být naštvaný. Chytne mě za triko a jedním pohybem ho ze mě strhne. Než se vzpamatuji, mám dole i zbytek oblečení a stojím tam tak, jak mě bůh stvořil. Tudíž úplně nahý!! Do tváří se mi nahrne krev a nevím, jestli vztekem nebo studem. Dlaně přitisknu na svůj klín, abych se aspoň nějak zakryl. Zbytečně.
Muž mě chytí do náruče a položí na oltář. Cukám sebou, abych se nějak dostal z jeho sevření, ale marně. Má sakra pevný stisk. Jakmile ležím na oltáři, a že je hodně tvrdý a nepohodlný, což je to poslední co mě teď trápí, se vyděsím ještě víc. Muž odhodí látku zakrývající jeho klín a vleze na oltář ke mně. Je dost široký tak se tam vejdeme oba, bohužel. Vtěsná se mezí mé nohy, a když ho chci od sebe odstrčit, chytí zápěstí obou mých rukou do jedné své a přitiskne mi je nad hlavu. Syknu bolestí. To je nic oproti tomu, co mě doopravdy čekalo.
Bolestný křik se rozlehl celou jeskyní. Křičel jsem a slzy se řinuly z mých očí proudem. Něco velkého se rvalo do mého těla a mě nezbývalo nic jiného než jen křičet a prosit. Ani na chvíli neustal a hned se pohnul. Pak zas a znova. Bolelo to. Hrozně. Myslel jsem, že omdlím bolestí. Přes slzy jsem skoro neviděl. Kéž bych místo zraku ztrácel raději cit v těle.
Utěšuji se jen tím, že to dělám pro svého milovaného bratra. Nepřežil bych, kdyby tohle potkalo jeho. Umřel bych, kdyby mu mělo být ublíženo tímhle způsobem. Nevnímám jeho přírazy. Bolest otupuje moje smysly, avšak ke vší smůle neupadnu do sladké a bezbolestné temnoty. Právě naopak. Když skončí, zastaví se na chvíli a pak se začne znova pohybovat. Mám pocit, že mi chce rozervat tělo a všechny vnitřnosti. Mylně jsem se domníval, že mám dávno vykřičené hlasivky. Nemám. Křičím znova a snad ještě hlasitěji. Nevím, kolikrát si vzal mé tělo. Nepočítal jsem to. Jakmile přestal, vzal mě do náruče a odnesl dál od všech. Mé tělo hořelo. Doslova. Cítil jsem se jako v jednom ohni. Malátný. Jako hadrová panenka. Vše mě bolelo. Najednou jsem se cítil tak…prázdný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 26. července 2012 v 14:00 | Reagovat

to bylo teda snad bude štastný konec jak se chudaček obětoval :-)

2 Widlicka Widlicka | 29. července 2012 v 0:03 | Reagovat

Waaauuuu, O_O
chudák, ale sám si to vybral, a i když zprvu nevěděl co, tak se sám nabídl, nemůže říct, že s tím nesouhlasil....
Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat 8-)

3 Tamias Tamias | Web | 30. července 2012 v 13:04 | Reagovat

Chudáček doufám ve šťastný kone a těším se na další část.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama