Za vše se platí: zvědavost, přání i touhy 4/4

31. července 2012 v 11:59 | kana~♥~ |  Jednorázovky
poslední díl ale nebojte, bude ještě extra díl, a upozorňuju, že ten být vůbec neměl

Nemluvil. Já bych ho stejně nedokázal vnímat. Ani rozumět jeho řeči. Položil mě na nějakou kožešinu. Nedokázal jsem vnímat její teplo. Na to mi bylo až příliš velké horko. Jen zpod přivřených víček jsem dokázal rozpoznat obrys takřka dokonalého vypracovaného těla. Skláněl se nade mnou a já nechápal proč. Dokonal svou práci, tak proč tu je? Natočím hlavu na stranu, ale nikoho jiného nevidím. Kde je můj bratr? Chci promluvit, ale hlasivky mě zradili. Zrovna teď. Ovšem v další vteřině dostanu odpověď. Křik. Bratrův křik.
Zděšením se mi rozšíří zorničky. Chci vstát, ale svalnaté ruce zastaví mou snahu a donutí mě znova ulehnout na provizorní lůžko. Z očí mi tečou slzy. Zase. Pálí mě na tvářích. Cítím, jak se vypařují. Má kůže hoří tak, že ani slzy nezůstanou dlouho v kapalném stavu.
´Proč´ naznačím rty. Proč totéž dělají i Kimimu. Doufal jsem, že ho pustí, když si s ním vyměním místo. Tak proč!! Muž mě pevně drží na kožešině, že se nemohu hnout. Chci za bratrem. Musím mu pomoci. Otáčím hlavu za křikem, ale nevidím ho. Jsem příliš daleko od nich.
Zvednu slabou ruku do vzduchu a dlaň přiložím na hruď toho, co mi sebral všechno, co jsem miloval. V naivní snaze jsem se pokusil ho odstrčit.
"Proč" hlesl jsem tak tiše, že ani nevím, zda jsem to doopravdy vyslovil. Pak už si nepamatuji nic. Jen tmu.
Před čtrnácti dny-nemocnice v Anglii
Probral jsem se až tady, v nemocnici. Podle sdělení doktorů jsem byl mimo víc jak tři týdny. Prý mě pokousal jedovatý ježek v moři. Pche, jako by ježek mohl kousat. Říkali, že mě a bratra našli týden po našem zmizení na pláži vedlejšího ostrova. Zvláštního. Nic si z toho týdne nepamatuji. Jen tu událost v jeskyni. Taky říkali, že tam vybouchla sopka, asi jen chvíli po tom, co nás odvezli. Zvláštní.
Podíval jsem se vedle a uviděl svého brášku, jak smrtelně bledý leží na lůžku jen o málo bělejším, než je on sám. Je v kómatu. A ještě se neprobral. Tak nakonec jsem ho nedokázal ochránit.
Doktoři tvrdili, že má Kimi šanci na probuzení a velkou. I já mám šanci na uzdravení. Tohle ale druhý den přestali tvrdit. Dostal jsem horečky, že ani ledové zábaly a nějaké jejich rádoby účinné léky nepomáhaly. Častokrát přesáhli dvaačtyřicítku. Doktoři nevěřili svým očím. Ať mi bylo špatně nebo jsem měl horečky, které normální člověk nepřežije, já přežil. Zatím.
Ale každým dnem mi bylo hůř a doktoři pomalu ztráceli naději. Oni možná, já ne. Já ji totiž nikdy neměl.
Dobrá zpráva byla, že se Kimi probral, ta špatné, že nikoho nevnímal a s nikým nekomunikoval. Jak by tady vlastně ani nebyl. Jen párkrát se podíval kolem sebe a jeho pohled vždy spočinul na mě. Bůhví proč jsem v jeho očích pokaždé spatřil strach a bolest. Já s doktory taky nemluvil, neměl jsem to zapotřebí. Nedokázali nám pomoci, i když si hráli na to, že ano. Nevěřil jsem jim.
Teď..
Ležím v posteli a koukám do stropu. Kolem sebe mám spoustu chlaďáku. Snad snaha aby mě zima linoucí se u těch krabic nějak zchladila. Marná snaha. Včera mi i přes ty věci v pokoji naměřili pětačtyřicet. Divné. Normální člověk by dávno čichal k fialkám ze zdola. Já ne. Škoda. Jako jediný to musím trpět. Super. Čím jsem si to zasloužil? Pomalu jsem se ponořil do vzpomínek.
"Nare, nesmíš zlobit. Nebo si pro tebe přijdou a potrestají tě" zlobila se na mě babička, když jsem rozbil její nejmilejší vázu. Ale byl to omyl. Kimi hodil míč příliš daleko a já běžel za ním, abych ho chytil, ale nedával jsem pozor a srazil k zemi stolek s vázou. Před týdnem to byl babičky porcelán, který dostala od jejích rodičů jako svatební dar.
"A kdo přijde?" ptal jsem se pokaždé. Nerozuměl jsem jejím výrazům. Byla věřící a andělů z pekel, démonů, se bála. Proto nás vždy učila, ať jsme hodní a všem pomáháme a nikomu neděláme zle. Prý by se nám to dvakrát tolik vrátilo.
"Démoni. Padlí andělé by si pro tebe přišli a odnesli tvou duši" promluvila ke mně konejšivým hlasem. Bál jsem se toho slova. Démon.
A byl tady. Démon přišel a vzal sebou i mou duši. Mého bratra. On je mé všechno. Je snad tohle pomsta za to, že jsem se chtěl podívat na nějaký tajemný ostrov? Že jsem se zamiloval do vlastního bratra? Toužil ho držet v objetí a přitisknout své rty na ty jeho? Přál si dotýkat se ho? Třeba i jen pohladit nebo zcela náhodný dotek? Asi ano. Nakonec se doopravdy za všechno platí. Za naše přání, touhy, zvědavost i snad jen pouhé neškodné sny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 31. července 2012 v 15:43 | Reagovat

bože to je tak smutné , je mi jich moc líto ale díky tobě mám naději na štastný konec :-)

2 Widlicka Widlicka | 1. srpna 2012 v 0:43 | Reagovat

Waaauuu, jsem čekala, že se alespoň doví, proč to všechno, ale nyní je v nemocnici a nikdo nic neví... wauuuu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama