VNN VII.

24. prosince 2012 v 0:11 | kana |  Vinen nebo nevinen?
Takže dneska je tu štědrý den. Bohužel pro vás nemám vánoční povídku, ale aspoň další pokračování mé povídky, snad se vám bude líbit a přeju pěkné čtení a krásné prožití vánočních svátků :-)


"Jestli se pořád budeš tvářit jako pobodaný včelami, nebude tě chtít ani ten tvůj," varuje Marek Lionela, když položí tác a usedne na židli vedle něj. Ale stříbrnovlásek hojen zpražil pohledem.
"Já se o to neprosil, je to zločinec jako každý jiný, to jen ty si měkota," odpoví klidně Lionel a dá si do pusy další sousto. Nemá potřebu se bavit s někým, kdo si z trestance udělal milence a nedej bože se do něj zamiloval. Takhle on nikdy nemůže klesnout. On ne, tím si je jistý.
Na tohle mu Marek neodpoví a pustí se do jídla. Pravda, on je jeden z mála, ne-li jediný, kdo se do svého svěřence zamiloval. Nespí s ním proto, aby ho trestal tím, že až opustí vězení, bude nečistý, ale proto, že ho miluje.
"Nemám čas se s tebou zahazovat, čeká mě práce v podobě toho skrčka," zvedne se Lionel i s tácem a odejde.
Marek si povzdechne a ponoří se do jídla. Všechno sní, a něco málo zabalí sebou. Musí taky nějak nakrmit Viktora. Po prohýřené noci bude určitě hladový. Musí mu nějak vrátit sílu, aby mohl pokračovat. No jo, milování s ním ho snad nikdy nepřestane bavit a vždycky ho bude mít rád.
Vrátí tác a odejde se zabalenou snídani na pokoj. Musí se usmát, když uvidí zelenovláska, jak vychází z koupelny jen v ručníku. Přejde k němu a obejme ho kolem pasu. Viktor ztuhne, protože to nečeká, ale hned se uvolní, když rozpozná známou vůni a dech.
Viktor si zřejmě dal pořádnou koupel, usoudí Marek, když ucítí známou levandulovou vůni jeho oblíbeného mýdla. A vlasy zas po melounu. Hm, má melouny rád.
"Jste zpátky brzo," zakoktá Viktor. Nestihl se pořádně připravit. Z vlasů mu ještě skapává voda a stéká z ramen na hruď.
"Ano, nechtěl jsem tě nechat dlouho čekat," poví s úsměvem Marek a rukou ho pohladí po ručníku. Ovšem za jeho okraj zachytí prsty a strhne ho z něj. "Myslím, že ten ručník byl zbytečný," zavrní hnědovlásek a vezme ho do náruče a nakloní se s ním nad postel, na kterou ho pustí.
"Přinesl jsem ti něco k snídani," vytáhne pytlík a podá ho Viktorovi. Líbí se mu, když tak krásně zčervená, třeba jako teď.
Viktor se podívá na pytlík a pak na Marka. "Proč," nechápe. Nestává se, že by mu nosil jídlo, natož rovnou do postele.
Marek pokrčí rameny. "Potřebuji, abys měl energii," mrkne na něj a pytlík mu podá. Viktor ho opatrně vezme do rukou a podívá se dovnitř. Opravdu je tam snídaně. Nějaké jablko a dvě obložené housky. Páni, tolik jídla neměl ani nepamatuje.
"D-děkuju," špitne Viktor a vezme si jednu housku. Ještě než se do ní zakousne, podívá se na Marka, jestli doopravdy může. Ten se jen usměje a odejde se. Zamíří do šatny, tak Viktor usoudí, že se šel převléct do něčeho pohodlnějšího.
Když je Marek pryč, rychle se zakousne do housky. Snaží se to sníst co nejrychleji, aby pak Marek nemusel čekat, až dojí. Kouše, co může, div se nezadáví, ale naštěstí to přežije a nějak nasytí žaludek a vyčerpanému tělu dodá trochu energie, i když ne moc.
Marek se vrátí…no..vrátí se, ale bez oblečení. Prostě tak, jak ho příroda stvořila. Kdyby teď Viktor ještě jedl, dozajista mu zaskočí. I teď má co dělat, aby přes knedlík v krku dokázal nějak dostat vzduch do plic. Chvíli se dokonce bojí, že červeň na jeho tvářích vzplane.
Marek se usměje, když uvidí, že se najedl a o to víc, když uvidí, co u něj vyvolává jeho nahota.
Se smyslným krokem přejde k posteli a klekne si k Viktorovi tak, že jedno koleno položí mezi jeho nohy, rukou se opře o matraci a skloní se k jeho tváři na vzdálenost sotva pár milimetrů. Oba můžou cítit na tváři dech toho druhého.
Marek se přisune ještě blíž a políbí ho. Druhou rukou shodí sáček se svačinou na zem a Viktora položí na postel. Hodlá zbytek dne prožít minimálně stejně tak, jako předcházející noc.
"Prý nebude chtít, tss," ušklíbne se zhnuseně Lionel, "tady touha a nějaký chtíč vůbec nehrají roli, natož láska," odfrkne si. "Láska, něco tak..nemám pro to ani slov," udělá kyselý obličej. On prostě na lásku nevěří. Ne na místě, jako je tohle.
Tady mají lidé trpět nebo minimálně pykat za svoje zločinecké činy a ne si tu užívat, spát v saténových přikrývkách a mít snídani až do postele. Moc dobře si všiml, že si Marek vzal jídlo sebou a pochybuje, že to bral pro sebe.
Rázným krokem si to míří do cely jeho vězně. Musí pokračovat a vytřískat z něj přiznání. I kdyby to měla být lež. Protože sem se nedostal ještě nikdo, kdo by neměl ani jeden jediný vroubek.
Odemkne mříže a vejde. Nepřekvapí ho, že stále spí, ale nemá s ním žádné slitování. Odejde a hned se vrátí s kýblem vody, který na něj vychrstne.
Axel se s trhnutím probudil, až skončil na zemi. Zmateně se rozhlížel. Úplně se rozklepal, když uviděl opět toho dozorce ze včerejška. Vypadal snad ještě hůř než minule. Ale prosit a žádat o milost nemá smysl. Ani říkat pravdu, o tom se už přesvědčil. Tady se na pravdu nehraje. Pouze na to, kdo souhlasí s tím, co mu řeknou ostatní. A co řeknou výše postavení lidi, je prostě pravda a nikdo jiný to nemůže vyvrátit. Už vůbec ne někdo, jako je on.
"Vstaň," pronesl ostře Lionel. Nechtěl celý čas trávit u tohohle ´vraha´. Neměl to zapotřebí. Kdyby bylo po jeho, dávno by ho poslal pro nejvyšší trest. Bohužel na to je moc mladý, musel by mít minimálně dvacet let. A to on nemá. Navíc jim tam bude sedět minimálně další dva roky, než půjde sedět na tvrdo. A pochybuje, že ho do té doby pustí.
Axel neprotestuje a vstane tak rychle, co mu bolavý záda a naražená kostrč dovolí. Se strachem se k němu přiblíží a následuje ho. Čím víc se blíží k té obávané místnosti, tím víc ho popadá strach a děs.
Když se dveře otevřou, jen polkne, a když se dveře zase zavřou, hrdlo se mu sevře. Pocit, že to špatně skončí, se mu rozlije do všech končetin. O to víc, když musí zase sednout na stejnou židli ke stejnému stolu. Raději nekouká na dveře, kde je pro něho už teď dobře známý sloup.
"Asi bychom měli začít stejně, jako minule," začne a opře se proti němu o stůl a zadívá se mu do očí.
"Jmenuješ se Axel Mids, máš 17 let, zabils dva lidi a zmrzačil malé dítě," poví to, co ví jistě. Axel si jen povzdechne. "Jmenuji se Axel Mids, mám 17 let, ale nikoho jsem nezabil," poví už zkroušeně. Raději se mu ani nedívá do očí. Má strach. Ví, že mluví pravdu, ale pokud to takhle půjde dál, nebude vědět, co vlastně pravda je a co ne.
"Takže si stojíš, na svém? Fajn, o to to budu mít jednoduší," ušklíbne se a narovná se. Axel podvědomě tuší, co se bude dít. Proto se beze slova zvedne. Nabíhá mu husí kůže, ale on svou pravdu zná, a věří jí. Alespoň zatím.
O několik minut později se zamčenou místností ozývá již známý bolestný křik.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 26. prosince 2012 v 19:47 | Reagovat

krásně napínavé ale jsem zoufalá ať to Lionel nepřežene :-)

2 Widlicka Widlicka | 10. ledna 2013 v 10:37 | Reagovat

Chudáček Axel, kdy to tomu surovci dojde, že u něj je něco jinak?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama