Díl 27.: Jáma lvová

7. března 2013 v 8:35 | keishatko |  Tichý výstřel
Mrzí ma, že som trochu zaostala s Výstrelom, ale už som sa znova dostala do koľají, takže sa máte načo tešiť. Za koniec sa ospravedlňujem. Pokračovanie bude skoro. Je už napísané :)





Jáma lvová


Beta: Luczaida



Trent

"Tak mazej! Sakra, snad ode mě nechceš, abych to tam šel hodit já? Za tuhle šlamastiku můžeš ty, tak zvedni tu svou lenivou prdel a hoď tu obálku do té schránky. Sedíš tu jako zmoklé kuře. Já tu na tebe počkám, neboj, nezdrhnu. I když mám chuť šlápnout na plyn, když tě tak vidím." To mi je tedy povzbuzení. Nairi má, ale pravdu. Musím to tam hodit. Jen tak tak se mi podařilo zjistit, kde ten idiot s piercingy bydlí. Mají celkem pěkný barák.
"Už jsi přestal obdivovat barvu jejich domu?" zeptá se sarkasticky. Povzdechnu si a otevřu dveře od auta. Podívám se na obálku. Anonymně jsem ho varoval před možným šílencem. Snad to vezme vážně a ne jako nějaký vtip.

Počkali jsme s Nairim, dokud se setmí a teď se tu plížím jako zloděj. V žádném okně se nesvítí, takže nejsou doma, což je jen dobře. Pro mě.

Přejdu přes cestu a po chodníku jdu k jejich baráku. Zabočím doprava a už se ocitám na cestičce, která vede k jejich vchodovým dveřím. Otevřu dvířka od schránky, kterou mají na stěně. Vhodím tam obálku a otočím se s tím, že rychle zmizím. Možná bych to i udělal, kdyby přede mnou právě nestál ten kretén a nevraždil mě pohledem.
"Můžu vědět, co děláš před mým domem?" zavrčí.
"Nic, jen jsem se díval," snažím se ho obejít. Chytí mě za zápěstí a dost silně stiskne. Sakra, kde bere tu sílu?
"To si nemyslím. Dívat ses mohl i z druhé strany ulice." Toto se mi vymyká z rukou. Co mám teď dělat? Nadhodím pohrdavý výraz.
"Mohl bys mě pustit?" Na místo toho, aby svůj stisk uvolnil, tak zesílí. Po tomto tam budu mít jistě modřinu.
Já jsem debil, měl jsem sem zajít až, když by byl ve škole. Ale to tady by zas mohl být ten jeho opatrovník, který také nevypadá vlídně.

Chvíli mě propaluje pohledem. Asi čeká, že mu dám nějaké vysvětlení, ale já zarytě mlčím. Co mu mám říct? Že jsem mu do schránky dal anonymní varování? Najednou se jeho pohled zaměří na schránku. Zpanikařím, když ji začne otevírat. Snažím se vytrhnout z jeho sevření, ale furt pevně drží. Kopnu ho do nohy s modlením, že by snad překvapením mohl trochu povolit. Jenže on mě zpacifikuje nějakým záhadným chvatem a já ležím na zemi tváří dolů a on mi jednou nohou stojí na zádech. Ne dost, aby mi zlomil vazy, ale zas dostatečně, abych se nemohl tak snadno zvednout.
Jsem kapitánem fotbalového týmu. Jak mě může někdo takový tak rychle složit? Co je to za člověka? Není možné, aby obyčejný kluk měl takovou sílu.
"Hej, mladej! Nepřeháníš to? Pusť ho," ozve se Nairiho hlas a po chvíli před mýma očima zastaví jeho boty.
Znovu mě zachraňuje.
Proč to pro mě dělá? I on je pro mě záhada. Ať se chovám jakkoliv, tak je stále při mně. To kvůli otcovým penězům? Tak moc je chce, že se přemáhá a dělá mi chůvu?
Nemyslím. Sám řekl, že není na prodej. Pokud by nechtěl, tak to nedělá. Musí mít jiný důvod, proč mi je stále po boku.
"A ty jsi kdo? Nemyslím si, že máš právo do toho kecat. Tohle je můj dům a tenhle mi tu něco hodil do schránky. Je to dost podezřelé, protože nejsme kámoši a ve škole se spolu nebavíme od jisté události."

Zapřu se rukama, že se pokusím zvednout. Kousek se mi to podaří, ale stačí jedno jeho zatlačení a znovu líbám chodník. Nairi odhodí na zem cigaretu. Je nedokouřená. To znamená, že se naštval. Nikdy nezahazuje nedokouřenou cigaretu, pokud ho k tomu něco nepřinutí.

Nairi

Už když jsem viděl, že se nějaký kluk přibližuje k domu, kam šel Trent, tak jsem tušil problémy. Vystoupím z auta a jdu pomalu k nim.
Trent je fakt pako. Nemůže tam tu obálku jednoduše hodit a rychle zmizet? Ne, on se tam musí modlit, či co. Dva dny mu trvalo, než se zmohl na ten dopis a to jsem mu to ještě opravoval jako nějaký jeho učitel.
Zastavím se kousek od nich, když Trenta složí nějakým kung-fu chvatem, co jsem měl možnost vidět pouze ve filmu. To nebude jen tak nějaký student. Vidět to už z jeho postoje. Raději se do toho vložím.
"Hej, mladej. Nepřeháníš to? Pusť ho," přiblížím se. Otočí se tváří ke mně. I navzdory tmě jeho oči září a pochybuji, že to zapříčinil odraz pouliční lampy či z vchodového osvětlení.
"A ty jsi kdo? Nemyslím si, že máš právo do toho kecat. Tohle je můj dům a tenhle mi tu něco hodil do schránky. Je to dost podezřelé, protože nejsme kámoši a ve škole se spolu nebavíme od jisté události." Asi vím, o čem vypráví. Jednou mi to Trent vyprávěl. Měl jsem zato, že si vymýšlí. Nebo si alespoň přikrášloval příběh, aby nevypadal jako srab. Ale teď jsem si tím nepříliš jistý. Zaznamenám, že se Trent pokusí zvednout, ale on ho znovu srazí tváří k zemi. To mě naštve. Nemusí tak jasně dávat najevo svou sílu. Odhodím cigaretu a přistoupím k němu.
"Radím ti, dej z něj tu nohu dolů," řeknu varovně. Nechci mu ublížit. Mě ulice vychovala dobře. Člověk, když navštěvuje ilegální závody, tak se musí umět bránit.

Jeho výraz najednou ztratí emoce. Jako kdyby se v jednu chvíli z něj stal robot nebo co. Ani v očích mu nemohu nic vyčíst. Před tím jsem tam viděl hněv a podezíravost. Ale teď nic. Jen sirovou ledovost. To se mi ani trochu nelíbí.
"A já ti radím, abys zařadil zpátečku. Toto s tebou nemá nic společného." Tón jeho hlasu mi přivodí mrazení po páteři. Musím jednat. Toto se mi ani trochu nelíbí. Ať chci nebo ne, musím Trenta od něj dostat. Pokud zjistí, co ten debil udělal, tak ho může nechat zavřít a to nemohu dovolit.
"Trente, běž do auta," zavrčím a hned na to tomu parchantovi kopnu do píšťaly, čímž uvolním Trenta. Ten, jako kdyby to čekal. Jeho ruka vystřelí směrem ke mně. Chce mě zasáhnout s otevřenou dlaní na solar. Jen tak tak se tomu vyhnu. Pohyby pak vnímám jako v mlze. Pár úderum se vyhnu, ale to asi jen zázrakem, protože jeho pohled se změní na vražedný a začnu dostávat jednu ránu za druhou. Trefí mě do břicha, a pak do obličeje. Podkopne mi nohy a loktem mě srazí na zem. Vyrazí mi to dech a před očima se mi od nárazu hlavy o chodník zatmí. Když začnu vnímat, jeho ruka mi svírá hrdlo a před očima se mi blýskne čepel. Sakra, kde vzal nůž?
"Tony, dost," zakřičí někdo. Kluk se ohlédne, a pak mi uvolní dýchání. Hned ke mně přiběhne Trent a vtáhne mě do náručí, když se rozkašlu, abych polapil dech. Podívám se na to, co měl vůbec v ruce. Vrhací dýka? Vypadá jako pro nějakého nindžu.
"Co sis myslel, že děláš? Mohl jsi ho zabít," rozkřičí se Trent. Zdá se mi to, nebo má v očích slzy? Stiskne mě tak pevně, že cítím, jak mu prudce tluče srdce a třese se po celém těle.
"Nebudeme tu na ulici. Pojďte dovnitř a radím vám, pro vaše zdraví, abyste uposlechli," promluví na nás druhý chlap. Vyškrábu se na nohy. Trent mě pustí, ale nevzdaluje se ode mě. Vejdeme do jejich domu, ale spíše mám pocit, jako kdybychom vešli do jámy lvové. Zavedou nás do kuchyně. Ten druhý chlap nám ukáže na židle. Bez řečí si sedneme. Pozoruji toho druhého. Ten si otočí židli a sedne si na ni obkročmo. Ruce si položí na opěradlo a pozoruje nás jako svou kořist.

Kirk

Přečtu si dopis, který ten chlapec hodil do schránky. Mračím se už jen při první větě.
"Tak. Rád bych věděl, co je toto. Má to být nějaký vtip?" hodím před ně list. Oba mlčí.
"Pokud nebudete mluvit, nechám Tonyho, aby se s vámi vypořádal. A věřte, že to, co jste zažili před domem, je oproti tomu ráj," varuji je. Nadále mlčí.
"Jak se jmenujete?" zkusím to jinak.
"Ten vpravo je Trent, šikanoval Eliho. Říkal jsem ti o něm. Toho druhého neznám, nechodí k nám do školy," ozve se Tony.
"Tak?" pozvednu obočí.
"Jsem Nairi. Dohlížím na něj," konečně promluví ten zrzavý. Přikývnu.
"Co ten dopis? Proč jsi nám ho hodil do schránky?" podívám se na Trenta. Ten se podívá na Nairiho a po nějaké výměně pohledů se podívá na mě.
"Chtěl jsem varovat Tonyho. Před jistou hrozbou," vysvětlí neurčitě.
"Jakou hrozbou? Proč tebe zajímá mé zdraví?" opřu se o linku. Tony je naštvaný a má vraždící náladu. Ten Nairi ho pěkně vyprovokoval. Málokdo dokáže uhnout jeho úderům. Tony je jeden z nejlepších, co se týče odstřelování a boji na blízko. Ale moc ho nepreferuje. Spíše se mu vyhýbá. Raději si udržuje odstup.
"To ti nemůžu říct. Stačí ti jen to, co je tam napsáno," řekne drze Trent. Zavrtím hlavou.
"Jsi na tenkém ledě," ozvu se varovně. O jeden odstín zbledne.
"Vyklopíš to dobrovolně, jinak to z tebe vymlátím a věř, že držet zpátky se nebudu." Tony se postaví.

Doufám, že ten mladík dostane rozum a začne vyprávět. Nebo alespoň ten vedle něj. Krev se těžko myje. Smrad sava nemám rád.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 kana~♥~ kana~♥~ | Web | 7. března 2013 v 10:52 | Reagovat

jo smrad sava nemá rád nikdo :D
no já bych to nemyla a nechala to na tonym, třeba by mu to nevadilo :D
boží díl, naprosto úžasný. hlavně trent a nairi, úplně boží dvojka. musíš ty dva taky potom nějak rozvést ;-)
těším se na pokračování, pls, rychle :D

2 katka katka | 7. března 2013 v 12:02 | Reagovat

ani netušíš jak moc mi ta povídka chyběla snad se to teď vyřeší a já se o ně konečně přestanu bát :-)

3 Widlicka Widlicka | 8. března 2013 v 10:45 | Reagovat

Jak jsem psala už na stránkách Keileght, byl to vážně suprový, akční díl :-P
jsem teď šíleně natěšená na pokračování <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama