Díl 29.: První setkání

23. března 2013 v 11:02 | keishatko |  Tichý výstřel

Beta: Luczaida


Před deseti lety

Kirk

Zvednu telefon, který již nějakou dobu zvoní.
"Prosím? Ano, šéfe. Teď? Víte, kolik je hodin?" zeptám se unaveně. Vždyť je hluboká noc.
"Samozřejmě, že víte," zamumlám.
"Ano, už jdu. Dobře. Rozkaz, pane," položím telefon a jdu se obléknout. Až když se zcela proberu, začnu se těšit.

Konečně mi dali nějakou misi. Stále říkali, jak jsem mladý a nemám dostatečné zkušenosti. Ale při tom jsem lepší než polovina jejich starších agentů. Konečně jim to dokážu. Vyjdu ven a sednu si za volant auta. Řídit jsem už uměl hned, jak jsem dosáhl na pedály. Zaparkuju na adrese, kterou mi nadiktoval šéf. Policejní auta, žlutá páska. Teď už jsem vážně zvědavý, co se tu děje. Vytáhnu svůj průkaz. Když ho ukážu asi třem uniformovaných chlapům, tak mě konečně pustí. Nevypadá to, že by se do domu někdo vloupal. Nic není rozházené, nic rozbité. Vejdu do místnosti, což je asi obývák, a strnu. V kruhu stojí asi pět agentů a zírají na malé děcko. No, kdo by necivěl, když je od hlavy po paty od krve. Červená barva to jistě není. Ten smrad smrti je cítit po celé místnosti. Hlavně, když má to mrně obrovský kuchyňský nůž v ruce.

"Kirku, to je dobře, že jsi tady. Bereš si na starost to děcko. Vezmi ho k sobě domů. Okoupej ho, nakrm a ulož, ať se vyspí," rozkáže mi šéf. Nechápavě se na něho dívám.
"Vy asi žertujete. Co se tu stalo?" zeptám se šokovaně.
"Dvojnásobná vražda. Podle toho, co jsem viděl, tak ten malý zabil dva dospělé lidi. Muže a ženu. Možná jsou to jeho rodiče, nevíme jistě. Nejsou zde žádné fotografie, které by tomu nasvědčovaly. Vypadá, že je úplně mimo. Odebereme mu ten nůž a svlékneme z věcí. Zabaleného v dece si ho převezmeš. Máš za něj plnou odpovědnost," zamračí se na mě. Polknu. Přece se nebudu bát nějakého děcka, kterému teče ještě mléko po bradě.
"Fajn, ale pak chci vědět to, co jste zjistili," řeknu jim svoji podmínku. Šéf mi na to nic neřekne. Jako vždy.
Po půlhodině převezmu chlapce.
"Jak se vůbec jmenuje?" zeptám se chlapa, který mi ho strčí.
"Jak to mám, sakra, vědět? Zjisti si to sám, zeptej se ho. Možná ti to řekne," zatváří se znechuceně. Nedivím se.
"No, díky za pomoc," povzdechnu si a podívám se na toho prcka. Celý je zabalený do hnědé deky. Alespoň, že ji zvládne držet, aby nesklouzla po jeho těle dolů. Sehnu se k němu a zdvihnu ho do náruče. Vůbec se nebrání. Jen se na mě podívá tím prázdným pohledem. Hlavu si položí na moje rameno a zavře oči.

"Hej, nespi, musím tě vykoupat. Smrdíš," ohrnu nad ním nos. Ta krev na něm nasvědčuje, že to fakt udělal. Ale jak to, že ho nezastavili? Přece to byli dva dospělí lidé. Není možné, že by neměli sílu odrazit nějaké malé děcko. Co mě ještě zajímá, že tu nejsou žádní sousedé, zvědavci či novináři. Asi v tom má prsty náš šéf. On přesvědčí snad i kněze o tom, že je ďábel.
Přejdu k mému autu a nějakým způsobem se mi podaří otevřít zadní dveře. Uložím tam malého a připoutám ho.
"Teď půjdeme ke mně domů. Tam se okoupeš a lehneš do teplé postele. Možná ti půjčím nějaké moje tričko," přemýšlím nahlas, když mě napadne, že pod tou dekou je nahý. Sednu za volant a nastartuju. Zpětným zrcátkem kontroluji toho chlapce. Vypadá, že sleduje, jak ubíhá cesta, ale nemůžu to říct s jistotou.
Zaparkuji v podzemní garáži. V tuhle dobu tu naštěstí nikoho nepotkám. Možná tak upíra, ale ani ten by se tu nezdržoval.
"Tak pojď," znovu si ho vezmu do náruče. Dálkovým ovládáním zamknu auto a jdu k výtahu. Ten nás vyveze do patra, ve kterém je můj byt. Není moc velký, ale mně plně vyhovuje.
"Tak vítej u mě doma. Není to nic luxusního, ale mám to tu rád, takže tu nic nerozbij, jinak se mi budeš zodpovídat," řeknu varovně, když odemknu dveře a postrčím ho dovnitř. Pochybuji, že si moje slova bere vůbec k srdci. Projdu přes obývák do ložnice a zastavím se až v koupelně. Otočím se, ale malý nikde. Vrátím se zpět do vstupní chodby. Stojí tam jako solný sloup. Útrpně si povzdechnu. Proč já musím být chůva nějakému psychopatickému děcku?
"Co tam tak stojíš? Pojď za mnou, potřebuješ pořádnou koupel. Nebo spíš sprchu," zamumlám. Teď už sleduji, zda za mnou jde. Naštěstí ano. Nastavím teplou vodu, postavím ho do vany a začnu ho umývat.
"Zvedni ruce, ať tě můžu namydlit," když se mi podaří omýt tu krev, tak se zviditelní rány na jeho těle.
"Kde jsi k nim přišel?" opatrně po některých přejdu prsty. Ani sebou necukne. Podívám se mu do tváře.
"Umíš mluvit? Jak se jmenuješ? Nemůžu ti říkat prcku, i když mně by to moc nevadilo," pokývu hlavou. Neodpoví mi. Povzdychnu si. Vezmu velkou osušku a zabalím ho do ní.
"Jsi hladový?" zeptám se ho. Nevypadá vyhladověle. A po takovém zážitku bych já osobně neměl velkou chuť k jídlu.
"Rozumíš mi? Máš hlad? Žízeň?" ptám se ho znovu. Žádná odpověď. Proč se vůbec namáhám? Přenesu ho do ložnice a posadím na postel. Otočím se ke skříni a otevřu ji. Za mnou se ozve šramot. V sekundě se otočím, ale ten malý nikde.
"Sakra," kam se vypařil? Kdyby proběhl ke dveřím, to bych si všiml. Takže je někde v pokoji.
"Hej, prcku, kde jsi?" popojdu k posteli. Osuška je na ní. Zamračím se. Chvíli se rozhlížím po místnosti, a pak si kleknu.
"Ty jsi trdlo, co tam děláš?" usměju se. Z pod postele na mě koukají dvě vystrašené oči.
"Co se stalo? Já ti přece neublížím. Pojď odtud ven. Rozvíříš mi tam prach. Teď ses umyl," natáhnu k němu ruku.
"Chci být tvůj kamarád. Tak pojď," snažím se znít mile. Dívá se na mě nedůvěřivě. Alespoň už nemá ten prázdný pohled. Nyní v něm lépe čtu.
"Lžeš," šeptne. Takže umí mluvit. Alespoň k něčemu jsme se dopracovali.
"Nelžu. Ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Kirk, těší mě," usměju se.
"Máš divné jméno," šeptne. Uchechtnu se.
"To je pravda. Jaké je to tvoje?" zkusím štěstí.
"Nevím, nepamatuji si," zamračí se, jak přemýšlí. No, super. To ho to tak poznamenalo, že potlačil své vzpomínky?
"Tak ti nějaké vymyslím, co ty na to?" navrhnu.
"Pokud chceš," uhne pohledem.
"Ale nejdřív vylez, musí ti být chladno. Dám ti nějaké moje tričko," zamávám prsty, aby vylezl. Vidím, jak váhá, ale nakonec začne vylézat a chytí se mě. Pomůžu mu.
"Trdlo jedno, sedni si na postel a já ti dám to slíbené tričko." Znovu přistoupím k otevřené skříni a vytáhnu první, co mi padne pod ruku. Když se vrátím k posteli, stále na ní sedí, jen si kolena objímá rukama.
"Ruce vzhůru," požádám ho. Poslechne a já mu ho můžu obléct. Je mu velké, aspoň slouží jako noční košile.
"Nejsi hladový?" zeptám se. Zakroutí hlavou.
"Žíznivý?" Přikývne.
"Chceš jít se mnou do kuchyně? V chladničce mám nějaký džus," natáhnu k němu ruku. Chytí se a cupitá se mnou.
"No, chtělo by to nějaké jméno. Jak by ses chtěl jmenovat?" Sednu si naproti němu, když pije džus. Trhne rameny. To mi moc nepomohl. Začnu se ohlížet, že možná uvidím něco, co mě nakopne. Očima se zastavím na kalendáři, na kterém se šklebí herec Antonio Banderas.
"Co říkáš na jméno Tony? Zní to frajersky," zazubím se. Položí prázdnou sklenici a hřbetem ruky si otře pusu.
"Tony? To se mi líbí." Poprvé ho vidím usmát se. Má mezi předními zuby mezeru. Vypadá to vtipně.
Ještě ho vyvenčím na záchod, aby mi během spánku nepočůral postel. Lehnu si s ním do postele.
"Dobrou noc, Tony," popřeji mu. Chvíli si udržuje ode mne odstup, ale pak se mi zavrtá do náručí.
"Dobrou noc, Kirku," šeptne. Netrvá dlouho a oba usneme.

"Co to ​​melete, šéfe?" nechápavě se na něj dívám. Sedím v jeho kanceláři, zatímco Tony čeká u tajemníka. Vyhrabal jsem mu nějaké to oblečení, ale i tak to na něm visí.
"Otevři uši," zamračí se na mě.
"Ode dneška jsi poručník toho prcka. Vyšetřování zjistilo, že ty dva zabil on. Nemají o něm žádné záznamy a krevní testy dokázaly, že nebyli pokrevní příbuzní. Věř, že to, co jsme našli v jejich skříni a ve sklepě, nechceš vidět. Nevím, čím si ten malý prošel, ale Vánoce to určitě nebyly. Co mě však překvapuje, že je dokázal ubodat. Víme, že byli při vědomí a také, že to nebyli žádní nevinní civilisté. Takže ho budeš vozit na speciální trénink, který jsem mu vybral. Z bytu se odstěhuješ do domu, který jsem vám přidělil. U mého tajemníka si odpoledne vyzvedne rozvrh, který mu bude zhotovený. Bude na tobě, aby ho dodržoval," rozkáže mi.
"Ale pane, je to ještě dítě," namítnu.
"Dítě, které zabilo dva vycvičené dospělé lidi. Dítětem už není. Chci využít jeho potenciál," bouchne do stolu. Polknu a přikývnu. Ještě si poslechnu pár věcí, a pak mi dá platební kartu.
"Kup mu pořádné oblečení a něco, v čem bude chodit na trénink," rozkáže mi. Beze slov přikývnu, a pak odejdu. Co je to za člověka, když chce z dítěte vycvičit agenta?
"Tony, pojď, jdeme nakupovat," zavolám na něj. Hned ke mně doběhne a chytí mě za ruku. Jemně mu ji stisknu.

Já jsem si tento život vybral sám. On neměl na výběr.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Tamias Tamias | 23. března 2013 v 16:22 | Reagovat

Chudáček malý tohle si nezasloužil. Aspoň víme jak se seznámil s Kirkem tony.

2 katka katka | 23. března 2013 v 22:48 | Reagovat

to je příběh to sem nečekala vyrazila jsi mi dech :-)

3 kana~♥~ kana~♥~ | 24. března 2013 v 11:08 | Reagovat

páni, podle nadpisu sem myslela že se už jako setkal s fantomasem ale tohle....wow.
chudáček Tony, ale konečně našel někoho, kdo se o něj postará. jinak to, jak je dokázal zabít mě taky zajímá :D

4 Lili Lili | 26. března 2013 v 22:56 | Reagovat

Chudák Tony. Musel mať v detstve riadne peklo. Našťastie si Kirk získal jeho dôveru. Teraz aspoň nie je sám. Teším sa na pokračovanie :-)

5 Widlicka Widlicka | 23. ledna 2014 v 16:08 | Reagovat

Chudák chlapec, raději fakt nevědět, co mu dělali... i když, copak mu provedli, že už to nevydržel a zabil je? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama